Naše malé pluviály

Podstatou všech vědeckých postupů, které jsou využívány pro rekonstrukci klimatu historické preinstrumentální éry, je vzájemně provázané hodnocení dvou rozsáhlých skupin pramenů. Prvou skupinu představují údaje získané z tzv. přírodních archivů (viz např. Vesmír 70, 17, 1991/1) a skupina druhá zahrnuje nejrozličnější prameny kulturní: anály a kroniky, minuce (druh starých kalendářů), hospodářské a kancelářské kalendáře, osobní dokumenty, deníky a zápisy, astrologické pranostiky, efemeridy (předpovědi polohy nebeských těles), vědecké a odborné spisy a traktáty, hospodářské záznamy a raporty, urbáře a ceníky, fondy velkostatků, paměti a záznamy selských písmáků, písemné záznamy o vodních stavech a trvání ledových jevů, dobové informační bulletiny, vyhlášky a cirkuláře, mapy, plány a dobová vyobrazení, lidové pranostiky a toponyma.

V historickém území Českých zemí nabývají klimatologické zápisy na významu již od doby cyrilometodějského písemnictví a otonské renezance. Kromě datové jedinečnosti každého klimatohistorického údaje se lze v písemných záznamech nezřídka setkat i s další informační dimenzí, kterou je empirické hodnocení míry meteorologických a hydrologických jevů a hodnocení vývojových změn podnebí. Podávají ho v autentické formě očití svědkové a často bývá uchováváno jako echo a modul generací.

Zakladatel „filozofie selství“ a jeden z nejvýznamnějších představitelů naší rurální literatury spisovatel Josef Holeček napsal: „Otec se narodil r. 1813. Vypravovával, že za jeho mládí mnoho let za sebou bylo mokrých. Těžké jílovité půdy zkysly, zarostly plevelem a trávou, nadělaly se močály, rozšířily bažiny. Pamatuju, jak nám obilí zrůstalo na polích, jak otec nevěděl, má-li nedosušené svážet nebo čekat na lepší počasí, a jak svezené zase vyváželi za humna a snopy rozestavovali, aby se usušily. Stejně bylo se senem. Pole se orala do záhonů na krok širokých, mezi záhony stála voda, z ní vyrůstala přeslička a pryskyřník a jen na hřbetě záhonu bylo trochu chatrného obilí. To se počalo měnit, když mokrá léta minula. Mokrá léta padala až do r. 1860, ale stále řídčeji...“ Tato doslovná citace je zde uvedena pro srovnání s údaji diagramu na obr. obrázek, který je zpracován podle exaktních přístrojových měření meteorologické observatoře v pražském Klementinu.

Základní srážkový cyklus podnormálních a nadnormálních několikaletých období je podřízen vývoji sluneční aktivity (viz obr. obrázek). Pro naše přírodní podmínky přitom převládá vztah, kdy vzestupné větve sluneční aktivity odpovídají srážkově bohatším obdobím a sestupné větve sluneční aktivity obdobím útlumu srážkové činnosti. Z obr. obrázek je dále zřejmé poměrně pravidelné střídání suchých a vlhkých několikaletých období: sedmileté období s významným snížením srážkové činnosti 1947–1953, pětileté období zvýšené srážkové činnosti 1954–1958, šestileté období s významným snížením srážkové činnosti 1959– 1964, šestileté období zvýšené srážkové činnosti 1965–1970, šestileté období s významným snížením srážkové činnosti 1971–1976 a pětileté období významného snížení srážkové činnosti 1982–1986. Obdobný sled suchých a vlhkých období lze získat po rekonstrukci hydrometeorologických poměrů v jednotlivých letech i pro preindustriální éru. V některých časových úsecích, a to jak v historické řadě klementinských pozorování, tak v obdobích před přístrojovým měřením srážkových úhrnů, však platí závislost zcela opačná, a vyskytují se i úseky bez jakékoliv vzájemné korelace těchto dvou jevů.

Srážkově nadnormální a podnormální roky mají již po staletí zcela specifické a výrazně odlišné hospodářské i společenské důsledky. Dnes lze za nejzranitelnější odvětví označit vodní hospodářství, zemědělství, lesní hospodářství a částečně i průmysl, dopravu, zdravotnictví, rekreaci a cestovní ruch. Srážkově nadnormální roky 1995 a 1996 znamenaly po několikaletých hydrologických deficitech dosycení téměř všech povodí v Čechách i na Moravě, ale zároveň i příkrý nárůst povodní v řadě oblastí České republiky.

Sekulární znamená týkající se velmi dlouhé doby a intersekulárními obdobími jsou zde míněna poměrně krátká mezidobí dešťů. Velice pozoruhodným jevem, který lze doložit nejenom pro historické území České koruny, ale pro celou střední Evropu, je poměrně pravidelný výskyt tzv. malých pluviálů (lat. pluvia – déšť). Tak jsou označena období trvající několik desítek let, pro která je příznačná výrazně vystupňovaná srážková činnost a s ní úzce související zvýšená četnost velkých vod v hydrologickém režimu toků. Od počátku tohoto tisíciletí se vyskytly již čtyři výrazně deštivá intersekulární období: malé pluviály I až IV.

