Mozaika

Zasloužilo se o ni dvacet supernov, které v našem okolí vybuchly během uplynulých dvaceti milionů let. Vzplanutí supernov ohřála a ionizovala bublinu o průměru tří set světelných let, v níž se nyní koupe Slunce i jeho nejbližší hvězdné sousedky. Výbuchy vyvolaly v mezihvězdném prostoru řadu na sebe navazujících rázových vln, které podnítily vznik nových hvězd.

K tomuto závěru dospěli němečtí astronomové Thomas Berghöfer a Dieter Breitschwerdt, když analyzovali v Plejádách dráhy hvězd spektrální třídy B1 (jde o mladé modré a horké hvězdy, jejichž hmotnost nepřesahuje desetinásobek hmotnosti Slunce). Hvězdné děti těchto supernov je možné pozorovat nad hlavní rovinou Galaxie ve vzdálenosti 500 světelných let od Země. Poslední supernova měla vzplanout před milionem let. Prozrazuje se nadbytkem izotopu železa ⁶⁰Fe, který byl nalezen v usazeninách dna oceánu.

Naděje, že se v naší Galaxii najde život, byla posílena nálezem vody v atmosférách planet obíhajících kolem jiných hvězd. O zjištění se zasloužil Cristiano Cosmovici se svým týmem z Ústavu kosmických a planetárních věd v Římě. Pátral po vodě u 17 hvězd, které jsou podezřelé, že kolem nich obíhají planety, popřípadě komety. Využil 32metrový radioteleskop poblíž Boloně, aby detegoval mikrovlnné záření, které by mohlo pocházet z atmosfér planet ozařovaných infračerveným světlem svých mateřských hvězd. Emisní čáry odpovídající vodě nalezl u tří hvězd a referoval o tom na zářijovém pracovním setkání kosmických biologů v Rakousku.

Jedna z těchto planetárních soustav s vodou má obíhat hvězdu ypsilon v souhvězdí Andromedy, která je od nás vzdálena 50 světelných let. Víme o třech jejích planetách: první má hmotnost zhruba 0,7, druhá 2,1 a třetí 4,6 hmotnosti našeho Jupitera. Kromě těchto plynných obrů by tam ovšem mohly existovat i kamenné planety pozemského typu.

Stopy vody měly být nalezeny rovněž u dvou sousedek ypsilon u hvězdy epsilon Eridana, která je podobná Slunci a od nás je vzdálena 10 světelných let, a u hvězdy Lalande 21 185, červeného trpaslíka ve vzdálenosti 8 světelných roků. I zde by mohly existovat obří planety Jupiterova typu.

Přítomnost vody by ovšem nezaručovala, že jde o obyvatelnou planetu, konstatuje Geoff Marcy z Kalifornské univerzity v Berkeley, jeden z předních pátračů po cizích planetách. Voda je přirozeně jednou ze zásadních látek potřebných pro vznik života.

Výzkumy budou muset být pochopitelně pečlivě ověřeny. Jsou vůbec u hvězd Lalande 21 185 a epsilon Eridana planety? Nepřichází záření signalizující přítomnost vody ze samotných hvězd?

Na Centrum pro výzkum planetek v Massachusetts se v září obrátil amatérský astronom Bill Yeung, že prý 3. září objevil svým 0,45metrovým dalekohledem u El Centra v Kalifornii na noční obloze neznámé těleso. Asi se už radoval, že nalezl novou planetku, kterou si bude moci pojmenovat. Informace se ale dostala do amerických novin, které začaly psát o objevu druhého měsíce naší planety. Záležitost záhy objasnili astronomové. Šlo pravděpodobně o poslední stupeň nosné rakety Saturn 5, která vynesla kosmickou loď Apollo 12 na dráhu k Měsíci a sama se dostala na heliocentrickou dráhu, nepříliš se lišící od dráhy Země. Po určité době přivábila Země tento objekt svým gravitačním vlivem do své moci.

Hned 3. září podal Bill Yeung zprávu do Centra pro výzkum planetek (svůj nález předběžně označil J003E3), tamní vědci však ze simulace dráhy zjistili, že těleso neobíhá kolem Slunce (jako planetka), ale kolem Země (jako měsíc). Další rozbor dřívější dráhy tělesa, který provedl Paul Chodas z Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně, prokázal, že těleso zprvu létalo kolem Slunce (a to od od doby letu Apolla 12 na Měsíc v roce 1969), a teprve později bylo uchváceno přitažlivostí Země.

Bill Yeung sice neobjevil planetku, ale zato narazil na první případ umělého kosmického tělesa, které bylo vytrženo z dráhy kolem Slunce a zachyceno Zemí. Jak to, že poměrně jasný objekt našel amatér a nikoli profesionálové, kteří jsou placeni za vyhledávání nebezpečných planetek? Brian Marsden z Centra si myslí, že jeho pracoviště tento objekt zaznamenalo už dříve, ale považovalo ho za vojenskou družici nebo za část kosmické techniky. Umělý původ tělesa potvrdil objev rychlých změn jeho jasnosti, které lze dobře vysvětlit rotací lesklého kovového objektu relativně nepatrných rozměrů. Autorem tohoto objevu je Peter Kusnirak, který změny jasnosti zaznamenal na observatoři v Ondřejově.

