O míse studené rýže

V situacích každodenního života se často setkáváme se značnými rozdíly povah biologických sourozenců. Přitom bychom očekávali, že vzájemně příbuzní lidé vyrůstající v jedné rodině budou spíše podobní než rozdílní. Postavení jednotlivých sourozenců v rodině se však velmi liší. Jak rozdílné toto postavení může být, vyjadřuje přezdívka „studená rýže“, používaná ve starém Japonsku pro mladší sourozence. Toto pojmenování je odvozeno od zvyku, podle něhož mohly mladší děti jíst až poté, co se najedli jejich rodiče a nejstarší sourozenec.

V hledání odpovědi na otázku, proč jsou sourozenci tak rozdílní, se zvažovalo množství proměnných, mezi nimi též pořadí narození. Řada studií skutečně ukazuje, že se jedinci narození v různém pořadí v některých rysech struktury osobnosti systematicky liší. To znamená, že například prvorození mají určité vlastnosti daleko podobnější mezi sebou než se svými vlastními sourozenci. Obvyklé dělení podle pořadí narození je na prvorozené a později narozené. Mezi později narozenými bývají ještě rozlišováni prostřední a poslední narození. Začněme pokusem o charakterizování těch, kteří se stanou „velkými“ bratry či sestrami pro své mladší sourozence, čili prvorozenými. Když roku 1874 publikoval sir Francis Galton svou práci English Men of Science, objevilo se v ní i zajímavé zjištění, že mezi členy Královské společnosti jsou prvorození a jedináčci zastoupeni ve větší míře než později narození. On sám to interpretoval právem prvorozených svobodně rozhodnout o svém osudu. Ukazuje se, že činnosti zaměřené na intelektuální výkon prvorozencům svědčí. Excelují nejen ve škole (převažují mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi), ale i v různých inteligenčních testech (především verbálních). Vyšší zastoupení prvorozených můžeme očekávat ve všech profesích, u nichž je nutná silná motivace na výkon a odpovědnost (prvorozených byla například víc než polovina amerických prezidentů). Kromě intelektuální výkonnosti a silné motivace na výkon vůbec můžeme prvorozené charakterizovat vlastnostmi jako sebevědomý, odpovědný, svědomitý, perfekcionista, kritický a vážný. Ve společenských vztazích jsou asertivní a dominantní, konzervativní, věřící v autoritu, řád a pořádek. Později narození jsou oproti svým nejstarším sourozencům družnější, méně úzkostliví, rychleji zapomínají na prožité křivdy, častěji riskují a podporují rovnostářské sociální změny. Jednou ze zásadních vlastností je větší otevřenost k novým zkušenostem a s ní spojené vlastnosti jako nekonvenčnost, dobrodružnost a rebelantství.

Dítě, které se narodí jako první, se nemusí, alespoň přechodně, s nikým dělit o přízeň rodičů. Každou jeho novou dovednost, ať už jde o první kroky, kresby či první školní výsledky, dychtivě očekávají nejen rodiče, ale i prarodiče, a také ji náležitě oceňují. Všechna pozornost, tedy i disciplína a tresty za její nedodržení, se odráží ve výkonech prvorozenců. Výzkumy opravdu ukazují, že prvorození chodí a mluví dříve než jejich později narození sourozenci. V prvních letech života nemá nejstarší dítě jiné možné vzory než své rodiče, a proto se s nimi často identifikuje. Velmi důležitým okamžikem v životě rodiny je narození druhého dítěte. Nejstarší dítě přestává být středem pozornosti rodičů a svůj částečně ztracený status (pořád je tím nejstarším) si tvrdě obhajuje a na svého nového sourozence často žárlí. Alfred Adler hovořil o narození druhého dítěte jako o sesazení prvorozeného z trůnu. Mimochodem Adler věnoval pořadí narození ve své individuálně psychologické teorii osobnosti značnou pozornost. Druhé a popřípadě i další narozené děti se musí již od narození o přízeň rodičů dělit. Zejména prostřední děti trpí často pocitem malého rodičovského zájmu. Nemají privilegia prvorozeného, ale ani status nejmladšího, často domácího mazlíčka, kterého je třeba ochraňovat. Aby dosáhly pozornosti rodičů, stávají se prostřední děti často mistry vyjednávání, kompromisů a diplomacie. V důsledku pocitu odstrčení mívá pro prostřední děti velký význam skupina vrstevníků. Nejmladším dětem vyplývá z jejich postavení množství výhod, které se v pozdějším životě mohou ukázat také jako nevýhody. Jejich výchova bývá daleko volnější, jak určitě velmi horlivě přisvědčí většina starších sourozenců. Často nejsou nuceni provádět domácí práce (starší to umějí lépe), při konfliktech se sourozenci se rodiče stavějí na jejich stranu (jsou přece slabší, je třeba je ochraňovat) a samozřejmě bývají rodinnými mazlíčky. Nejdéle si udržují infantilní prvky chování, bývají extrovertní, společenští a často též rozmazlení a impulzivní. Zcela zvláštní skupinu tvoří děti bez sourozenců – jedináčci. Protože všechno výchovné úsilí je zaměřeno pouze na ně, bývají podobně jako prvorození spolehliví, svědomití a konzervativní. Na druhou stranu mohou být často rodiči rozmazlováni, a pak jsou egocentričtí a impulzivní. Jedináčci mívají problémy v komunikaci s vrstevníky, ne však s lidmi mnohem staršími, nebo naopak mladšími.

