O velké rodině a sirotcích

Informace o dění ve světě a pokyny k činnosti přijímá buňka prostřednictvím signálních molekul – hormonů. Jsou to látky různé chemické podstaty a biochemického původu, od oxidu dusnatého přes metabolity mastných kyselin, steroidy, modifikované aminokyseliny, aminy a krátké peptidy až po bílkoviny.

Tentýž hormon může různé druhy buněk ponoukat k rozdílným činnostem nebo jim být naprosto lhostejný. Záleží na tom, jestli má pro něj buňka receptory, a na tom, jakou odpověď má předem přichystánu.

Receptor je bílkovina, která je schopna specificky vázat svůj ligand (hormon nebo jinou molekulu) a díky vazbě změnit uspořádání tak, že spustí určitý sled biochemických reakcí. Vždy jde o poměrně složitou sekvenci, jíž se účastní spousta dalších molekul. Výsledkem je nějaký životní projev buňky. Něco se začne syntetizovat nebo naopak odbourávat, buňka vstoupí do další fáze buněčného cyklu nebo třeba programovaně zahyne.

Myšlenka, že by malé molekuly mohly svůj vliv uplatňovat prostřednictvím receptorů bílkovinné povahy, byla zprvu docela odvážná. Uvažovalo se spíš o možném ovlivnění vlastností lipidové buněčné membrány. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století byly již dostupné radioaktivně značené hormony, které umožnily prokázat, že hormony štítné žlázy a mnohé steroidy jsou specificky vázány uvnitř buněk, v cytosolu nebo v jádře. Vazebné proteiny byly posléze uznány za receptory. V osmdesátých letech se v endokrinologii uplatnily molekulárněbiologické metody. Díky tomu bylo možné porovnat sekvence receptorů pro hormony štítné žlázy a pro steroidní hormony – a zjistilo se, že jsou příbuzné. Vznikl pojem rodina receptorů steroidních a thyroidálních hormonů. Koncem osmdesátých let se pak rodina rozšířila o vitaminy D, retinoidy, dioxin a receptory pro ekdyson u hmyzu. Začalo se mluvit o superrodině jaderných receptorů.

Metody molekulární biologie umožňují cíleně vyhledávat v DNA úseky, které se podobají sekvenci, jež nás z nějakého důvodu zajímá. Polymerázová řetězová reakce s degenerovanými primery funguje obdobně, jako když hledáme v databázích texty obsahující nějaké klíčové slovo. Tak byly na začátku devadesátých let objeveny nové geny, které kódují proteiny nápadně podobné jaderným receptorům. Tyto proteiny jsou vystavěny ze stejně uspořádaných domén, které zrovna tak rozpoznávají určité úseky DNA a vytvářejí vyšší komplexy s jinými proteiny, včetně některých známých receptorů. Na příslušném místě je hydrofobní kapsa. Vypadá to jako receptor a chová se to tak, asi to tedy bude receptor… ale receptor čeho? Jméno se přece doposud odvozovalo od ligandu!

Nová skupina členů velké rodiny dostala jméno sirotčí receptory (orphan receptors). Během deseti let bylo objeveno a podle příbuzenských znaků setříděno do 19 podskupin množství sirotků – sirotčí receptory se staly nejpočetnější skupinou jaderných receptorů vůbec.

Objevitelé vybrali pojmenování působivé, snadno zapamatovatelné, ale taky trochu předpojaté. Označení orphan – sirotek – vyvolává představu ztráty. Jako bychom předpokládali, že receptor kdysi ligand měl a ztratil jej. Receptor bez ligandu však nemusí být zcela nutně osiřelý. Může být jenom osamělý, jako starý mládenec, jenž si dosud nenašel svůj protějšek. Anebo dokonce může jít o „normální“ receptor, jehož ligand teprve čeká na své objevení.

Klasická cesta poznání v endokrinologii začínala u studia určitého fyziologického jevu a vedla k identifikaci hormonů odpovědných za jeho řízení. Známý hormon byl izolován a využit k nalezení svého receptoru (popř. receptorů) a informace o receptoru posloužila k nalezení a studiu jeho genu. Objev sirotčích receptorů přinesl koncepci „převrácené endokrinologie“. Začne se identifikací genů pro neznámé receptory. Prostudují se proteiny kódované těmito geny, a potom se identifikují ligandy (pokud existují) a cílové úseky na DNA. Teprve potom se hledají jejich fyziologické funkce. To znamená, že se končí tam, kde klasikové začínali.

Pátrání po ligandech pro sirotčí receptory je pro některé nadšence disciplínou stejně vzrušující jako pro jiné hledání Eldoráda nebo svatého grálu. Hledač musí počítat s možností, že právě pro jeho oblíbence žádný endogenní ligand neexistuje. Ale co kdyby…? Sirotek se pak přesune mezi „slušné receptory“ pojmenované po ligandu, jehož objevitele čeká vědecká sláva a hojná citovanost.

