Nemoc jako metafora vyjádřená tělem

Podle výsledků sčítání lidu v roce 2001 vzrostl v Čechách během předchozích deseti let počet lidí „bez vyznání“ o dvacet procent. Dnes jsou „bez vyznání“ téměř dvě třetiny národa. Znamená to pokles duchovních potřeb, nebo byla špatně položena otázka? Je možné, že naše duchovní rozpoložení opět zvěstuje budoucí obecné téma, jako se kdysi u nás se stoletým předstihem ujaly myšlenky reformace?

Potřeba duchovní je potřebou specificky lidskou. Podobná je potřeba ztotožnit se s větším celkem, kmenem, národem, hnutím. Někdy tyto potřeby bývají uspokojovány jakožto potřeba jediná. Dávné rituály k poctě kmenových božstev bývaly zároveň obřady mužské iniciace: mladý muž podstoupil řadu těžkých zkoušek až po hranici smrti. Přiblížil se tak božstvu, jemuž je vlastní dokonalost; vstup mezi božstva byl metaforou přijetí mezi dospělé muže kmene a zároveň mravním imperativem, posvěcením. Destruktivní pud thanatos totiž je rituálem přeorientován do podoby řádu. Rituál použije sílu instinktu tak, že zrod řádu je prožíván slastně, jako uspokojení pudu a naplnění životního smyslu. Odtud pak plyne moc bohoslužby, modlitby, víry, hudby, jestliže je účastník prožívá jako živé, pravdivé, sobě vlastní. Společný rituál proměňuje biologické síly jedince v kolektivní síly společenské a duchovní.

Jak se člověku postupně dařilo pudovost proměňovat v duchovnost, začalo být to nejvyšší, svaté, spojováno spíše než s kmenem s obecnou mravností a s tolerancí k odlišnému. Příkazy k toleranci nalezneme ve všech velkých světových náboženstvích. Nicméně to, co je vývojově vyšší, může být také křehčí. Zejména tam, kde se velká náboženství setkávají (na geograficko-ideologických švech), snadno převládne nad hodnotami duchovními pudová síla kolektivního sobectví. Náboženství, které může lidskou pudovost přeorientovat, vystupuje pak místo toho ve službách destrukce. Thanatos převládne ve své podobě archaické, pudové. Takový osud světa potom přivádí lidi k náboženské skepsi.

Již před desítkami let byly uskutečněny modely světa založené na hodnotách světských až protináboženských. Duchovní potřeba člověka, zbavená svého přirozeného směřování, však tím nevymizela, nýbrž se upjala k ničivým náhražkám. Totalitní ideologie jsou strašlivá náboženství bez Boha, úpadek lidské duchovní potřeby a její destruktivní zneužití.

Modelem, který nabízí současnost, je občanská společnost. Ta nestraní žádné národnosti, ideologii ani vyznání, řídí se věcnou spravedlností. Občanská společnost se samozřejmě nezabývá lidskou potřebou duchovní. Tato potřeba však trvá a dává vznik novým jevům.

Jak náboženství s vývojem dějin pozbývalo mýtotvorného a kmenotvorného smyslu, ujímala se podílu na této roli kultura. Je zajímavé sledovat proměnu dramatických a literárních postav. Od starých dob býval ústřední postavou hrdina-záchrance, který reprezentoval kmen či jeho hodnoty. Novodobá beletrie klade důraz na hodnoty jedince, podobně jako to činí občanská kultura lidských práv. Nicméně již několik desetiletí vzrůstá obliba příběhů, jejichž protagonistou je opět kmen a hrdina je jeho představitelem, který zápasí a strádá za svůj kmen či za jeho hodnoty: čest, pravdivost a dobrou vůli či obecně lidskost.

Hodnota lidskosti je ozvláštněna a zdůrazněna právě tím, že protagonisté těchto příběhů vlastně nepatří k běžné podobě druhu Homo sapiens. Harry Potter, Frodo Pytlík, či dokonce muzikálový kmen koček, postavičky jakoby ze sna či z pohádek, okouzlují děti i dospělé. Hravě a nepateticky, tedy pro skeptickou mysl přijatelně, předvádějí motivy původního iniciačního a skupinotvorného mýtu.

