Srdce Habsburků

Mumifikované orgány (srdce a mozek) byly pohřbeny ve viscerálních nádobách vložených do rakví k tělům panovníků, a to Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II.

zemřel ve Vídni dne 25. července 1564. Tělo mrtvého císaře bylo 26. – 27. července balzamováno, oblečeno a uloženo do dřevěné truhlice, která byla později vložena do cínové rakve (Vesmír 73, 95, 1994/2). Vlastní pohřební akt začal 6. srpna 1564 ve Vídni převozem císařova těla z jeho zámku do kostela sv. Štěpána; 9. srpna vyjel smuteční průvod s ostatky do Čech. Do Prahy dorazil 18. srpna, další den byla sloužena zádušní mše a poté, 25. den po císařově smrti, spočinuly pozůstatky Ferdinanda I. vedle rakve jeho zesnulé choti Anny Jagellonské. U levého boku mumifikovaného těla byla v rakvi uložena zlacená viscerální nádoba se srdcem.

zemřel v Řezně do dlouhé chorobě dne 12. října 1576. Prosektor Petr Suma provedl pitvu a balzamaci jeho těla neprodleně po smrti a panovníkovy vnitřnosti – kromě srdce – byly pak pohřbeny. V polovině prosince císař Rudolf II. přijal nabídku českých zemských úředníků, aby svého otce pohřbil po boku jeho rodičů v pražské katedrále sv. Víta. Rozhodnutí podporovala i vdova císařovna Marie Španělská, ale vymínila si, že srdce jejího manžela bude převezeno do Španělska. K tomu však nedošlo, jak prokázala exhumace provedená 25. 6. 1974. V rakvi byla v krajině pod levým žeberním obloukem, pod oděvem, objevena bronzová viscerální nádoba (Vesmír 73, 95, 1994/2). Pohřební průvod dorazil do Prahy 6. února 1577. Pozůstatky byly uloženy do staré královské krypty v chrámu sv. Víta dne 23. března 1577, trvalo tedy více než 5 měsíců, než byl císař definitivně pohřben.

zemřel na Pražském hradě dne 20. ledna 1612. Císař dlouho churavěl, jeho smrt byla očekávána a nikoho nepřekvapila. Po Matyášově korunovaci žil v nápadném ústraní a stýkal se jen s úzkou skupinou některých příznivců. První zprávy o jeho novém ochoření pronikly na veřejnost až koncem vánoc r. 1611. Císařovi důvěrníci věděli o plicní chorobě, pravděpodobně tuberkulóze, o jaterních potížích a zřejmě jim neušly ani průvodní znaky syfilidy. Teprve po Rudolfově smrti se odvážil dr. Jan Alemstedt sdělil saskému vyslanci Melchioru Galdasterovi, že císař se před časem nakazil pohlavní chorobou a musel se léčit „in membro pudendo“. Další informaci sdělil témuž vyslanci jakýsi dr. Ruland, že císař „musel být plný francouzské nemoci“. Zpráva byla z Prahy odeslána v době, kdy se zdravotní stav císaře nápadně zhoršil. Dne 24. 12. 1611 falckrabě Wolfgang Vilém Neuburský uváděl, že se císaři udělaly na stehnech nepříjemné vředy, které ho trápily natolik, že k audiencím přicházel v pantoflích. Ošetřující lékaři Rudolfa II., jimiž byli doktoři Ottavio Roboreto, Hektor Moscaglia, Jan Alemstedt, Šimon Perger a zkušení bradýři, byli připraveni provést jednoduché chirurgické zákroky. Byli se vědomi vážnosti císařova stavu a odmítali hlásaný názor, že vředy ve stehnech jsou jedny z cest, kterými hledají „vášně mozku a srdce průchod z churavého těla“. Další příznaky představovaly již jen vedlejší projevy, jako vzplanutí plicní choroby doprovázené chrlením krve nebo neuhasitelná žízeň a narůstající potíže jaterních funkcí.

