Mozaika

Svou kronikou z 12. století potěšil Jan z Worcesteru dnešní astronomy. Jeho zápis z 8. prosince 1128 obsahuje nejstarší známou kresbu skvrn na Slunci. Jsou na něm dvě velké skvrny, zvýrazněné hnědou a červenou kružnicí.

Jako první si toho všiml Richard Stephenson z Univerzity v Durhamu a své zjištění zveřejnil. Poté začal David Willis z Univerzity ve Warwicku pátrat v nejrůznějších záznamech z téhož roku, zejména hledal zmínky o polárních zářích. Příčinou tohoto podivuhodného divadla je totiž rozbouřené Slunce, které zaplaví pozemskou atmosféru slunečními částicemi.

V korejské kronice Koryo-Sa D. Willis objevil záznam o rudé polární záři z 13. prosince 1128 (tj. pět dnů poté, co byla v Anglii zakreslena sluneční skvrna). Zhruba tak dlouho může slunečním částicím trvat pouť k zemské atmosféře. Korejská kronika z 12. století tedy potvrzuje věrohodnost kresby Jana z Worcesteru. Zároveň jsou tím věrohodnější i ostatní astronomická pozorování obou kronikářů. Kresba Jana z Worcesteru datuje sluneční skrvnu přesně na den, nicméně její výtvarné pojetí je ovlivněno fantazií. Pouhým okem tvar ani nemohl být vidět.

Prý jsou jich celé hordy. Pochopitelně nejde o ufony, ale o mikroby. Referovalo se o tom na nedávném zasedání astrobiologů v kalifornském San Diegu. Již v sedmdesátých letech vzbudilo zájem veřejnosti prohlášení astronoma a spisovatele sci-fi Freda Hoyla (letos v srpnu zemřel ve věku 86 let) a jeho mladšího kolegy Chandry Wickramasingha, že život doputoval na Zemi s kometami. Podle Wickramasingha přilétá na Zemi asi 300 kg mikrobů denně.

V lednu badatelé z Cardiffské univerzity a indické organizace pro výzkum vesmíru (ISRO) v Bengalúru vypustili na jihu Indie balon. Umístili do něj několik ocelových schránek, které pečlivě sterilizovali a vyčerpali z nich vzduch. Jak balon stoupal do výšky 20–41 km, kontejnery se postupně otevíraly. Poté byly do Cardiffu poslány čtyři kontejnery se vzorky vzduchu a dva kontrolní, neotevřené. V kontrolních vzorcích žádní mikrobi nebyli, zato v těch se vzduchem se našly bakterie, mrtvé i živé. Nálezem bakterií ve výšce nad 16 km (kde zemské organizmy teoreticky měly narazit na přehradu tropopauzy, v níž se teplota řídkého ovzduší dočasně zvyšuje) byli biologové překvapeni. Ch. Wickramasinghe tyto bakterie zkoumá, jestli se v něčem nepodobají bakteriím pozemským.

O tunguzském meteoritu, původci katastrofy na Sibiři r. 1908, bychom podle názoru astronomů měli vědět vše podstatné. O objasnění se zasloužil Zdeněk Sekanina, odborník ve výzkumu komet, který předpokládanou dráhu dopadu popsal už před lety. Rozsah katastrofy byl kolosální (odpovídal výbuchu tisíce hirošimských atomových pum), a přece se nenašly zbytky planetky (ani jádra komety), která tehdy do Země měla narazit. Přitom po těchto zbytcích pátralo už 35 vědeckých výprav. (Pozn. red.: O kráterech kosmického původu viz tabulku ve Vesmíru 79, 269, 2000/5.)