Mezi nejbližšími sourozenci bývá často patrný výrazný kontrast – jsou zcela odlišného zaměření. To je typické zejména pro nejstarší pár. Pokud je například prvorozený zaměřen na sport, z jeho mladšího sourozence může vyrůst třeba výborný houslista. Jestliže se jeden sourozenec silně identifikuje s jedním rodičem, druhý má tendeci identifikovat se s tím zbývajícím.

Podívejme se, jaký význam by mohly mít rozdíly mezi sourozenci z darwinistického pohledu. Při řešení problému altruizmu přišel William Hamilton s teorií příbuzenského výběru. Organizmus může předat kopie svých genů nejen rozmnožením sebe sama, ale i pomocí k reprodukčnímu úspěchu svých příbuzných, kteří s ním mají část genů společných. Čím bližší příbuzný, tím je z biologického hlediska cena altruistického činu vyšší. Má tedy cenu položit život za záchranu více než dvou bratrů či osmi bratranců (průměrná příbuznost mezi bratry je 1/2 a mezi bratranci 1/8 genů). Princip příbuzenského výběru ovlivňuje průběh konfliktu rodiče – potomci. Mezi rodiči a jejich potomky nemusí být vždy shoda o optimu investic. Zatímco rodiče nemají příliš biologických důvodů investovat rozdílně do jednotlivých potomků (průměrně jsou rodiče se svými dětmi stejně příbuzní), sourozenci se snaží doslova urvat co největší díl rodičovských investic. (Mezi sebou jsou sourozenci také příbuzní, ale o polovinu méně než sami sobě, takže jejich altruizmus má své meze.) Typickým příkladem konfliktu mezi rodiči a potomky je odstavování. Dítě dále vyžaduje kojení, což má pro něj význam nejen výživnou hodnotou, ale i antikoncepčními účinky na matku, které jsou z jeho pohledu výhodné. Zájmem rodičů je vychovat i další potomky, a tak je dítě, zvláště v tradičních societách, někdy i za traumatizujících okolností odstaveno. V období nedostatku mohou rodiče začít dávat některému potomkovi přednost, a to obvykle nejstaršímu, protože do něj investovali nejdelší dobu a jeho pravděpodobnost přežití do dospělosti je nejvyšší. V Latinské Americe je úmrtnost mezi dětmi, jejichž pořadí narození je pět a více, dvakrát až třikrát vyšší než mezi prvorozenými. V některých tradičních společnostech se dokonce jedno z dvojčat či krátce po sobě narozených dětí usmrcuje, vždy však v neprospěch později narozeného. Jiným příkladem rodičovské investice zvýhodňující jednoho ze sourozenců, často opět prvorozeného, jsou dědické zvyklosti. V souvislosti se socioekonomickými podmínkami bude výše investic, obzvláště v zemědělských společnostech uznávajících mnohoženství, záviset nejen na pořadí narození, ale i na pohlaví. Dobře situovaní rodiče více investují do synů, protože muži mají jen minimální fyziologická omezení v množství zplozených potomků. Naopak rodiče ekonomicky slabší budou více investovat do dcer, u kterých pravděpodobnost rozmnožení závisí spíše na fyzické atraktivnosti než na ekonomickém zabezpečení. Chudí muži mají v porovnání se soupeři z bohatých rodin daleko menší šance, že se ožení.

