Pivo nejen alkoholické

Tradici piva v Čechách dokládají příjmení jako Pivec, Pivka, Pivo, Pivko, Pivný, Pivník, Pivoň, Pivnička aj. Nelze sice popřít, že jejich letitými souputníky jsou Pijak, Piják, Pijáček, Pijan či méně průhlední Piák, Piálek a Pialka, ale ti jsou do jisté míry kompenzováni Nepilem, Nepilmachem (Machem, který nepil) a snad i Pivodou, jenž se přes zdánlivé „pivo“ ve jméně vyvinul z větného příjmení „Pi(j) vodu!“. (Záznamy o tom, proč mu to připomínali, se nedochovaly.)

Čtenáře proto možná překvapí, že název oblíbeného zlatavého nápoje nemá s alkoholem nic společného. Pivo vzniklo odvozením od slovesa pít (tak jako topivo od topit) a původně znamenalo prostě „to, co slouží k pití“. Příbuzné je ř. pino – piji nebo lat. potus – nápoj. Co přispělo k zúžení významu v jazycích všech slovanských národů, lze jen tušit. Jisto je, že již záhy se tím, co sloužilo k pití, stal nápoj ze sladu, chmele a kvasnic.

Slad (od sladký) vzniká z navlhčeného zrna, které vykvete (naklíčí) v humně. Staré slovanské humno bylo upěchované místo za stodolou, kde voli vyšlapávali zrno z klasů. Etymologie tak starých slov je neprůhledná, podle jedné teorie jde o složeninu, jejíž první část poukazuje na hovada a druhá na mnutí. Zrno zbavené klíčků se pak suší na hvozdech, jež s hlubokými lesy nemají nic společného. Staročeské ozd pochází asi ze staré germánštiny a souvisí s angl. oast – sušírna. Chcete-li něco pořádně usušit, musíte to občas přeházet. A k tomu v pivovarech po léta sloužila limpa, nástroj nejasné etymologie (obdobu má jen v dolnolužické limpě – čepeli nože), leč slavné minulosti, neboť je zvěčněn ve znaku pivovarnického cechu. Várka začíná vystíráním (smícháním rozdrceného sladového šrotu s vodou). Příbuzné je slovo stírka, ve starší češtině nádoba (koryto, sud), ve které se míchalo či pařilo krmivo pro dobytek, v pivovaru káď: tluč se rozmjlá na rmut w kádi wystiracj (Jungmannův slovník, 1839). Při rmutování (rmut od mutit – kalit), tj. vlastním povařování sladu s vodou, se uvolňují obilné slupky neboli mláto (souvisí s něm. Malze – slad), používané jako krmivo pro dobytek. Směs se scedí – dříve se prolévala cízem na troky (něm. Trog – koryto) – a vznikne sladina, která se vaří s chmelem.

Prapůvod slova chmel lze hledat někde na východě, možná v Podkavkazí, odkud ho Čuvaši přenesli k Volze (viz finské humala) a k Dunaji (viz maďarské komló). Vcelku nespravedlivě se tato rostlina (Humulus lupulus) stala součástí slov, jako je nachmelit se nebo ochmelka, neboť sama o sobě je neškodná a za ochmelkův rudý nos nemůže. Vařením s chmelem již vzniká mladé pivo, mladina, postaru břečka. Někteří Slované tak sice nazývají šťávu z břízy, ale praslovanská břěča může mít keltské kořeny a v tom případě by souvisela např. se staroirským slovem braich – slad.

Do ochlazené mladiny se přidávají kvasnice. Staré slovanské slovo kvas souvisí s lat. caseus (odtud pak něm. Käse či angl. cheese), staročeské kvasiti znamenalo hodovat, popíjet. Ve svatebních obřadech měl prý kvas (těsto) magickou úlohu přivolávat vzrůst, hojnost i těhotenství. Zlatým hřebem při výrobě piva je pak spílání, které nemá nic společného s nadáváním, dnes se říká stáčení. Děje se ve spilce (stáčírně) a bývá dáváno do souvislosti s angl. spill – vytékat, přetékat, rozlévat se.

Z obrovské spousty termínů (zhusta domácích) jsme si mohli připomenout jen nepatrnou část těch dosud živých. V zemi, kde pan Sládek píše verše, pan Mládek hraje na banjo, pan Dienstbier (v překladu „řídké pivo“) působí v politice a velcí spisovatelé se rodí v pivovarech, lze pití piva těžko omezit. Pití vody, jež inzeruje jméno pana Vodičky, je ostatně diskutabilní, podle zlých jazyků jde o ironickou přezdívku hostinskému. Zbývá tedy jediné řešení – učinit pivo tím, čím bylo původně: tj. něčím, co slouží k pití, někdy s alkoholem, jindy bez něj.