Po letech rozvažování a plánování zadal NASA kalifornské letecko-kosmické firmě TRW smlouvu na sestrojení nového kosmického dalekohledu (projekt byl dosud označován New Generation Space Telescope), který nahradí zvolna dosluhující Hubblův teleskop.

Vypuštěn bude r. 2010 a ponese jméno Jamese Webba z NASA, jenž americkou kosmonautiku řídil v době výprav kosmických lodí Apollo k Měsíci. Od Hubblova dalekohledu se Webb v mnohém liší. Nebudou ho navštěvovat žádní astronauti, protože bude od Země vzdálen plných 1,5 milionů km, konkrétně v Langrangeově bodu 2, kde se vyrovnávají gravitační síly Země a Slunce. Díky tomu bude dalekohled vůči Zemi stále ve stejné poloze, prakticky bez potřeby dráhových korekcí raketovými motory.

Vědeckým posláním aparatury bude zkoumat vesmír v době, kdy se formovaly první galaxie. K tomu by měl být vybaven zrcadlem o průměru 6,5 m (Hubble má 2,4 m). Vyrobit tak velké zrcadlo, aby ho bylo možno vynést do vesmíru, není snadné. Proto se počítá s tím, že bude vyrobeno z většího počtu šestiúhelníkových dílů, které budou v průběhu startu složeny, a teprve na oběžné dráze se rozklopí do plného rozměru. Protože Webbův teleskop bude působit především v oboru infračerveného záření (Hubblův snímkoval v ultrafialové oblasti spektra), bude muset být chlazen. Nezbytná bude také ochrana teleskopu před infračerveným zářením, aby si udržel teplotu kolem 40 kelvinů. Chráněn bude fólií zhruba o velikosti tenisového dvorce. Díky umístění dalekohledu do Lagrangeova bodu 2 bude snadnější odstínit tepelné záření Země i Slunce současně.

Už několik desetiletí klesá mezi novorozenci v průmyslových státech podíl chlapců, ale dosud se nenašlo uspokojivé vysvětlení. Jde opravdu o důsledek značné citlivosti mužských reprodukčních orgánů na stres a zhoršující se životní prostředí?

Dánští a japonští vědci vyzpovídali v údobí od prosince 2000 do července 2001 rodiče 11 815 japonských dětí a na základě tohoto výzkumu se domnívají, že kouření více než jedné krabičky cigaret denně v průběhu tří měsíců před početím dítěte snižuje pravděpodobnost zrození chlapce. Podle dosavadních průzkumů je podíl narození chlapců u nekuřáckých rodičů 1,2. Jestliže otec kouří více než jednu krabičku cigaret denně a matka je nekuřačka, klesá tento poměr na 0,98, a v případě, že kouří oba rodiče víc než jednu krabičku, dokonce na 0,82.

Podle této hypotézy jsou spermie, které nesou chromozom Y, citlivější na působení nikotinu, stávají se méně plodnými nebo produkují embrya se sníženou životností.

V americkém vládním pracovišti National Human Genome Research Institute u Washingtonu dokončují výzkum genomu člověka, myši a krysy. Kdo přijde na řadu potom? V pořadí jsou šimpanz, kuře a včela, po nich pes a kráva. Poznání genů skotu by umožnilo zvýšit kvalitu masa a mléka. A proč je důležitý genom psa? Podle názoru americké vládní organizace pro výzkum genomu trpí pes některými nemocemi jako člověk, a proto by znalost jeho genomu mohla pomoci medicínskému výzkumu.

Dopad velké planetky o průměru dvaceti až padesáti kilometrů si radši ani nepředstavujeme. Zůstal by vůbec na Zemi zachován život? Přitom se takový asteroid už kdysi do oceánu zřítil. Stalo se to před 3470 miliony let, kdy v mořích rozkvétal život v podobě jednobuněčných organizmů.

Dopad obří planetky musel ze světového oceánu odpařit obrovská kvanta vody, hladina pravděpodobně klesla o desítky až stovky metrů. Život při hladině moří, popřípadě i na souši musel být zničen, říká Gary Byerly z Louisianské státní univerzity v Baton Rouge. Jediným útočištěm, kde mohl život zůstat zachován, byly hlubiny oceánu.

Proč člověk domestikoval pouze nepatrnou část druhů živočichů, kteří se vyskytují v přírodě? Využil skutečně všechny možnosti a zjistil, že ostatní druhy jsou neochočitelné? Tým anglických badatelů se začal zajímat o čeleď kočkovivých šelem, z nichž v lidských příbytcích žije pouze kočka domácí.