Sourozenci ve snaze získat rodičovskou přízeň vyvíjejí množství strategií. Na výběr strategie má největší vliv právě pořadí narození. Typickou strategií pro prvorozeného je identifikace s rodiči a jejich přáními. Ze snahy zavděčit se rodičům může pramenit jejich silná tendence vynikat ve škole, být svědomitý a respektovat autoritu. Mladší sourozenci mívají zřídka šanci konkurovat svému staršímu, fyzicky zdatnějšímu a znalostně i dovednostně vyspělejšímu bratrovi či sestře. Bývají proto kooperativnější a přátelštější. Pro mladší sourozence je výhodnější snažit se vyniknout v oblasti, která nedovoluje srovnávání s výkony staršího sourozence. Pokud by se sourozenci angažovali ve stejném oboru, mohou rodiče, byť nevědomky, lepšímu ze sourozenců „nadržovat“. Pro rodiče je často až zarážející, jak jejich děti dokážou dlouhé hodiny diskutovat o tom, kdo dostal lepší dárek. Dětská citlivost na sebemenší přednost danou jednomu ze sourozenců má však svůj evoluční význam. Systematické odlišování sourozenců (efekt kontrastu) je výhodné především tím, že ztěžuje srovnávání rodičům a snižuje soupeření mezi sourozenci. Množství jedinečných dovedností, které si každý ze sourozenců osvojil, mohlo mít také rozhodující vliv na souhrnnou způsobilost (celkovou inkluzivní fitness) rodiny především v malých společenských skupinách, v nichž evoluce člověka probíhala. Při popisu rodinného systému zavádí F. Sulloway termín rodinná nika a používá ho ve významu odlišných rolí a strategií v rodinném systému. Rodinnou nikou nejstaršího bývá identifikace s rodiči a jejich hodnotami. Mladší děti jsou daleko radikálnější a otevřenější novým zkušenostem, což jsou důležité vlastnosti pro nalezení vlastní niky.

Je jasné, že vývoj osobnosti dítěte není zcela determinován jeho pořadím narození. Kromě genetických faktorů vstupují do hry i další rodinné proměnné, z nichž některé zásadním způsobem ovlivňují efekt pořadí narození. Mezi nejdůležitější patří pohlaví a věkový odstup sourozenců. Soupeření mezi sourozenci opačného pohlaví je sníženo přijetím rozdílných sexuálních rolí. Výzkumy rodin se dvěma dětmi zaměřené na expresi vlastností spojených s pohlavím ukazují, že u staršího sourozence se projevovaly více mužské znaky chování než u mladšího, a to nezávisle na pohlaví. Mezi bratry byly však tyto rozdíly větší než mezi sestrami, a také forma projevu byla u starších sester mírnější. Například měl-li projev mužské dominance formu fyzické agrese, ženská dominance se omezila na agresi verbální. Bez ohledu na počet dětí v rodině má pro sestry přítomnost bratra význam při přijímání tradiční sexuální role. Kontrast způsobený pořadím narození je největší při věkovém rozdílu mezi sourozenci do pěti let. Při větším rozdílu jsou si již sourozenci vývojově příliš vzdáleni, než aby si nějak zásadně konkurovali. Mladšího pak můžeme považovat za tzv. pseudoprvorozence, protože jeho postavení v rodině je postavení prvorozeného velmi podobné. Další proměnnou, která se může navzájem ovlivňovat s efektem pořadí narození, je konflikt s rodiči. Dochází-li mezi rodiči a potomky k vážným konfliktům, vede to k pozdějšímu odmítání autorit. Následkem konfliktů s rodiči se u prvorozených častěji setkáváme s rebelanstvím a větší otevřeností novým podnětům, vlastnostmi jinak obecně připisovanými později narozeným.

