RADAN KVĚT: Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků
Autor knihy, chemický inženýr, se začal zajímat o původ, vznik a rozmístění minerálních vod. To ho přivedlo k úvahám o zákonitostech poruchových systémů v zemské kůře, o vzniku i proměnách hydrogeografické sítě a o nejstarších stezkách, které nejspíš z větší části vedly říční nivou. Odtud byl už jen krok k hledání prehistorické sítě stezek. R. Květ shromáždil poznatky pamětníků, kronikářů, historiků, kulturních historiků, archeologů, geologů, hydrogeologů, geografů, hydrogeografů, sociogeografů, jazykovědců a dalších. Přečetl obrovské množství příspěvků publikovaných jak v odborných časopisech či knihách, tak v pramenech regionálního charakteru; prostudoval spoustu map. Pro situace, které na našem území nejsou písemně doloženy, hledal paralelu v jiných kulturách.
Jeho dílo je do jisté míry založeno na hypotézách, což poctivě přiznává. Důraz klade na schopnost vcítit se do krajiny a stát se k ní vnímavějším. Jeho cílem nejsou jen holá fakta – prostřednictvím poznání chce najít a předat „klíč k zámku domova“. Zamýšlí se nad znameními, která staré cesty provázela, všímá si pomníčků, křížů, božích muk, kapliček pod lipami. Zkoumá stopy po starých cestách v dnešních městských ulicích, shromažďuje doklady o starých poutních cestách či o tajných cestách moravských evangelíků. Hledá způsob, jak čtenáři předat svůj zájem o krajinu, ale nemoralizuje. Svou obavu z odumírání některých stránek lidskosti v urbanizované krajině otevřeně nevyslovuje (zmiňuje ji pouze J. Šmajs v doslovu).
Při nesnadném úkolu, který si autor předsevzal, mu nelze zazlívat občasný omyl netýkající se jeho profese. Uvedu příklad: „Toponomastika […] v českých zemích už dávno zjistila, že nejstarší dochované názvy z doby Keltů […] se týkají hydronym. Keltský název Ata-ava (zlatonosná řeka) pro řeku Otavu budiž příkladem.“ Ve skutečnosti toponomastika v několika odborných publikacích poctivě přiznává, že etymologie jména Otava je nejasná. Logicky znějící domněnku o původu jména v germánském Vatahva (rychlá, bystrá voda) nelze prokázat, neprůkazná je i hypotéza snažící se vyložit jméno ze slovanštiny, resp. z předponového -ot (od, pryč) ve významu zpětná voda, protiproud. Keltofilní hypotézu odborné jazykovědné práce vůbec nezmiňují. Své tvrzení autor opírá o článek publikovaný v denním tisku, přestože v seznamu použité literatury cituje odbornou práci L. Olivové-Nezbedové (Academia, Praha 1995), v níž je otázka Otavy vyložena. Drobných jazykových omylů a nepřesností lze v textu najít více, nejsou však podstatné. Kniha je psána pěkným jazykem, je čtivá, srozumitelná a podnětná.