Klasická endokrinologie rozdělila steroidní hormony do pěti hlavních skupin, a nakonec poznala i jejich receptory. „Převrácená endokrinologie“ nalezla receptory i pro další steroidy, které byly dosud pokládány za neaktivní meziprodukty nebo metabolity nejasného fyziologického významu, a identifikovala alespoň některé geny, které jsou jimi řízeny. Podobně byly nalezeny i receptory pro mastné kyseliny.

Když se rodina jaderných receptorů začala rozrůstat a její členové byli nalezeni v různých taxonech živočišné říše, vynořila se pochopitelně řada otázek. Kdy to začalo? Měl gen-zakladatel svůj ligand? Pokud ano, tak jaký? Byly na světě dříve ligandy, nebo receptory? Existuje souvislost mezi genetickou příbuzností receptorů a strukturní příbuzností jejich ligandů?

Hledání odpovědí na takové otázky vyžaduje spolupráci mnoha týmů – kvůli šíři záběru i kvůli nezbytnosti nezávislého ověření nových poznatků. V jedné rozsáhlé studii byly navrženy sady primerů pro PCR tak, aby umožnily identifikovat sekvence příbuzné třinácti hlavním skupinám jaderných receptorů. Pomocí těchto primerů byly pak prozkoumány DNA z vybraných živočichů, rostlin i hub. Pokud jde o rostliny, houby a prvoky, byl výběr spíše jen sondou do různých oblastí. Mnohobuněčná část živočišné říše Metazoa však byla probrána systematicky. Nalezené sekvence byly analyzovány a seřazeny do pravděpodobného fylogenetického stromu.

A jak to dopadlo? Žádné náznaky existence genů pro jaderné receptory nebyly nalezeny v rostlinách, houbách (Fungi), prvocích apod., tedy mimo Metazoa. Nalezeny nebyly ani ve vodních houbách (Porifera), které už mezi Metazoa řadíme. Počínaje láčkovci byly jaderné receptory nalezeny u všech živočichů. U některých receptorů se dají příbuzenské linie dále sledovat. Na rozdíl od sirotčích receptorů nemají často receptory s ligandy, které nacházíme u obratlovců, homology v ostatních částech živočišné říše. Z toho se dá usuzovat, že receptory s ligandy jsou vývojově mladší. První člen rodiny jaderných receptorů se objevil nejméně před 600 miliony lety – a byl to sirotek.

Nikdo asi už sirotčím receptorům jejich jméno neodpáře, i když ze současných poznatků plyne, že nejsou osiřelé, nýbrž jenom osamělé. Svůj ligand neztratily, nikdy žádný neměly. To „obyčejné“ receptory získaly během fylogeneze tu neobyčejnou vlastnost aktivovat se vazbou určité látky. Za určitých podmínek se receptory mohou aktivovat i v nepřítomnosti ligandu. „Doména s kapsou“ změní svou konformaci třeba díky vyšší teplotě, koncentraci určitých iontů v roztoku nebo fosforylaci postranního aminokyselinového řetězce. Tyto způsoby aktivace nezávislé na ligandu, které známe i u receptorů pro steroidy, patrně využívaly původní jaderné receptory, a ty dosud nezadané je využívají dodnes.

Na rozdíl od dvojice vejce – slepice, které si bez sebe představit nedovedeme, receptor bez ligandu i ligand bez receptoru už zvládneme. ¹⁾ Hledání odpovědi na otázku, „co bylo dřív“, se tím náramně zjednoduší. Stačí srovnat fylogenetické stáří obou partnerů. ²⁾

Steroidy jsou mnohem starší molekuly než jejich receptory. Vyskytují se i v houbách a rostlinách, organizmech, které jaderné receptory nemají. Totéž platí pro mastné kyseliny. Tyto látky byly na světě dříve, než se vůbec objevily první sirotčí receptory, jejichž potomci je později začali rozpoznávat.

Naopak některé receptory jako by čekaly, až se jejich ligand v organizmu teprve vyvine nebo přijde odjinud. Určitá léčiva a další cizorodé látky, nepodobné čemukoli, co vzniká v organizmu obratlovců, působí prostřednictvím „svých“ sirotčích receptorů. Zvláštní je také schopnost estrogenových receptorů rozpoznávat vedle vlastních steroidních estrogenů i produkty fenylpropanoidové větve metabolizmu, která se vyskytuje jen ve vyšších rostlinách. Co bylo dřív?

Ať už se jednotlivé ligandy vyvinuly dříve nebo později než jejich receptory, podstatný je poznatek, že se mohly vyvíjet zprvu odděleně. Teprve v určitém stupni evoluce začaly spolu vytvářet vzájemně propojené sítě vztahů, jak je známe z dnešních organizmů.

Nový prostor pro farmakology, kteří mohou hledat léčiva působící prostřednictvím většího množství receptorů. Důvod k zamyšlení pro výrobce nových chemikálií, zda jejich produkty nemohou zasáhnout nežádoucím způsobem do endokrinních systémů někde od láčkovců po člověka, přestože vypadají neškodně a žádnému hormonu se nepodobají (vždyť DDT mělo původně také působit jen na hmyz). Naděje i varování. Radost z poznávání i pokora před nepoznaným.