O žlutosti

Je-li moje analýza kouzelníkovy logiky správná, pak její dva velké principy jsou prostě jen dvěma různými nesprávnými aplikacemi sdružování představ. Homeopatická magie je založena na asociaci představ v důsledku podobnosti; kontaktní magie je založena na asociaci představ v důsledku dotyku. Homeopatická magie se dopouští chyby v předpokladu, že věci, které se navzájem podobají, jsou stejné; kontaktní magie se dopouští chyby předpokladem, že věci, jež byly jednou ve vzájemném styku, zůstávají v něm vždy. V praxi se však tato dvě odvětví často kombinují; anebo přesněji řečeno, zatímco homeopatická čili imitativní magie může být praktikována sama o sobě, u kontaktní magie všeobecně nacházíme spojitost s uplatněním homeopatického čili imitativního principu. Vyjádříme-li se takto všeobecně, může být poněkud obtížné tyto dva jevy pochopit, ale jakmile je osvětlíme na zvláštních příkladech, budou hned srozumitelné. Oba myšlenkové postupy jsou ve skutečnosti velice prosté a elementární. Stěží tomu může být jinak, poněvadž v konkrétní podobě, ač jistě ne v abstraktní, jsou běžné nejen nekultivovanému intelektu divochů, ale i nevzdělaným a nedovtipným lidem kdekoli na světě: Obě větve magie, homeopatickou i kontaktní, můžeme příhodně zařadit pod obecný název sympatetická magie, protože obě vycházejí z předpokladu, že věci na sebe navzájem na dálku působí na základě skrytého vnitřního souladu, že podnět od jedné věci k druhé prochází něčím, co si snad můžeme představit jako jakýsi neviditelný éter, ne nepodobný tomu, který moderní věda předpokládá pro přesně obdobný účel, totiž aby vysvětlila, jak mohou věci na sebe navzájem fyzicky působit ve zdánlivě prázdném prostoru. [...]

Staří Indové léčili žloutenku pomocí složitého obřadu, založeného na homeopatické magii. Jeho hlavním cílem bylo přenést žlutou barvu na žlutá zvířata a žluté věci, jako například na slunce, jemuž vlastně tato barva patří, a pro pacienta obstarat zdravou červenou barvu z živého silného zdroje, totiž z červeného býka. S tímto záměrem pronášel kněz takovéto zaříkání: Nechť vzhůru ke slunci odejde tvé soužení a tvá žloutenka, halíme tě do barvy červeného býka! Halíme tě do červených barev, abys dlouho s nimi žil. Nechť tato osoba odtud odejde bez úhony a zbaví se žluté barvy! Krávy, jejichž božstvem je Róhiní, ty, které jsou nadto samy červené (róhiní) - do všech jejich tvarů a do všech jejich sil tě halíme. Na papoušky a na drozda vkládáme tvou žloutenku, i na žlutého konipáska vkládáme tvou žloutenku. Zatímco kněz pronášel tato slova, dával zežloutlému pacientovi srkat vodu smíšenou s chlupy červeného býka, aby do něho vlil růžový nádech zdraví; lil vodu na hřbet zvířete a dával ji pít nemocnému. Posadil jej na kůži červeného býka a kus této kůže na něj přivázal. Aby z jeho barvy úplně odstranil žlutý nádech, postupoval dále takto: nejdříve jej potřel od hlavy k patě žlutou kaši z kurkumy, posadil ho na lůžko a žlutým provázkem přivázal k noze lůžka tři žluté ptáky, totiž papouška, drozda a žlutého konipáska; potom poléval pacienta vodou a smýval s něho na ptáky, žlutou kaši a s ní bezpochyby i žloutenku. A aby nakonec dodal jeho pleti svěžesti, vzal několik chlupů z červeného býka, zabalil je do zlatého listu a přilepil je pacientovi na kůži. Ve starověku se lidé domnívali, že když se člověk trpící žloutenkou upřeně zadívá na kolihu a pták upře své oči na něj, je z nemoci vyléčen. Taková je povaha , říká Plútarchos, a takové je založení tohoto tvora, že vytahuje a přejímá nemoc, vytékající očima jako proud. Pěstitelé ptáků si byli tak dobře vědomi, jakou má cenu taková koliha, že když měli nějakou na prodej, pečlivě ji přikrývali, aby se na ni nějaký nemocný člověk náhodou nepodíval a nevyléčil svou žloutenku zadarmo. Léčebná schopnost tohoto ptáka není dána jeho barvou, ale spočívá v jeho velkém zlatém oku, které odnímalo žloutenku. Plinius vypráví o jiném, anebo snad o stejném ptáku, kterého Řekové pojmenovali výrazem pro žloutenku, neboť když prý jej spatřil člověk nemocný žloutenkou, nemoc jej opustila a ptáka zabila. Zmiňuje se také o kameni, o němž se věřilo, že léčí žloutenku, protože svou barvou připomínal kůži nemocného.

Jednou z velkých předností homeopatické magie je to, že umožňuje, aby se léčebná procedura prováděla na osobě lékaře místo na těle jeho oběti, která je tak zproštěna všech nesnází a nepříjemností a může pozorovat svého léčitele, jak se před ní svíjí v mukách[...]

