Podíl krys na indikaci intenzity kosmického záření

Měření intenzity kosmického záření, tj. nabitých atomových jader či protonů z vesmíru, patří dnes mezi zcela triviální úlohy. Chceme-li však zjistit, jaká byla intenzita kosmického záření v době, kdy žádné detektory neexistovaly, musíme využít nepříjemných metod. Dokážeme-li například zjistit zastoupení radioaktivního nuklidu uhlíku ¹⁴C v různě starých materiálech, dozvídáme se tak o intenzitě kosmického záření nepřímo: tento radionuklid vzniká následkem interakcí s kosmickým zářením.

K nejnovější variantě metody patří studium obsahu radioaktivního nuklidu ³⁶Cl v hnízdech pouštních krys v arizonských pouštích. Krysy totiž napouštějí hnízda vlastní močí, ta zkrystalizuje a snadno se zachová po tisíce let. Američtí odborníci nyní studovali krysí hnízda stará až 20 000 let hmotovým spektrometrem a z rozboru variací zastoupení zmíněného radionuklidu chloru odvodili, že před 20 000 lety byla intenzita kosmického záření o plných 40 % vyšší než dnes. To však neznamená, že by se intenzita primárního kosmického záření s časem tak výrazně měnila.

Ve skutečnosti se mění intenzita zemského magnetického pole, které je střídavě lepší a horší ochranou zemského povrchu před bombardováním elektricky nabitými částicemi kosmického záření. Tyto částice interagují v atmosféře se stabilním nuklidem argonu a změní jej v radionuklid ³⁶Cl. Ten je z atmosféry vymýván deštěm, a nakonec se dostane prostřednictvím potravních řetězců do krysí moči. Ze svérázného způsobu života pradávných krys tak nakonec nejvíce vytěžila geofyzika.