Plyn je budoucností energetiky

Evropa objevila plynárenství v 17. století, ale šlo spíše o „omezený aplikovaný výzkum“ než o novou oblast energetického podnikání. Teprve na Silvestra (kdy také jindy!) 1813 byl Westminsterský most ozářen prvním plynovým osvětlením, jež bylo zásobováno karbonizační plynárnou společnosti Gas Light and Coke Company. Plynárenské kolo času se počalo pomalu otáčet. Zbytek Evropy se nenechal Angličany zahanbit a v brzké době se i ulice Paříže, Vídně, Berlína či Petrohradu zalily měkkým světlem plynových lamp. Pražané jako věrní poddaní Vídně si na tento zážitek museli počkat až do r. 1847, kdy karlínská plynárna osvětlila plynovými lucernami některé pražské ulice. Však o tom Jan Neruda později napsal fejeton, obecně sice nevalně známý, avšak v plynárenství proslulý. Krátce nato se řada dalších měst odhodlala k nevídané modernizaci městského osvětlení a plynárenství začalo nabírat dech.

Svítiplyn se začal využívat i pro jiné účely. Stal se – řečeno tehdejší terminologií – nejen svítivem, ale také vařivem a topivem. Výrazně zlepšil kvalitu bydlení a pomohl rozvoji řemesel i průmyslové výroby. Služkám usnadnil řešení svízelných situací – nabídl plynovou troubu namísto strouhání hlaviček od sirek… Problémem svítiplynu byla jeho jedovatost (daná vysokým obsahem oxidu uhelnatého) a samozřejmě výbušnost. Tyto dvě vlastnosti zařadily svítiplyn mezi užitečné, avšak poněkud rizikové spotřební energie. Ostatně tento pohled občas přetrvává i v éře zemního plynu, jehož přímá toxicita je přitom prakticky nulová.

České plynárenství bylo založeno na principu bodového zásobování – každá plynárna obsluhovala obecní síť. Průlom do tohoto systému přineslo až obsazení Sudet. Jedním z prvních německých počinů byla výstavba chemičky a tlakové plynárny, zásobující první vysokotlaký plynovod, známý jako podkrušnohorský. Tak se dal zásobovat z jednoho místa podstatně větší region, než dosud umožňovaly konvenční plynárny. Po válce se plynárna i plynovod vrátily na území Československa. Nová technologie však vyvolala nové otázky pro další rozvoj plynárenských podniků, jež byly jako obor znárodněny bezprostředně po válce prezidentskými dekrety Edvarda Beneše. Trochu jako praotec Čech, jenž na Říp vylezl se státotvornými úmysly, vystoupali vážení plynárníci koncem čtyřicátých let na Kunětickou horu, aby se oddali vizím. Názorový střet „staroplynárníků“, hájících dosud užívaný model bodového zásobování z mnoha lokálních zdrojů, s „mladoplynárníky“, kteří razili vznik plošné národní sítě plynovodů, vyzněl ve prospěch mladších. Možná byli staroplynárníci výstupem do kopce více uondáni – kdo ví? Faktem zůstává, že od této památné schůzky se naše plynárenství stalo síťovým odvětvím s plošnou působností.

První náznaky zániku plynárenství jako výrobního oboru přišly v druhé polovině šedesátých let minulého století, kdy oblast jižní Moravy a západního Slovenska byla zásobována zemním plynem těženým z nafto-plynových ložisek vídeňské pánve. Na sklonku šedesátých let byl do provozu uveden víceúčelový dálkovod přepravující ruský zemní plyn (plynovod Bratrství). Slovensko tak stále více využívalo zemní plyn a výroba svítiplynu byla postupně utlumována. Smrtelnou ránu svítiplynu zasadila mezinárodní politika uvolňování, jejímž plodem byla mimo jiné smlouva mezi tehdejším SSSR a západoevropskými státy o exportu zemního plynu. Od konce r. 1970, kdy vznikla společnost Transgas, byla přes území Československa zahájena výstavba soustavy velmi vysokotlakých potrubí ve směru na Německo, Francii, Rakousko, Itálii, bývalou Jugoslávii a bývalou NDR. Zahájení provozu r. 1973 znamenalo postupný převod celé národní soustavy na dodávku zemního plynu a likvidaci plynáren. Poslední zákazník byl přepojen na zemní plyn počátkem devadesátých let.