Brockhaus Enzyklopedie uvádí, že v západní symbolice barev byla žlutá přiřazena ohni, mládeži, žluči a tím choleře a temperamentu. V oblečení byla žlutá určena k označení vyhnanců, nevěstek a kacířů, hanobitelů hostií a Židů. Židé museli ve středověku nosit na svých oděvech žlutý kruh. V nové době tento hanebný zvyk znovu zavedli nacisti jako povinnost nosit žlutou hvězdu. U minnesengrů žlutá symbolizovala naplnění lásky. V lámaizmu (tibetská forma buddhizmu) žlutá značí sever. V Číně byla barvou středu.

Žlutá byla symbolem zlata, na ukrytých pokladech měly růst žluté květy. Až do dneška se zachovala i představa o žluté jako barvě žárlivosti. V Řecku byla žlutá (a zlatá) barvou božskou nebo královskou.

Tolik tedy velké slovníky. Můj poradce pro barvy Ing. Weinzettl však o barvách objevil celou českou knihu:

Petra Pleskotová: Svět barev (Albatros, Praha 1987)

Pro všechny, kdo (jako Goethe) získají zájem o barvy, stojí za to si ji sehnat. Když se omezím na žlutou, co ještě podle Petry Pleskotové zbývá dodat? Cituji: Zlatá žluť připomíná sluneční zář - proto má stejné významy jako slunce: značí život, moudrost a božské světlo. Ve všech mýtech, pohádkách a legendách patří zlatá žluť bohům: Huitzilopochtli, vítězný náčelník Aztéků, bůh poledního slunce, je malován modře a žlutě. Řečtí bohové sídlí ve zlatých oblacích Olympu (str. 107). Dále cituji: [...]dodnes je posvátnou barvou buddhistického náboženství[...] V náboženské symbolice křesťanství se vyjadřuje zlatou a žlutou barvou myšlenka splynutí duše s Bohem a současně její protiklad - odpadlictví duchovní. Je to barva kacířů, barva Jidáše, který zradil Ježíše Krista. Ve světské symbolice se žlutou barvou a zlatem označovala manželská láska, a zároveň její protiklad, nevěra, která manželské svazky trhá. Ve středověku se žlutá stala barvou hanby . (str. 108). A dále: [...]barevná symbolika v heraldice: Kovy zná heraldika dva, zlato (žlutá) a stříbro (bílá). Kožešin čtyři druhy: hermelín, popelčinu, kuninu a sobolinu[...] Zlatá barva slunce symbolizovala znamenitost, ušlechtilost, vážnost, úctu, slávu, čest, vznešenost, blahobyt[...] V té knize P. Pleskotové je i kapitola Psychologové a barvy. Cyklotymové mají nejraději žlutou a červenou, schizotymové modrou a zelenou. Pro cholerika podle Hippokrata je typická žlutá a už jsme zase blízko k žluči i choleře. str. 113, 116). A konečně: Teplá jasná žluť působí povzbudivě, osvobodivě. Je to barva změny, dere se dopředu, za vším novým. Milují ji lidé bezprostřední, plní nadějí a očekáváním. Tomu, jehož naděje byly zmařeny, se žlutá zdá pokrytecká, licoměrná[...] The Encyclopedia Americana (Americana Corporation, Vol. 7, 1932) kromě toho, co už víme, uvádí: [...]žlutá obecně označuje závist, nenávist, svárlivost.[...] V křesťanském umění žlutá byla symbolem slunce, dobroty Boha, manželství, důvěry a plodnosti. Svatý Petr nosil žluté roucho jako věrný strážce chrámu. Ale žlutá byla i symbolem zrady, a proto dveře zrádců bývaly označovány žlutě. Jidáš je často zobrazován v žlutém šatě[...] Ve Španělsku byli kati oblečeni žlutě (když popravovaný byl zrádce), nebo rudě (když to byl zločinec). V heraldice je žlutá symbolem lásky, věrnosti a moudrosti, nebo naopak nestálosti, žárlivosti a cizoložství. Japonci považují zlatou žluť za symbol slunce, bohatství a radosti. Chryzantémová žluť (slavnostní žluť) byla symbolem císařského majestátu a moci. Odtud propůjčování žlutého kabátu jako znamení značícího vysokou vážnost u císařského dvora.

Zbarvení těl živočichů rozlišujeme strukturální, pigmentózní a kombinované. Strukturální zbarvení je dáno interferencí a lomem světla na povrchových strukturách (peří, šupinách, kutikule). Mezi pigmenty patří tmavé melaniny, žlutohnědé ommatiny, temně fialové omminy, hnědé arcidioxanthiny, bezbarvé leucopteriny, žluté xanthopteriny, červené erythropteriny, žlutooranžové chrysopteriny, žluté flaviny, červené anthrachinové pigmenty, flavony, anthocyanové pigmenty, žlutočervené karotenoidy, červené hemoglobiny, modré pterobiliny, komplexní zelené pigmenty složené z albuminů, glaukobilinů a carotenoidů...