Otisky prstů nejsou věda

Kriminalisté v USA budou mít potíže při předkládání důkazů před soudem. Soudce Louis H. Pollak z okresního soudu Východního okresu v Pensylvánii 7. 1. 2002 rozhodl, že otisky prstů podezřelého na místě činu nemůže soud přijmout jako vědecký důkaz viny. Tento soudce (bývalý děkan Právnické fakulty na Yalově univerzitě) uvedl jako precedens rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z r. 1993, v němž je řečeno, co soudy mohou v procesu považovat za vědecký důkaz: 1) metoda musí být vědecky testovatelná (tedy vyvratitelná, v novém žargonu „falzifikovatelná“), 2) musela být podrobena „peer review“ (stala se předmětem sdělení posuzovaného oponenty), 3) u metody je známo procento chyb, 4) metoda je všeobecně uznávána jako vědecká.

Je s podivem, že kriminalisté tomu dávno nepředešli, ale soudce Louis H. Pollak rozhodl, že otisky prstů (v kriminalistice používané skoro sto let) za vědecký důkaz nelze považovat. Neuznal rovněž argument, že kriminalisté své výsledky vzájemně porovnávají (jako „peer review“), a hlavně rozhodl, že vyšetřovatelé otisků prstů nepředstavují „vědeckou obec“. Forenzní vědci se tomuto rozhodnutí brání, očekávají totiž spoustu odvolání v procesech, v nichž byly otisky prstů vedeny jako důkaz viny, a hlavně se obávají, že se zamítnutí soudních důkazů jako nevědeckých rozšíří – třeba na balistické expertizy. (Science 295, 418, 2002)