Touha po skupinových rituálech a po přináležení ke skupině inspiruje sportovní fandění (včetně provozování olympijských her), technoparty, megakoncerty se zbožňovanými hvězdami hudby, skinheadské hajlování a různé demonstrace. Lidská duchovní potřeba hledá své směřování, člověk touží oslovovat, volat, skrze sebepřesažení obnovovat svou duši, řád v sobě i kolem sebe. Jestliže nevolá k hodnotám nejvyšším, obrátí se k náhražce – k modlám. Taková je více než tisíciletá zkušenost kultury, z níž jsme vzešli.

To, že spoustu velmi přitažlivých model nabízí konzumní společnost, je známo. Objevily se i však i velmi silné kritické proudy, které s nejlepším úmyslem vytvářejí neméně destruktivní modly antikonzumní. Na hromadění předmětů nebo prestiže se člověk může stát závislým právě tak jako na sebeodříkání, záměrné chudobě, protestu. Jak se v tom máme orientovat?

Rozpoznávacím znamením je na jedné straně vznik závislosti a na druhé vzrůst schopnosti milovat a jednat svobodně. Řešením je promyšlená volba životního stylu. Není nutno se odříkat darů civilizace, ale je třeba vidět je v jejich relativnosti: jsou podřízeny řádu a potřebám duše. Jak se potřeby duše projevují?

Každá doba se odlišuje nejen hodnotami, po nichž lidé prahnou, ale také patologií. Duševní poruchy provázejí společenský vývoj a proměnu životního stylu, hodnot a postojů jako jejich nežádoucí stín. Vedle proměn víry se u nás v Čechách změnil i obraz duševních poruch a poruch chování. Zatímco v přiznaných náboženských postojích zaujímáme v Evropě přední místo bezvěrců, v důvodech, pro něž lidé vyhledávají pomoc psychoterapeutů, jsme se přiblížili západním společnostem.

Při své práci psychoterapeutky pozoruji, že si lidé v posledních deseti letech více stěžují na deprese. Jako temný stín se plouží deprese za bujarostí reklamních billboardů a klipů, za super-žargonem, za povinným (až manickým) veselím. Když se lidé usilovně nutí do společenského úsměvu, může se citlivější a disponovanější povaha propadat do beznaděje. Deprese však není pravdivým korektivem manické společenské stylizace do superbujarosti, ale nechtěným vedlejším produktem, poruchou jiného druhu. Na počátku obého je absence pravdivého smyslu. Zbloudění životního smyslu a řádu je provázeno závislostmi různého druhu. Je možno stát se závislým na předmětech, osobách (např. na rodiči, partnerovi, politickém vůdci), ale i na činnostech (na práci, hrách, sportování, cestování, nakupování, na potlesku publika, na získávání nových partnerů). Snad každá činnost, jinak užitečná či příjemná, se může proměnit v závislost, jestliže ztratí své místo v řádu života a stane se samoúčelnou.

Naši kulturu charakterizuje výskyt závislostí spíše ženských, totiž poruch příjmů potravy. Při mentální anorexii žena (častěji dívka) odmítá potravu a hubne až po ohrožení života, při bulimii střídá přejídání s násilným vypuzováním nestrávené potravy. Anorexie a bulimie mívají svoji psychologickou nástavbu: dívka si oškliví potravu, zejména některá jídla, a sebe samu vidí jako tlustou a špatnou. Osudově si plete pojmy: svoji (údajnou) tloušťku a ošklivost vidí jako mravní poklesek, a pokud jí, má pocit viny. Jídlo a tělesná hmota jako by se staly hříchem, hladovění jako by mravně očišťovalo. Nastává zmatení mezi mravností a tělesným obrazem – mezi duší a tělem.

Jednotlivé funkce a schopnosti člověka se odvíjejí z jedincova bytí v těle: kojeneckém, dětském, dospívajícím a zralém. Např. nemírná žádost u dospělého – přání pasivně a nadměrně přijímat jídlo, zábavu, zboží či vztahy – může souviset s tím, že byl přesycován či nedosycován v období kojeneckém. Jedincova čistotnost tělesná, ale i význam, který vidí v čistotě svědomí, mohou souviset s tím, jak a kdy se jako dítě učil prvním hygienickým návykům a řádu. Funkce a schopnosti vyšší, duševní, vyrůstají z podkladu funkcí a schopností těla. Zřetelně toto spojení vidí psychoanalýza. Jako zdroj schopnosti a puzení dobývat, pronikat, používat rychlost a sílu je viděna mužská pohlavní funkce a mužská anatomie; jako předobraz výškových staveb a kosmických letů je spatřován mužský pohlavní orgán. S mužskou podobou člověka souvisí energie, která vytváří dominantní hodnoty současné industriální civilizace.