Nedávno se Robert Foot z Melbournské univerzity rozhodl, že bude původce katastrofy hledat v antihmotě. Z fyzikálních teorií a potřeby symetrie v přírodě vyplývá, že pravděpodobně existuje antihmotový svět – s antihmotovými atomy, planetkami i hvězdami. Dosud nevíme jak se o jejich existenci přesvědčit, ale některé fyzikální pokusy naznačují, že bude možné „spatřit“ vzájemné působení antihmotových a hmotných elektronů i protonů. R. Foot vypočítal, co by se mohlo dít v zemské atmosféře, kdyby se v ní střetly atomy Země s atomy antihmoty nějakého tělesa. Vzniklé teplo by způsobilo, že by antihmotový návštěvník z vesmíru vysoko nad Zemí vybuchl a tlaková vlna by poničila rozsáhlou část zemského povrchu. Vzhledem k tomu, že vědci na Sibiři marně hledají dopadový kráter, zato však vědí, že les byl pokácen na ploše přes 2000 čtverečních kilometrů, se Footova hypotéza zdá být zajímavá. Zdeněk Ceplecha, další odborník na meteority, na dotaz o rozumnosti antihmotové teorie odpověděl: „Proč ne? Každá hodnotná fyzikální idea je užitečná.“ (Pozn. J. Grygara: Podle principu Occamovy břitvy je Footova domněnka nadbytečná, nepřítomnost kráteru lze vysvětlit klasicky tak, jak to uvedl Sekanina. Ostatně tentýž mechanizmus se uplatnil při dopadu komety Shoemaker/Levy 9 na Jupiter.)

Ukazuje se, že chemický prvek číslo 118 je přeludem. Pátrání po nových prvcích na konci periodické tabulky chemických prvků se vědci v posledních desetiletích věnují intenzivně. Před dvěma lety se badatelé z kalifornské Lawrencovy národní laboratoře v Berkeley radovali, když Ken Gregorich se svým týmem ostřeloval ionty kryptonu cíl z olova. Spojením atomových jader obou prvků se měl zrodit prvek 118, který neznáme z přírody. Mělo ho tvořit 118 protonů a 175 neutronů. Vzápětí ale tento prvek „zemřel“ – rozpadl se.

Vědci byli jeho rychlým koncem překvapeni, protože podle teoretických předpovědí by tak hmotné prvky měly být trvanlivější, jako třeba vodík, železo či zlato. Americký pokus s vytvořením prvku 118 se marně pokoušeli zopakovat v Německu a v Japonsku. Američané své výsledky prověřovali jiným způsobem a přesvědčení, že vytvořili 118. prvek, se jim začalo hroutit. Nakonec své prohlášení, že získali nový těžký prvek, museli odvolat.

Opravdu existují ostrovy nových stabilních prvků, které obohatí náš pozemský život? Odpověď neznáme. Posledním ověřeným prvkem na konci periodické tabulky zůstává bezejmenný prvek 114, který se zrodil slitím jader prvků plutonia a vápníku.

Zasedání v Bonnu, které se zabývalo obranou proti oteplování Země, skončilo přece jen lépe, než se čekalo. Zasvěcení si trochu oddechli – zdálo se, že nebezpečí oteplení planety není tak žhavé. Konkrétní hrozba v podobě ohřátého světa zato zazněla na zasedání osmnácti set klimatologů v Amsterodamu.

Výzkumy proměn podnebí Země se prohlubují, a tak lze podobu zeměkoule v příštím století vykreslit konkrétněji. Co očekává Saharu, jejíž písky zbídačují obyvatele řady afrických států? Před šesti tisíci lety to byla zelená krajina lesů a buše. V poušť se proměnila za pouhá desetiletí. Martin Claussen z Německa tvrdí, že zásluhou oteplování planety Sahara brzy opět rozkvete, pokryje se rostlinstvem. Zato oblast amazonských pralesů, dnešních „plic planety“, se prý za půl století může proměnit v poušť. Potom by miliardy tun oxidu uhličitého obohatily ovzduší a přispěly k dalšímu oteplování.