Zapojení národní plynárenské soustavy do soustavy evropských plynovodů se stalo nepochybnou výhodou pro další rozvoj oboru. Zemní plyn má větší výhřevnost a lze jej přepravovat pod vyšším provozním tlakem. Bez větších investic se téměř třikrát zvýšila energetická přepravní kapacita sítě. To umožnilo výrazně rozšířit dodávky plynu i do míst, kam svítiplyn dříve doputovat nemohl. Vláda, vedená ušlechtilou snahou zlepšit stav mimořádně zaneřáděného životního prostředí, podpořila v devadesátých letech spotřebu plynu státními příspěvky na instalaci plynových kotlů. Tato dobře míněná snaha se však zčásti minula účinkem, když byla cena zemního plynu uvedena na ekonomický základ a zanikly „sociální“ křížové dotace. Od té doby na mnohé plynové kotle, pořízené za státní příspěvek, sedá prach a z komínů se znovu valí oblaka dusivého kouře. Přes tento exces, typický zejména pro venkovské osídlení, lze konstatovat, že díky růstu podílu zemního plynu se stav ovzduší v zemi zlepšil. Evropa vůbec věří, že právě zemní plyn pomůže i v budoucnu řešit problémy s exhalacemi. Odtažitý postoj obyvatelstva k nukleární energetice či vyčerpávané zásoby uhlí a ropy mnoho prostoru nedávají. Sází-li Evropská unie na kombinaci energetických úspor, obnovitelných či netradičních energetických zdrojů a zemního plynu, dělá to z nezbytí. Vznik společného evropského trhu se zemním plynem a elektrickou energií posiluje bezpečnost, která je zvláště u plynu klíčovým faktorem dalšího rozvoje. Důvodem je rozmístění nalezišť plynu, která vždy neleží v oblastech hospodářsky, vojensky či politicky stabilních. Míra závislosti Evropy na dovozu energie nepochybně vzroste; stejným tempem, ne-li rychleji, se musí vytvářet podmínky pro zamezení politického či hospodářského vydírání producentskými zeměmi. Jestliže dnes představuje zemní plyn v zemích tradiční evropské patnáctky asi jednu čtvrtinu používaných primárních energetických zdrojů (u nás je to asi jedna pětina), lze počítat s růstem jeho podílu nad hranici 30 %. Výpadky dodávek nebo značné cenové skoky importovaného plynu mohou proto ohrozit celou ekonomickou strukturu Unie.

Zemní plyn je i přesto možno označit za palivo blízké budoucnosti. Tenčící se světové zásoby ropy ¹⁾ spolu s globálním růstem životní úrovně a vyššími nároky na energetickou spotřebu v lidnatých regionech Země nepředstavují pouze výzvu vládám a nadnárodním koncernům, ale především Skyllu světové ekonomické, a tedy i politické stability a Charybdu devastace životního prostředí. Proplout bez úhony je nutnost. Pro plynárenství se otevírá rozsáhlé pole působnosti. Lze s velkou pravděpodobností očekávat, že se zemní plyn může v dohledné době stát obecným řešením pro alternativní pohon motorových vozidel. Vzroste podíl plynu při společné výrobě elektrické a tepelné energie ve vysoce účinných kogeneračních jednotkách. Metan může úspěšně sloužit i v palivových článcích (energy cells), které využívají k výrobě elektřiny chemické procesy.

Prognostické orgie však narážejí na zásadní otázku: bude zemního plynu dost? Zatím se zdá, že ano. Opatrnější odborníci prorokují dostatek plynu pro celé toto století, rozevlátí vizionáři pak kladou den vyčerpání zásob hluboko do 22. či 23. století. Jestliže se podaří úspěšně zvládnout těžbu a zpracování tuhých metanových hydrátů, které pokrývají mořské dno nejen v místech nalezišť ropy či plynu a činí zatím vrásky pouze těžařům (komplikují jim vrtání nových sond), mohou mít pravdu „vizionáři“. Stále ještě platí, že roční přírůstek nově objevovaných zásob zemního plynu je vyšší než globální nárůst jeho spotřeby.

Má-li být plynárenství bezpečné a dostupné, musí se změnit struktura podnikání a zvýšit stupeň jeho internacionalizace. Cesta, kterou zvolila Evropská unie, je sice v leckterých zásadách správná, avšak značně ji deformují silné průmyslové lobby. Lobbista – jak známo – je člověk s dobrými kontakty, jenž za cizí peníze vkládá politikům do hlavy myšlenky, které by je jinak ani nenapadly. Průmyslnické úvahy o růstu evropské konkurenceschopnosti – zejména vůči východoasijskému regionu – tím, že se sníží ceny energetických vstupů, dovedly schopné bruselské lobby k formulaci a následně i k legislativnímu vymezení teze o liberalizaci energetického obchodu.

Jestliže je v obecném ekonomickém prostředí liberální trh a konkurenční boj přirozeným a imanentním prvkem podnikání, je tomu v plynárenství trochu jinak. Nejde jen o přirozený infrastrukturní monopol vlastnictví plynovodní sítě (ten je ostatně snadno „zvládnutelný“ státním dohledem), ale především o absolutní omezenost počtu použitelných zdrojů, které by si hypoteticky měly konkurovat. Přitom je jasné, že dodávka plynu z každé z producentských zemí – ať již míníme Rusko, Norsko, Alžír, Holandsko či Velkou Británii – je pro Evropu potřebná. Na tom asi nic podstatného nezmění ani rostoucí podíl dovozu zkapalněného zemního plynu (LNG) ze vzdálenějších míst (Kataru, Abú Dhabi, Nigérie ad.).

Pokles cen zemního plynu zásluhou liberalizace trhu je proto za těchto okolností málo pravděpodobný. Na druhé straně však budou působit vlivy spojené s deklarací podmínek trvale udržitelného rozvoje. V praxi to přinese spíše růst cen těch druhů paliv a energií, jejichž obecné působení na životní prostředí lze označit za mnohem škodlivější, než je tomu u zemního plynu. Započtení komplexních nákladů (tzv. externalit) na získávání paliv i likvidaci následků jejich spotřeby spolu s novou definicí „ekologických“ daní – například u uhlí nebo jádra – může růst ceny plynu velmi relativizovat a učinit tak plyn dostupnějším.