Také ztráta jednoho z rodičů mění výrazně rodinné vztahy. V tomto případě se důsledky pořadí narození liší mezi socioekonomickými vrstvami. Ve středních a vyšších vrstvách se časnou ztrátou rodiče rozdíl mezi sourozenci snižuje, zatímco v nižších vrstvách se prvorození stávají ještě konzervativnějšími a jejich mladší sourozenci ještě většími rebelanty. V nižších socioekonomických vrstvách jsou nejstarší často okolnostmi donuceni hrát roli ztraceného rodiče, čemuž se jejich sourozenci mohou vzpouzet. Čím dříve dojde ke ztrátě rodiče, tím jsou rozdíly v radikalizmu mezi sourozenci větší.

Zřejmě zlomovou publikací ve výzkumu sourozeneckých konstelací je kniha Franka J. Sullowaye Born to rebel. Autor strávil více než čtvrt století shromažďováním a zpracováváním biografických údajů několika tisíc významných vědců a dalších historických osobností žijících v průběhu posledních pěti století. Studiem vědeckých objevů a revolucí Sulloway dospěl k překvapivému výsledku, že mezi objeviteli a lidmi podporujícími nové myšlenkové směry nalezneme daleko více později narozených než jejich prvorozených sourozenců. Naopak prvorození mají tendenci bránit původní stav a proti novým teoriím aktivně vystupují.

Největší rozdíl v podpoře nového myšlení se projevuje v souvislosti s revolucemi, které mají ideologické důsledky, jako byla například Koperníkova teorie nebo teorie evoluční. V průběhu revoluce, jak dochází k nárůstu dokladů ve prospěch nové teorie a tím i k její společenské přípustnosti, začíná přibývat i podpory prvorozených. Pokud se prvorození stávají objeviteli, pak jejich díla mají důsledek spíše technických revolucí, což jsou revoluce v mezích dosavadního paradigmatu, jako byl například Watsonův a Crickův objev struktury DNA. Naopak prvorození převažují mezi příznivci konzervativních teorií typu eugeniky či vitalizmu. Zda konkrétní člověk bude novou teorii přijímat či zavrhovat, závisí nejen na jeho pořadí narození, ale i na věku v době vědecké revoluce (později rození jsou otevřenější do vyššího věku), sociálních postojích rodičů (i prvorození liberálních rodičů jsou liberálnější) a dalších interagujících proměnných, jako je konflikt s rodiči (případ Keplerův, Newtonův), ztráta rodiče a věkový odstup od nejbližšího sourozence. Jinou významnou historickou změnou, kterou Sulloway analyzoval, bylo reformační hnutí: i v tomto případě prvorození častěji bránili zkostnatělou katolickou církev, zatímco později rození podporovali změny, jež vedly ke vzniku protestantizmu. Nezřídka takové rozpory vznikaly i mezi vlastními sourozenci. V sociálních a politických postojích bývají děti silně ovlivněny postoji svých rodičů. Bez ohledu na postoje rodičů mají však prvorození sklon ke konzervativizmu a řešení sporů násilnou cestou oproti mladším sourozencům, kteří jsou liberálnější a řeší konflikty raději dohodou. Čím je pořadí narození vyšší, tím spíše půjde o politického radikála. Prvorozené s jejich militantními tendencemi budeme častěji nalézat v obou extrémních polohách pravolevého politického spektra, tedy v hnutích, jako je fašizmus, náboženský fundamentalizmus, podpora trestu smrti a rasové diskriminace na jedné straně, na druhé pak mezi militantními komunisty a ultralevicovými teroristy. Příkladem takového způsobu uvažování je věta prvorozeného Iljiče Ramíreze Sáncheze, známého spíše pod teroristickým jménem Carlos Šakal: „Bomby jsou jediná věc, která dává smysl.“ Nejméně militantní skupinou jsou prostřední děti, které často mívají diplomatické schopnosti a zaujímají pacifistické postoje. Sulloway přichází ještě s jedním zajímavým závěrem: na angažování se v revoluci má socioekonomický původ sám o sobě nulový vliv. Jak je zřejmé, vyvrací tento empiricky podložený závěr známé schematizující představy marxistů o nižších socioekonomických vrstvách jakožto hnacím motoru historie.