Tajnou lékařskou zprávu z 9. ledna 1612 šířil knihovník Martin Hastal. Mluvilo se v ní o špatné funkci plic a jater, o vodnatelnosti, o nádorech na nohou „carcinomata in pedibus“. Císař spěl k smrti. Postup, zřejmě sněti, podporovalo neaseptické ošetřování vředů a císařova samoléčba záhadnými alchymistickými prostředky. Dne 19. ledna upadl císař do deliria, následujícího dne časně ráno se na chvíli probral k vědomí. Přivedli mu patera Jiřího, kazatele chrámu sv. Víta. Mezi 6. a 7. hodinou si nechal císař převléci čistou košili a krátce nato vydechl naposledy. Podle jedné verze zemřel ve spánku, podle druhé v náručí topiče Markerta. Smrt se zprvu tajila, až Václav Vchynský a Adam z Trautmannsdorfu si vynutili vstup do císařových komnat a odhalili všem pravdu.

Pitvu provedl 20. ledna 1612 doktor Roboreto za přítomnosti velkého množství diváků. Ve zprávě uváděl, že císař Rudolf zemřel na sněť, která postihla obě stehna až ke kolenům. Dále zjistil vážně poškozené plíce, pokročilou vodnatelnost, játra černá a zatvrdlá a slezinu bílou.

Mimořádně postupující pitva se neobešla bez skandálů. Podle svědectví Pavla Skály přítomný Václav Vchynský, který „dostav do rukou srdce jeho (císařovo), že jest je ze zazlení oproti neboštíkovi nevážnosti v ruce své stiskl, až krev z něho vypištěla, ta slova pověděv, že aspoň tak pomstil se nad úhlavním nepřitelem svým a neboštíka otce svého, který oboum dvoum nic dobrého nepřál, ale usiloval je do konce zkaziti...“

Ještě více pohoršení vyvolal vévoda Jindřich Julius Brunšvický, kdysi císařův oblíbenec, když se neomaleně snažil spolupracovat s lékaři přímo na pitvě a prohlašoval, že si povede obratněji,než renomovaní chirurgové (k tomu malá poznámka – vyšetření pozůstatků císaře ukázalo, že lebka byla otevírána neprofesionálně).

Dne 21. ledna bylo nabalzamované tělo oblečeno, upraveno a vystaveno na márách v audienční síni Pražského hradu až do 6. února 1612. Potom bylo přeneseno přes Vladislavský sál do kostela Všech svatých, kde mělo spočívat až do pohřbu. Král Matyáš povolil prohlídku jen některým význačným hostům, např. vyslanci Melchioru Goldastovi z Haiminsdorfu. Podle jeho zápisů byly z císařova těla vyňaty vnitřnosti, které byly podle dalšího svědectví, a to Adama mladšího z Valdštejna, pohřbeny zvlášť již 21. ledna 1612 v katedrále sv. Víta (exhumace schrány z hrobu v Saské kapli u paty náhrobku krále Otakara Přemysla I. byla provedena ve dnech 1. – 4. listopadu 1974). Při prohlídce císařových pozůstatků dne 10. července 1975 byla viscerální nádoba se srdcem nalezena nad císařovým levým ramenem, druhá, s mozkem, byla u levého boku (Vesmír 73, 258, 1994/5).

Definitivní pohřeb císaře Rudolfa II. se konal až za osm měsíců po jeho smrti, dne 1. října 1612, kdy byla rakev přenesena z kostela všech svatých do staré královské hrobky v katedrále sv. Víta. Tomuto uložení nebyl přítomen nikdo z rodiny Habsburků. Následující den se konalo poslední dějství Rudolfova pohřbu – smuteční mše, jíž se zúčastnil i král Matyáš s manželkou a arciknížetem Maxmiliánem.

Ve viscerální nádobě Ferdinanda I. byla táž červenohnědá hmota, která překrývala obličej panovníkovy mumie. Skládala se hlavně z rašeliny, zbytků herb a impregnačních látek (síranu sodného a hlinitodraselného, chloridu sodného). Mumifikovaná organická tkáň byla objevena na rozhraní dolní a střední třetiny výplně nádoby.

Vysušené císařovo srdce je dnes nepravidelně oválné (60 mm dlouhé, 51 mm široké, vpředu 28 mm a vzadu 22 mm vysoké), velmi pevné a lze na něm rozlišit řadu anatomických detailů (viz snímek a schéma). Z památkových důvodů jsme upustili od jeho zvlhčení a případného natažení, i když jsme přesvědčeni, že by pitva poskytla průkazné patologické nálezy. Pouze jsme odebrali vzorky tkáně pro histologická vyšetření, při nichž se nalezly struktury myokardu (příčné pruhování myofibril, přítomnost štěrbin odpovídajících nejspíše interkalárním diskům). Nápadně tvrdá tmavohnědá tkáň srdce je petrifikovaná impregnačními látkami.