Stefan Rahmstorf vidí hlavní nebezpečí pro Evropany ve zpomalování mořských proudů v severním Atlantiku. To může vést ke kolapsu Golfského proudu, jehož zásluhou má západní Evropa dosud až o deset stupňů vyšší teplotu, než odpovídá její zeměpisné šířce. Bez Golfského proudu se kontinent výrazně ochladí. S. Rahmstorf vystoupil s dramatickým projevem: „Ještě před třemi týdny jsem si myslel, že to není tak zlé, ale nyní jsme získali údaje, podle nichž od r. 1950 poklesla rychlost proudů v Atlantském oceánu o dvacet procent.“

Na Sibiři se teplota zvyšuje každé desetiletí o půl stupně. Jak dlouho potrvá, než věčně zmrzlá půda začne tát? Nebezpečí číhá nejen na lesy severu, ale i na lesy tropů, kde potom budou častěji požáry. To všechno prý může pozměnit planetu už během tohoto století.

Ze zpupné touhy přemoci přírodní živly si děláme legraci, ale hranice mezi možnostmi vědy a nezbytnou pokorou před zemětřesením, povodněmi či sesuvy půdy není pevně určena jednou provždy. Pamětníci si připomenou dědečky, kteří do hrozících bouřkových mračen stříleli z děl, nebo otce, jak se z letadel pokoušeli donutit mraky, aby vydaly déšť. Příchod velkých tropických bouří, hurikánů, tajfunů či tornád je nezvládnutelný, ale v Americe začali zkoumat možnosti jak pohromám předcházet.

Peter Cardani ze společnosti Dyn-O-Mat používá polymerní látku v podobě prášku k ovlivňování mraků. Látka na sebe váže vlhkost – gram prášku dovede připoutat až dva kilogramy kondenzované vody, deště. V posledním pokusu nad Miami poprášili z letadla bouřkový mrak, který se táhl do délky jednoho a půl kilometru a dosahoval mocnosti čtyř kilometrů. Čtyři tisíce kilogramů látky stačilo k tomu, že pozorovatelé na meteorologické věži viděli, jak mrak mizí z obrazovky jejich radaru.

Látka uspokojuje i z hlediska ochrany životního prostředí. Je biologicky odbouratelná a nehrožuje lidské zdraví. „Víme,“ říká P. Cardani, „že nezničíme blížící se hurikán o průměru padesáti kilometrů, ale mohli bychom zmírnit jeho sílu a zachránit řadu lidských životů.“

Nový materiál by se dal využít nejen ke krocení hurikánů, ale i k vyvolávání dešťů, a tím k pomoci například při lesním požáru. Jindy by se mraky mohly nechat vypršet, aby neohrozily významné sportovní utkání (to Američanům připadá zvlášť důležité). Společnost proto žádá americkou vládu, aby jí letos povolila experiment s ovlivněním některého hurikánu.

Volné elektrony v raném vesmíru rozptylovaly světlo tak vydatně, že celý vesmír zářil jako jakási žhavá mlha. Teprve když se vesmír ochladil na 3000 °C a elektrony se spojily s atomovými jádry vodíku a helia, začal být vesmír průhledný, protože neutrální atomy vodíku světlo nepohlcují. Jak vesmír dále chladl, optické záření se přesunulo do dlouhovlnné neviditelné oblasti spektra – a byla tma. Trvala až do doby, kdy se z vodíku zformovaly galaxie a hvězdy, které začaly „svítit“. Kalifornští astronomové nalezli svědectví o původním nejstarším vodíku ve světle nejvzdálenějšího kvazaru, od nějž k nám letí záření 14 miliard let. Tento kvazar, nakupení spousty hmoty, vznikl právě v době, kdy se ve vesmíru znova počalo „svítit“.

Spatřit tohoto svědka dávného kosmu nebylo snadné. Pátralo se po něm třemi dalekohledy – dvouapůlmetrovým a tříapůlmetrovým v Severní Americe a desetimetrovým Keckovým teleskopem na Havajských ostrovech. Nyní by bylo třeba ověřit pozorování studiem světla jiných kvazarů, ale ty jsou tak vzdálené a na nebi tak slabé, že je to na hranici možností soudobé techniky. Uvidět vesmír po velkém třesku se podaří patrně až po roce 2009, kdy Američané vypustí kosmický dalekohled NGST nové generace, jímž nahradí Hubblův teleskop.