V poslední době se zájmu některých psychologů těší výběr nejvhodnějších manželských partnerů s ohledem na jejich sourozenecké postavení. W. Toman zastává teorii komplementarity, podle níž je pro úspěšné nekonfliktní manželství nejvhodnější kombinace nejmladší bratr několika sester a nejstarší sestra několika bratrů, nebo nejmladší sestra bratrů a nejstarší bratr sester. Odpovědná nejstarší sestra, často zastupující roli matky svým bratrům, může zavést řád do společného života s bezstarostným nejmladším, který může pomoci zmírnit její vážnost a perfekcionizmus. Prvorozený bratr, který má zkušenosti s ochraňováním svých mladších sester, by podle Tomana měl dobře vycházet s ženou vyrůstající se staršími bratry, která takové chování od mužů očekává. Sulloway se domnívá, že lidé si vybírají partnera s podobnými názory a životním stylem, a proto se stávají partnery spíše lidé se stejným pořadím narození.

Původní rozdíly mezi sourozenci se tak po generace takovéhoto výběru stávají rozdíly mezi rodinami. U aristokracie, a především u královských rodů se nelze divit jejich často silnému konzervativizmu, protože vládu po dlouhé generace dědí nejstarší syn. Opačným příkladem je rodina politického radikála Benjamina Franklina, který byl nejmladším synem nejmladších synů po pět generací. V souvislosti se vztahem výběru partnera a pořadí narození je zajímavé uvést zjištění, že homosexuální muži mají průměrně vyšší pořadí narození a více starších bratrů oproti heterosexuálům. Tento efekt se nevyskytuje u ženských homosexuálek. Zde však mohou být příčiny čistě biologické. Podle imunologické hypotézy vyvolává plod mužského pohlaví imunitní reakci matky způsobující feminizaci mužských plodů. Imunitní odpověď matky se stává silnější po každém dalším mužském potomkovi.

V historii psychologie najdeme množství příkladů přeceňování jednoho jevu na jedné straně a opomíjení vlivu jevu jiného na straně druhé (např. psychoanalýza, behavioralizmus). Stejně tomu je i s vlivem pořadí narození. Osobnost člověka je výsledkem souhry vlivů genetických a působení prostředí. Mezi nejdůležitější vlivy prostředí patří zážitky z rodiny. Na to, jaké tyto zážitky budou, má značný vliv právě pořadí narození.

Neměli bychom však zapomínat, že zjištěné rozdíly mezi sourozenci jsou pouze rozdíly statistickými. To samozřejmě nesnižuje jejich důležitost, ale při hodnocení jednotlivce je třeba vycházet ze situace konkrétní rodiny. Je jasné, že vliv sourozence například o deset let staršího nebude stejný jako u sourozenců s dvouletým věkovým rozdílem nebo že postavení prvorozeného fyzicky handicapovaného nebude jako u fyzicky zdatného nejstaršího. Jednotlivé rodinné vlivy nelze od sebe oddělit, je potřeba počítat s jejich vzájemným působením. V některých případech bude vliv pořadí narození silně formující, v jiných případech budou rozhodovat vlivy jiné. Také na formování některých vlastností (například konzervativizmu) osobnosti se vliv pořadí narození podílí výraznou měrou, u jiných vlastností (např. u ostýchavosti) je tento vliv rozporný nebo nulový. Jak dalekosáhlé důsledky by rozdíly mezi sourozenci mohly mít, naznačuje V. Cílek ve svém článku o knize F. Sullowaye Born to rebel v Respektu (45/1997). Při současném trendu klesající porodnosti, snižování počtu dětí v rodině a tím také později narozených rebelů se bude naše společnost a podobně celá Evropa vyvíjet spíše směrem ke konzervativizmu a tradičním hodnotám v porovnání se státy s vysokou porodností, charakteristickou pro většinu zemí třetího světa.