Ženskou pohlavní funkci a ústřední ženský orgán – dělohu neboli vnitřní prostor – vidí psychoanalýza jakožto zdroj hodnot a schopností souvisejících s nitrem: intuice, vhledu, spolucítění, spoluprožívání, ochraňování, výdrže. Děloha v hebrejštině (rechem) dala vznik slovu milosrdenství (rachamim). V hebrejštině je tedy pojem milosrdenství odvozen od ženského lůna, v jazycích slovanských od srdce. Oba tyto významuplné orgány chováme uvnitř těla. Máme-li na paměti tělesný základ vyšších funkcí, porozumíme tomu, jak duševní choroby charakteristické pro dnešek vznikají a proč jsou jejich protagonisty především ženy.

Ve všech jazycích, které si dokážu vybavit, je duše ženského rodu. Pokud je zobrazována, mívá podobu panenské dívky nebo Múzy. Netělesnou Múzu umělec potřebuje, aby s její pomocí zplodil dílo, své duchovní dítě, zatímco s pomocí ženy zplodí dítě tělesné. Duše je vnímána jako mužova Anima, jeho vlastní ženská možnost, která se nestala tělem, ale přesto jeho život ovlivňuje. Duše v řecké báji je Psýché, která musí splnit nadlidské úkoly a přežít smrtelný spánek – to jest projít proměnou, aby dozrála do ženské úplnosti. Prvotní lidské poznání, poznání citové, se neděje po způsobu vědy, ale skrze příběhy (viz text v rámečku). Člověk ve svém kolektivním nevědomí, v touze umožnit duši, aby dozrála, vytvořil nejrůznější mýty, které dnes známe v podobě pohádek.

Zkusme porozumět nemoci jakožto nevědomému neverbálnímu sdělení o strádání duše. Co ženské poruchy příjmu potravy sdělují? Že existuje porucha v ženském vývoji, resp. v porozumění jeho smyslu. V určité chvíli svého vývoje se dívka potřebuje od vnějšího světa odpoutat a soustředit se na děje svého vnitřního prostoru. Původní rozhodování zvířecí samičky mezi dobrým a špatným partnerem se v tomto snovém období u člověka proměňuje na rozlišování mezi dobrým a špatným obecně. To, co je viděno jako dobré, se pak stává samostatnou motivační hodnotou, protože je poháněno energií vypůjčenou od instinktu, Érotu. Podobně jako člověka může hnát hlad nebo strach, může jej stejnou silou vést přání uskutečňovat to, co je dobré, uskutečňovat sebe i toho druhého v dobrém. To je specificky lidská výsada a specificky lidský úkol – možná ten nejpodstatněji lidský.

Aby se přesažení tělesnosti do oblasti duše zdařilo, potřebuje dívka dostávat z vnějšího světa inspiraci a stimuly. V mýtu a pohádce jsou symbolizovány jednorázovým aktem lásky – princovým políbením. Má-li se skutečná dívka naučit bezpečně nalézat, co je dobré a co je špatné, potřebuje láskyplné prostředí a život v řádu, potřebuje potravu duše. Je možné, že se jí potravy duše nedostává. Je možné, že její potřeba setrvává v nevědomí a odtud působí, vysílá svou žádost. Je velmi pravděpodobné, že v oblasti vědomí se pak ta potřeba zobrazí jinak, totiž v podobě něčeho, co je dívce známé.

Zástupnou, falešnou potřebu pak sytí falešné uspokojování. Místo potravy pro duši zaujme potrava tělesná, místo ženského vnitřního prostoru zaujme žaludek. Dívka své falešné potřebě podlehne a prázdný prostor plní jídlem. Takové počínání ale nevede k cíli, protože to, po čem bytost nepoznaně touží, není potrava fyzická. Přijetí jídla jí nepomůže od hladu duše. Je proto cítěno jako pokrm nepravý a vzbudí odpor. Protože ale pravá potřeba nebyla rozpoznána a uspokojena, falešné plnění se opakuje. Nutkavostí se pak započíná spirála závislosti. V jiné verzi je jídlo odmítáno rovnou a dívka strádá obojím hladem (těla i duše) setrvale. Pravá potřeba se však snaží z nevědomí vysvobodit. O tom svědčí jinak nevysvětlitelné průvodní pocity dívek: pocit viny spojený s jídlem a s tělesností.