Cíl je lákavý – uvidět čas, kdy byl vesmír ještě zahalen do tmy.

Mnoho pěkných dívek začne odmítat potravu, aby zabránily buď skutečné, nebo domnělé obezitě, ale skončí to tím, že se nemohou najíst. O tomto onemocnění – anorexii – se toho už hodně napsalo i namluvilo. Pro lékaře to bývá nesnadný boj, protože pacientky je vychytrale podvádějí. Od pocitu, že jsou tlusté, neatraktivní, vede cesta až k nenapravitelnému poškození zdraví, kdy zakrní tělesné orgány, kosti ztrácejí potřebné minerály, narušuje se srdeční činnost. V Americe postihuje anorexie již jedno procento dívek. Už ani není jen dívčí chorobou, kvůli kráse začínají (i u nás) hladovět také chlapci. Přitom podle současných amerických údajů deset procent anorektických pacientů umírá.

Na zvláštnost související s anorektickými ženami přišel John Eagles z Královské nemocnice v Aberdeenu: rodí se převážně zjara nebo v časném létě. Proč? Snad je to tím, že jejich těhotné maminky byly v zimě přepadeny nemocemi, jako je chřipka. Že by anorexie vznikala spíše z biologických důvodů než pod společenským tlakem (podle televize jen hubené přijdou ke štěstí)?

J. Eagles vyšetřil na pět set skotských žen, u nichž byla anorexie zjištěna v letech 1965–1997, a srovnával je s 60 000 Skotek, které se narodily v téže oblasti. Skutečně se ukázalo, že se v první polovině roku rodí anorektiček o 13 procent víc (a v červnu dokonce o 30 procent) než v druhé půli. (Podobná závislost na narození v určitém ročním období byla odhalena také u schizofrenie, viz Vesmír 79, 431, 2000/8.) Jsou maminky ohrožovány zimním nachlazením v druhé třetině těhotenství, kdy je vyvíjející se mozek plodu zvláště citlivý? Je tedy anorexie způsobována kombinací tlaku společenského prostředí, osobního temperamentu, genů získaných od rodičů a matčina onemocnění v těhotenství?

Ďábel dopinku je stále zaháněn, ale svádí dál. Touha být nejlepší za každou cenu vede k hledání dopinku, na který by se nepřišlo. Atletické mistrovství světa v Edmontonu přimělo jednoho lékaře v Anglii, aby nahlas vykřikl to, co se šušká. Víc a víc atletů využívá jako dopink inzulin. Je to vábivé – toto dopování je dnešními předepsanými testy neodhalitelné.

Lék zachraňující diabetiky se stává nástrojem sportovního prvenství. Kulturisté prý začali brát inzulin už před několika lety, ale teď prý to od nich odkoukávají špičkoví atleti. Rodinný lékař Rob Dawson ze severní Anglie tvrdí, že se zneužíváním inzulinu jako dopinkové látky má zkušenost deset procent jeho pacientů, a nejen kulturisté. Inzulin získávají od přátel, kteří jsou nemocní cukrovkou.

Atlety izulin svádí ze dvou důvodů: Když se kulturista cpe anaboliky, rostou mu svaly, které však „hadrovatí“. Inzulin pomáhá, aby se netrhaly. Běžci na středních tratích v inzulinu hledají prostředek, který jejich svalům dodá při závodu více „paliva“. Inzulin pomáhá rychle – během minut. Látkovou výměnu glukózy zvýší až dvanáctkrát.

