Sarajevo a vodíkový balon

Bohužel historie a zkušenost z posledních deseti patnácti let k prognózám čisté a jaderné energetiky nevede. Na “absolutně bezpečné″ reaktory veřejnost čeká již velmi dlouho, vlastně již od r. 1946. Projekty reaktorů se zvýšenou bezpečností jsou drahé, reaktory objemné a bezpečnostní systémy natolik složité, že ztrácejí přehlednost a nedají se plně testovat, tj. neví se, jak v některých situacích budou reagovat.

Zmíněná fuze vodíku-tritia je ve vývoji (a to velmi drahém vývoji) již nějakých 25 let a dosud se nepodařilo udržet proces v chodu déle než několik milisekund. K uskutečnění praktického reaktoru je třeba, podle oficiálních komentářů, ještě mnoha desítek let.

Podobně objev studené fuze našeho krajana Martina Fleischmanna, který před pár lety vzbudil senzaci, narazil na praktické a teoretické problémy a zmizel v zákulisí.

Rychlé množivé reaktory, jež se slibně vyvíjely ještě před několika lety, se zřejmě nebudou dále realizovat ani v Anglii, Německu či ve Francii, a to pro vysoké náklady a riziko spojené s jejich provozem.

Bude snad nedávno ohlášený projekt C. Rubbia z CERN štěpné jaderné reakce řízené neutrony z urychlovače něčím více než jen další iluzí? Po takové řadě nenaplněných slibů skepse zcela přirozeně narůstá.

K tomu, aby lidé mohli používat výlučně jen obnovitelné zdroje, bude třeba přizpůsobit rozvodnou síť a vytvořit síť skladů energie. Celý systém “výroby″ a distribuce energie bude méně centralizovaný, bude rozptýlený, tak jako tomu je v biologickém organizmu. Bude tím i méně zranitelný na katastrofické výpadky.

Nejsem zaujat proti nukleární energetice, naopak sleduji její nové proudy a tendence s velkým zájmem. Avšak nezanedbatelné riziko katastrofy a vědomé vytváření oblastí bez normálního života kolem odstavených reaktorů a zpracovatelských závodů, prozatímních, přechodných a trvalých skladišť radioaktivních odpadů, oblastí “Hic Sunt Leones″ moderního světa, pro mne nepatří mezi racionální přístupy k budoucnosti, a to nejen proto, že existuje dnes již dokázaná čistá alternativa.

S autorem lze v zásadě ve všem souhlasit. Pouze jeho naděje, že by lidé “používali výlučně jen obnovitelné zdroje″, bude podle dosavadních znalostí a zkušeností naplněna jen s mizivou pravděpodobností. Řeč čísel je neúprosná. Po téměř 20 letech zvýšené podpory obnovitelných zdrojů jejich podíl na výrobě elektřiny zůstává konstantní. Optimistické prognózy rozvoje využívání alternativních zdrojů energie se dosud (bohužel) ukazují být stejně nereálné jako vývoje jaderné fúze. Dokonce i v Dánsku, kde podmínky pro využití energie větru jsou jedny z nejvýhodnějších, byl podíl větrných elektráren na celkové výrobě energie v roce 1990 menší než 1 % (z celkového výkonu 8 712 MW připadlo na větrné elektrárny pouze 80 MW).

RNDr. Petr Horáček, Praha