Je snad jídlo opravdu proviněním? Tou skutečnou vinou je přece zanedbání, nevyslyšení vlastní duše. Jsme zvyklí vinu spojovat se zlým úmyslem. Ten zde ale není. Vina, kterou dívka prožívá jakožto svoji a kterou spojuje s jídlem či se svou (údajnou) tloušťkou, patří ve skutečnosti nikoli dívce, ale jejímu užšímu i širšímu okolí. Reálná vina náleží světu, který jí jako dítěti nedal vědomí, že má duši, že její duše má své potřeby a že o duši je třeba pečovat. Vina může být v lidské skupině prožívána zástupně. Na zástupnosti viny jsou založeny některé obřady. Každá společnost si s touto zástupností počíná jinak. V dobách starých bývala vina někdy delegována na dospělého muže, krále, který za druhé zástupně zemřel. Současná doba pověřuje vinou nedospělé ženy... Platí zástupnost ještě obecněji? Můžeme říci, že dívka zástupně stůně? Při rodinných terapiích opravdu vídáme, že nemoc jednoho člena vyjadřuje patologii celé rodiny. Skrze nemoc jednoho svého článku o sobě podává zprávu celý systém. Můžeme tedy říci, že porucha dívčího vývoje vyjadřuje nějaký problém celé společnosti?

• Již jsme konstatovali záměnu vnitřního prostoru za dutinu trávicí. Skutečnost vnějšího světa, kterou tato metafora vyjadřuje hlasem těla, je preference hodnot spotřebních nad hodnotami nehmotnými, vyššími, zmatení mezi tělem a duší.
• Další záměnou je záměna vnitřního za vnější. Jednou z nemnoha hodnot cílových je tělesná krása, ta je oprávněnou hodnotou sama o sobě. Nicméně krása, o niž dívka usiluje v rámci vývojové poruchy nutkavě, není dosažitelná, protože je cílem náhradním. Je to náhražka nedosaženého cíle vnitřního, totiž krásy řádu, toho, co je správné.
• Důsledkem záměny vnitřního za vnější je nakonec záměna správného za (domněle) krásné, které je nicméně nedosažitelné a úsilí toho druhu vede až k sebeničivému perfekcionizmu. A přitom – na co se soustřeďují média? Je to preference zraku před sluchem, resp. obrazu před slovem, k čemu, jak se zdá, naše současná civilizace směřuje, vracejíc se obloukem ve vývoji daleko před vynález gramotnosti. Vnější je přístupné zraku, který dovnitř nedohlédne. Smyslem, který ale vnitřní obsah vnímat může, je sluch. Sluch je s to vnímat slovo, hlas, který vychází z vnitřního prostoru.

Porucha dívčího vývoje sděluje, kterak je porušena společnost. Jinak řečeno: Nemoc společnosti se projevuje skrze dívčí organizmus, na dívčím těle. Ještě jinak: Člověk obecně stůně skrze dívku. A úplně jinak: V tomto čase lidských dějin a ze všech rolí a podob člověka je to nyní mladá žena, na kterou padla role mluvčího, toho, kdo sděluje za všecky. Zůstává fixována před svým iniciačním stupněm a poruchy jejího vývoje nejlépe vyjadřují porušenost vývoje člověka v tomto období dějin:

• jsou nedoceněny pozitivní hodnoty spojované s dospělou feminitou, např. milosrdenství-rachamim, soucit, laskavá síla, zdrženlivost, čistota (ve vztazích mezi lidmi i ve vztahu člověka k okolí),
• nejsou dostatečně chráněny hodnoty jako život, intimita, niternost, vnitřní obsahy, právo na tajemství,
• jsou překračovány a mazány přirozené hranice, brány a vstupy různého druhu,
• muži a ženy jsou viděni jako nepřátelé.

Zmatení hranic se děje např. mezi slavností a všedním dnem, mezi mužem a ženou, mezi dítětem a dospělým, mezi zločincem a obětí... Čistotu postrádáme ve vnějším prostředí i v zacházení s prostorem vnitřním, se svědomím. Pozitivním hodnotám feminity není dáno se uskutečnit. Pudovost není dostatečně sublimována, tělesnost není přesažena duchovností.

Člověk si nepřítomnost spirituality nemusí uvědomovat, a přesto cítí, že mu něco chybí. Prázdnotu zaplňuje náhražkami a neuspokojená potřeba trvá. Falešné uspokojování se proto zrychluje až do spirály závislostí a poruch. Lidský příběh byl zrychlen do klipu a zbanalizován do reklamy ve službách předmětům.