Vidina vítězství (anebo peněz?) zatlačuje vědomí špatných konců. Anabolika ohrožují například lidskou plodnost, ale inzulin jako dopinková látka mívá tragičtější následky. Jeho zneužitím může být mozek vyhladověn k smrti co do energie i kyslíku. Využívání tohoto dopinku vedlo v Británii k snaze potlačit černý trh s inzulinem, který lze nyní v této zemi získat jen na lékařský předpis. Mezinárodní olympijský výbor inzulinový dopink zakázal r. 1998 (zákaz se netýkal atletů nemocných diabetem). Jenže inzulin láká špičkové sportovce stále víc. Peter Sonksen, který se zabývá studiem inzulinu, řekl před mistrovstvím v Edmontonu: „Byl bych moc překvapen, kdyby zde špičkoví atleti inzulin nezneužívali.“

Muž z ledovce. Tak se jmenuje kniha Konrada Spindlera, rakouského archeologa, který vylíčil okolnosti objevu ötztaalského člověka. Vyšla i u nás (viz Vesmír 77, 573, 1998/10). V září tomu bude deset let, co bylo objeveno tělo muže, patrně dávného pastýře nebo lovce, který v Ötztaalských Alpách zemřel před 5300 lety. Neuvěřitelně mnoho se vědci dozvěděli o jeho vzhledu, zdraví, stravě, oděvu i zbraních. Nejasná zůstavala jen příčina jeho smrti. Zmrzl únavou, zranil se, onemocněl? Nedávno tiskem proletěla zpráva, že se v jeho těle nalezl hrot šípu, který ho zabil.

Jaký byl Ötziho osud? Ve výzkumu pokročili italští vědci. Paul Gostner z Všeobecné nemocnice v Bolzanu, šéf tamní radiologie, si všiml toho, na co se předtím jeho kolegové dívali jinýma očima. Peter Vazalis, soudní patolog z Glasgowa, prohlásil, že skrvnka šípového hrotu vypadala jako součást kosti. Italovi se však před očima proměnila v pazourkový hrot šípu uvízlého v levém rameni. Šíp pronikl až těsně k plíci, ale především poškodil několik cév natolik, že člověk vykrvácel. Nález je překvapivý, přiznává K. Spindler, špička šípu byla zamaskována mezi lopatkou a žebrem. Už Spindlerův tým našel několik poranění kůže na zádech, ale žádné z nich nevypadalo na ránu šípem. P. Gostner však jedno z nich přiřadil dráze šípu, který pronikl tělem.

Dosud byla Ötziho smrt záhadou – měl teplý oděv, svou výstroj i výzbroj, bylo divné, že zmrzl. Objev, že byl Ötzi zabit, vyvolává další otázky. Špička šípu v podobě trojúhelníku se liší od oválné špičky Ötziho vlastních šípů (a patrně i od špičky šípů domácích lidí). Zabil ho tedy cizinec?

Jak vypadali předchůdci pomeranče, mandarinky, grapefruitu, citronu či limety? Původ tohoto ovoce se snaží vypátrat genetička Gloria Moorová z Floridské univerzity. Citrusy lidé prokazatelně pěstovali už před více než čtyřmi tisíciletími. Zatím se vědci neshodli, kolik druhů citrusů existuje (podle některých až 147). Doktorka Moorová ale tvrdí, že jsou vlastně jen tři. Předchůdci všeho chutného ovoce, které nám citrusy poskytují, mají být všehovšudy citron, grapefruit a mandarinka. Pravlastí citrusových plodů jsou východní Indie, severní Barma a jihozápadní Čína. Cesty, jimiž plody z místa původu putovaly do světa, však odhaleny nebyly.

Analýza genů ukázala, že soudobé bohatství citrusů obsahuje míšence vzniklé přírodním křížením, náhodnými mutacemi i záměrným šlechtěním. Dnešní citrony mají prý geny pomerančů a velkých citronů, které se vyznačují menší kyselostí a větší tloušťkou kůry. Limety jsou „dětmi“ velkých citronů a grapefruitů, pomeranče jsou vlastně mandarinky obohacené geny grapefruitů.