Z nejrůznějších informačních pramenů jej lze bohatě dokumentovat. Povodně z let 1784 a 1799 podle děčínských análů náležejí do první desítky vůbec těch největších historických labských povodní. Na účet tohoto malého pluviálu lze nepochybně zařadit i čtvrtou největší povodeň na Labi, která kulminovala 26. 2. 1805. Nejkřiklavějším projevem malého pluviálu IV byla hladová léta 1770 až 1772, která byla důsledkem série neúrod způsobených extrémním zamokřením zemědělských pozemků. Ačkoliv se psala druhá polovina 18. století, demografické důsledky hladomoru byly souměřitelné s nejzhoubnějšími vlnami středověkých pravých morů. Jen od června 1771 do června 1772 v Čechách podlehlo hladu nejméně 250 000 lidí (podrobněji viz Vesmír 75, 455, 1996/8).

Demograficky a hospodářsky nejdrastičtější důsledky mělo v tomto pluviálu pětileté období neúrod způsobené extrémním deštivým počasím v letech 1569– 1573. Vlhká období tohoto malého pluviálu jsou mimořádně bohatá na záznamy o povodních a katastrofických smyvech půdy s polí. Labské povodně z let 1570 a 1595 patří do první desítky největších povodní, které nastaly od r. 1000. Naše závěry o mimořádné hydrologické nadnormalitě uvedeného úseku druhé poloviny 16. století vcelku odpovídají údajům západoevropských klimatologů. Např. podle unikátní dlouhodobé řady mohučských měření velkých vod vystoupila r. 1565 hladina vody v Rýnu 5,9 m nad normální stav a r. 1573 dokonce 6,3 m. (Tento „rekord“ byl překonán až r. 1784, tedy v malém pluviálu IV, kdy Rýn vystoupil do výše 6,6 m nad normální stav.)

V našich zemích tehdy existoval zvlášť spolehlivý registr všech nadnormálních výkyvů vodního režimu krajiny. Bylo jím vzkvétající české rybnikářství. Každá škoda na stokách, bezpečnostních přepadech, hrázích, nebo dokonce protržení rybníků se objevuje s popisem příčin v hlášeních jednotlivých panství a v úředních účtech. A jak byly naše rybniční soustavy často velice těsně propojenými vodohospodářskými systémy, dokládají i verše rybníkářského stavitele Tomáše Lišky, které se vážou k událostem extrémně deštivého roku 1582. V roce 1827 je poprvé publikoval historik František Palacký pod titulem Stará zpráva porybného na Třeboňském panství o strhnutí rybníků: „Potěšil neutěšil. Do Flughauzu pospíšil; Flughauz do Skutku vyklouz; Skutek do naděje utek. Naděje drží předce. Ryby ale jsou v řece“ (Potěšil, Flughauz, Skutek a Naděje jsou jména třeboňských rybníků; rybník Flughauz se dnes nazývá Klec).

Prvých devět let tohoto období je v českých dějinách spojeno s výskytem hlubokých neúrod. Účinek častých dešťů byl zesílen mimořádně chladnými zimami a podnormálnámi teplotami ve vegetačních obdobích. Vyvrcholením tohoto kritického časového úseku bylo sedmileté období hladu v letech 1313– 1319, v němž podle podle Petra Žitavského „tu i onde na různých místech ležel na cestách zemřelý hladem“. O některých obdobích první poloviny 14. století se v historických záznamech hovoří jako o letech velkých povodní či povětrnostního běsu. Povodně, které se v této době vyskytovaly v povodí Labe, Rýna a Dunaje, jsou řazeny k těm největším v historické době vůbec. Např. v Mohuči při povodni r. 1342 vystoupila voda v Rýnu 9 metrů nad normální stav, tj. přibližně o 2,4 m výše než při druhé doposud největší zde známé povodni r. 1784. Na existenci mimořádně vysokého výskytu přívalových dešťů právě v první polovině 14. století upozornil nejnověji na základě hodnocení desítek půdních profilů, zejména profilů splachových uloženin, německý erodolog a půdoznalec H. R. Bork.

Podle děčínských análů do tohoto malého pluviálu spadá vůbec největší naše labská povodeň, která se r. 1118 dostavila v nezvyklém čase pro velké vody, totiž v září. V tomto roce pro ustavičné deště nemohli lidé v době žní sklidit obilí a v měsíci září, jak píše Kosmas, „byla taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa na zemi.“ V tomto intersekulárním časovém úseku si zmínku zaslouží i velké období neúrod 1090–1096, které vyústilo v rozsáhlý evropský subkontinentální hladomor. V Českých zemích je za nejkritičtější období tohoto „hladomoru z přemíry dešťů“ označován sled roků 1092 až 1096, po kterých prý „v Čechách zůstal sotva třetí díl lidí a desátý díl hovad...“

V souvislosti s předpokládanými směry podnebního vývoje se dnes na hydrologických modelech řeší možné důsledky klimatických změn a vytvářejí se alternativní scénáře. Zároveň se navrhují přípravná a adaptační vodohospodářská, zemědělská i lesnická opatření, která mohou být klimatickými změnami v příštích desetiletích (a dále s výhledem do r. 2075) vynucena. Převážná část výsledků získaných různými simulačními postupy vychází z předpokladu postupného oteplování a počítá s klesající tendencí odtokových množství z povodí a s napjatou vodohospodářskou bilancí. Žádný ze scénářů zpracovávaných pro Českou republiku však nepředpokládá nástup dalšího malého pluviálu. Jenže vzhledem k naznačenému oscilačnímu kroku období s vystupňovanou srážkovou činností nelze takový směr vývoje vyloučit.