Na počátku poruch jsme sledovali potíže s iniciačními rituály. První potíže s prováděním rituálů nastaly zároveň s tím, jak se člověk vynořil z živočišné říše, jak získal vědomí. Rituály tvoří součást nevědomí a spolu s ostatními nevědomými obsahy setrvaly v archaickém prostoru mysli. Člověk je však potřebuje podobně jako někteří vyšší živočichové. Živočichům rituály slouží jako prostředek, jímž překonají destruktivní pud a dorozumí se na řádu vztahů. Lidské rituály navíc dokážou pudovou energii sublimovat, přetvořit v duchovní sílu a v prožitek povznesení.

Zatímco živočichové mají vzorec rituálního chování vrozený, člověk jako druh svůj původní vzorec „zapomněl“ ve svém předlidském nevědomí. Vždy znovu pravou podobu svého rituálu hledá, v každé generaci, v každé kultuře, v každé dvojici. Odtud plynou jak kulturní rozmanitost a puzení k umělecké, kulturní a společenské tvorbě, tak poruchy.

Iniciační rituály dokážou spojit dozrání jedince s tvorbou dobrého světa a dobrých hodnot. V mužských iniciačních mýtech se mladý muž setkává se smrtelným nebezpečím ve vnějším světě a smrt překoná, či dokonce přežije v tělesném zápase, často krvavém. Smyslem je porážka zlého a nastolení dobrého. V iniciačních mýtech ženských se utkání se smrtí symbolizuje jako překonání spíše vnitřní, jako výdrž a konečné nalezení. Smyslem je pak rozpoznání dobrého. Zralá kultura, kdy lidé umějí žít v pravdivosti a laskavosti, předpokládá dobrou součinnost mužských a ženských darů.

Vývoj rituálu od symbolické komunikace živočichů přes kmenové bůžky našich předků až po rozpoznávání a podporu obecně dobrého je páteří vývoje lidské kultury. Rituály dokážou členit, rytmizovat čas na všednodennost a svátečnost. Skrze svátečnost se člověk blíží svatému, opouští všednodennost, prožívá povznesení. Aby člověk smysl rituálu pochopil, od samého počátku jej doprovázel příběhem, mýtem o vítězství dobra. Mýtus je příběh, kterým člověk osvětluje rituál i svůj život v rámci skupiny. Rozpad společně sdíleného prostoru doprovází rozpad společně sdíleného času, rituálů. Krize náboženství tak souvisí s hlubokou proměnou lidské skupiny.

Samotná otázka v co, v koho člověk věří, může být zavádějící: vede člověka k tomu, aby hledal předmět víry. Jestliže ale víra směřuje k předmětu, který možno definovat, patrně člověk míjí cíl a setkává se pouze se svým výtvorem, s modlou. Není každá modla „ukydaná“ z prachu země, některé jsou z idejí. Otázka po předmětu víry souvisí s myšlením, jež směřuje k vytváření substantiv, ustálených pojmových entit, jmen, která znamenají zastavený pohyb, umrtvení. V rovině společenské takovému směřování odpovídá tvorba institucí. V rovině fyzikálního světa stavba chrámů jakožto svatého prostoru.

Otázka jak souvisí s myšlením, které se pohybuje po nedokonavých slovesech: pohyb není uzavřen a sečten, zhodnocen a umrtven substantivem, ale pokračuje, budoucnost je otevřena a není pojmenována. Víra nesměřuje k předmětu, ale je charakterizována probíhajícím dějem, činěním. Oním dějem je především živý, neustálený a stále hledající rituál, přesahování tělesnosti v duchovnost. V rovině společenské takovému způsobu myšlení odpovídá životní styl vyjadřující pravdivost, poctivost v prostředcích. V rovině fyzikálního světa takovému směřování odpovídá rytmizování času, posvěcování času pravidelnou svátečností.

Poruchy životního smyslu mohou ustupovat při proměně životního stylu: dokáže-li jedinec po určitou dobu rytmizovat svůj čas podle řádu a pravidelně jej posvěcovat prožitky, které jej přesahují, začne lépe hledat smysl života a blížit se ke zdraví duše. Celé téma skrze děje současnosti dává za pravdu nejméně dvěma z deseti přikázání: tomu, které varuje před vytvářením a uctíváním jakýchkoli podobenství-model, a tomu, které přikazuje pravidelné posvěcování času.

Text končí. Téma můžeme znovu potkat v nové podobě osobní, vydáme-li se do vnitřního prostoru vlastního. ¹⁾