Pravda věcí

Anežka Kovalová jednou napsala: Moje pravda je pravdou dřevěné podlahy. A opravdu, její prosté obrazy a grafiky vyvolávají pocit důvěrné blízkosti. Prostota není jednoduchost (kunsthistorici jsou s to vypátrat či vymyslet si souvislosti s rozmanitými proudy současného umění), důvěrnost je důvěrou a ne vlezlostí a blízkost není malá vzdálenost. Především však jde o věci, nikoli o předměty. Pravda Anežky Kovalové je pravdou věcí.

,Věc‘ je krásné a tajuplné slovo, jehož původ mizí v hlubinách věků. Soudí se, že mj. souvisí s německým Wicht, bytost (z čehož pak pochází německé nicht a nichts, a že to tedy není jen nějaký předmět, objectum, něco, co je před nás před-meteno, o co můžeme tak akorát zakopnout. A dají se vystopovat i společné souvislosti se slovy pro věc v jiných jazycích: res, das Ding, thing, la chose; společné je jim to, že se jedná o záležitost, o to, na čem záleží, ‘oč se jedná’: Nam tua res agitur peries cum proximus ardet, píše Horatius v Listech, ,Vždyť se i o tebe jedná, když sousední stavení hoří‘. Starohornoněmecké ,thing‘, z něhož se vyvinulo německé das Ding, znamenalo shromáždění, na němž se projednávaly ,věci‘: záležitosti, spory. A francouzské ,la chose‘ je z latinského causa, což je především případ, co je na pořadu jednání. A res publica není stát (co stojí), ale to, co se každého týká, co se veřejně projednává (podobně jako ,obecný‘ znamenalo původně to, co se každého z obce týká). To ,týkání se‘ je onou blízkostí, o níž jsme se na začátku zmínili. Týkati je jako tykati; škoda, že to etymologicky nesouvisí.

Pravda věcí je něco jiného než pravda o předmětech. Věci jsou, ,bytují‘, ,věcní‘, jak říká Heidegger, předměty se vyskytují. Chceme-li být ,objektivní‘, nesmí se nás to týkat: objektivita znamená zpředmětnění věcí. Někdy se to nedaří a nedaří: třeba u takových věcí, jako je já, vědomí, čas, Bůh. Třeba čas: tam se zpředmětnění uskutečnilo tak, že se z času stala úsečka či přímka; říká se tomu právem eliminace času; čas, který neplyne – jako vědomí, které si není ničeho vědomo. Věda může být jen o předmětech; její pravdy jsou pravdami o předmětech; ostatně nejde to jinak, chce-li být objektivní. Umění se týká věcí; týká se nás. A může existovat věda o umění? To jest zpředmětňování toho, co umění zvěcňuje? Snad ano, stěží však objektivní, možná jako vědění.

,Poddajná je věc,‘ říká Heidegger ve své slavné studii Věc (1950), ,– džbán a lavice, lávka a radlice. Věc je však svým způsobem také strom a rybník, bystřina a hora. Tím, že věcní každá ve svém prodlení po svém, jsou věcmi volavka a srna, kůň a býk. Tím, že věcní každá ve svém prodlení svým způsobem, jsou věcmi i zrcadlo a spona, obraz a kniha, koruna a kříž.‘