Srdce Maxmiliána II. bylo ve viscerální nádobě uloženo bez obalové hmoty. Zbytky původního orgánu byly tak prosyceny měděnkou, že jednotlivé zlomky mají konzistenci kovového plechu. Dochovaly se jen různě velké úlomky stěn srdečních dutin a přepážek orgánu, maximálně 55 x 30 mm veliké, 0,5 – 1,0 mm tlusté. Kromě částí prosycených měděnkou byly ve schráně i hnědavé zbytky snad původní svaloviny. Na několika zlomcích se zachovala celá nebo části ústí velkých cév, na největším úlomku představují asi truncus pulmonalis se založenou ligaturou z tenkého provázku, který používali mumifikátoři k zašívání těla mumií. Ligatura byla založena na velké cévě, zřejmě pro uzavření dutého orgánu se zbytky krve. Dnes se zachovala jako klička přifixovaná k okraji velké cévy. Histologické nálezy doložily dvojí materiál odlišné barvy, snad epikard a vlastní myokard.

V drti byl také 71 mm dlouhý váleček z tuhého vosku převázaný nitěmi. Obsahoval nepatrné zbytky papírové hmoty, zřejmě záznam o vložení.

Ve viscerální nádobě na srdce císaře a krále Rudolfa II. byla stlačená, vrstevnatě uložená rašelinovitá výplň. Obsah byl tmavě šedohnědý, suchý, tvrdý, ale drobivý. Horní polovinu výplně kryla jemná síť nedokonalých hub (fungi imperfecti). Jiná organická hmota, jako zbytky svaloviny, cév ap., se nenalezla. Histologická vyšetření naopak ukázala, že materiál tvoří amorfní hmoty s kusovitým kompaktním necharakteristickým materiálem nejasného původu. Podobné zbytky jsme nalezli při exhumaci schrány v Saské kapli. V dřevěné schráně s vyplechovanými stěnami zde byla bělavá hmota, asi zbytků orgánů, které byly z těla panovníka při balzamaci vyjmuty.

Vysušené zbytky organické hmoty ¹⁾ – mozku Rudolfa II. – tvarově kopírovaly další viscerální nádobu se sypkou rašelinovitou výplní. Lístkovitě utvářené hmoty představují zbytky mozku a jeho pleny. Histologické vyšetření prokázalo, že zde převažuje materiál naznačeně fibrilárně uspořádaný, který připomíná odvodněnou mozkovou tkáň. Jednoznačný průkaz byl však zatím nemožný.

Pohřby orgánů vyjmutých z těl panovníků při balzamaci již z našich dějin známe. Poprvé u knížete 92 (Jaromíra), dále k krále Přemysla Otakara II. a u Karla IV. Způsoby vyjímání srdcí z těla se však lišily. U starších pohřbů se hrudník otevíral tzv. řezem na srdce rozříznutím hrudní kosti. U Habsburků se srdce vyjímalo tzv. řezem na bránici z otevřené dutiny břišní po vyjmutí břišních orgánů.

U starších pohřbů nebyla otevírána dutina lebeční a vyjímán mozek. S tím jsme se setkali až u císaře Rudolfa II. a poté u Marie Amálie, dcery Marie Terezie.

U císaře Rudolfa II. jsme zjistili výrazný nepoměr v postavení obou čelistí. Geneticky podmíněná zástava růstu maxily byla ještě navíc umocněna destrukcí gumatózního procesu, který proběhl v oblasti horní zubní fronty (Vesmír 73, 258, 1994/5). Tento nepoměr čelistí a ztrátu horního chrupu lékaři řešili vložením zubní náhrady na císařovu horní čelist. Ve zbytcích mumifikovaných tkání pravé císařovy tváře v oblasti pravého horního špičáku byly skutečně objeveny fixace nějaké zubní náhrady: měděná svorka 8 x 7 mm velká a 1,6 mm tlustá, dřevěný kolíček 12,5 mm dlouhý a malý slitek zlata 6 x 4 x 4 mm velký.

Zubní náhrady a zubní fixace jsou známé již z Egypta, dále u Féničanů a Etrusků. Ve střední Evropě se již ve 12. století používaly náhrady z hovězích kostí, zuboviny hrochů, zvířecích zubů, vždy fixované ligaturami ze zlatých drátů. Dokonce byly zjištěny i zlaté a cínové plomby na molárech. ²⁾