Etologové předložili ošetřovatelům z 71 zoologických zahrad dotazník a požádali je, aby sdělili, jaký mají vztah k 16 druhům kočkovitých šelem. Měli popsat, k čemu dojde, když vstoupí k zvířeti do klece, jestli se zvíře chová přátelsky, zda se k nim přiblíží na vzdálenost menší než metr, jestli se tře o ošetřovatelovy kalhoty nebo mu jde olíznout ruku apod.

Dotazník ukázal, že přátelství kočkovitých není vzácné, a dokonce se projevuje u druhů, které jsou kočce domácí dost vzdáleny, např. u ocelota (ocelot a kočka se od sebe rozlišili už před 16 miliony let). Jestliže předpoklady pro domestikaci mají biologický základ, musely se objevit dříve, než se na Zemi začal projevovat člověk. Pak ovšem tyto předpoklady nejsou vlastní jen kočce. Archeologové prý chtějí podrobněji popsat průběh její domestikace, abychom lépe pochopili, čím je kočka zvláštní, proč si člověk ochočil právě ji.

Dosud jsme čas od času četli, že se saharská poušť stále šíří a ničí další a další zemědělské kraje, byť kdysi v těchto končinách rostla bujná vegetace. Z Burkiny Fasa, státu ve vnitrozemí západní Afriky, nyní přichází informace, že do řady krajů ohrožených před 20 lety šířením pouště se opět navrací zeleň. Lidé, kteří prchali před suchem, se vracejí do svých domovů. Tuto informaci potvrzují i vládní zprávy a rovněž mezinárodní výzkumy. Na dunách jižní Sahary se opět začínají uchycovat rostliny.

Není to pouze chvilková změna, tvrdí Chris Reif z Free University v Amsterodamu. Obyvatelstvo skutečně získává víc dřeva na otop i více pastvin pro dobytek. V jedné oblasti jižní Sahary se už například urodila o 70 % větší úroda obilovin než dříve.

Zazeleňování písečných dun potvrzují i přímé terénní studie Kjelda Rasmussena z Kodaňské univerzity. Analýzy družicových snímků z archivů dokazují podle britských, švédských a dánských geografů, že tento návrat vody a zeleně začal už před patnácti lety a projevuje se v jižní Mauritánii, na severu Burkiny Fasa, na severovýchodě Nigérie a v části severní Etiopie.

Podle vyjádření Andrewa Warrena z Univerzity v Londýně jsou tyto změny tak výrazné, že ovlivní globální klima i průběh oteplování celé planety.

Co však je příčinou takové změny? Začíná po suchých sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století opět více pršet? A přispívá k tomu i skutečnost, že afričtí zemědělci na svých pozemcích začínají lépe hospodařit s vodou? Uplatňují se opatření proti erozi, která se tu zavádějí za mezinárodní pomoci?

Které vysoké školy jsou pro mladé do té míry přitažlivé, že se na nich usilovně snaží dostudovat a získat titul? Žebříček univerzit a technik v Evropě a ve Spojených státech co do podílu zahraničních studentů, kteří se tu připravují na získání titulu inženýra nebo magistra, vypadá nyní takto:

V čele je Carnegie Mellon University, která má 40 % zahraničních studentů, následuje Georgijská technika s 35 %, Technika v Lausanne (28 %), Technika v Aix-la-Chapelle (26 %), Ecole centrale de Paris (20 %), Technika v Delftu 15 %, Technika v Curychu (2 %) a Technická univerzita ve Stockholmu (5 %).

Alergie dětí bývá velmi často důvodem, proč kočičí mazlíčci musejí opustit domácnost. Výzkumný tým Dennise Ownbye z Medical College of Georgia zkoumal zevrubně zdravotní stav 474 amerických dětí ve věku 6 až 7 let a zjistil, že v rodinách, kde měli dvě a více koček, klesl výskyt dětských alergií o 77 %.

Dospěl k závěru, že kontakt s kočkami vystavoval děti vlivu bakterií, které posilovaly jejich imunitní systém. Proč však k tomu nestačila jediná kočka, ale musely být nejméně dvě? D. Ownby si myslí, že rozhodující není počet koček, nýbrž určitá kritická hmotnost souhrnu kočičích těl.

V našich krajinách máme přívalové deště spojeny s rozvodněnými potoky a říčkami, ve světě se jich začínají bát jako roznětky katastrofických výbuchů vulkánů. K jednomu z nejnebezpečnějších typů sopečné aktivity dochází v sopečných dómech, tj. v rozsáhlých povrchových vulkánech bez kráteru. Láva se v dómu hromadí a do okolí jsou vystřelována pustošivá, prachem ztěžklá žhavá mračna. Výbuchy tohoto typu mají prý ve 20. století na svědomí 70 % úmrtí spojených se sopečnou činností. Např. hora St. Helens v Severní Americe vyvrhla 18. května 1980 mrak popela o hmotnosti 520 milionů tun do výše 25 kilometrů (viz Vesmír 77, 136, 1998/3). Jednotlivé úlomky dopadaly až do vzdálenosti 30 km od sopky.

Nové vulkanologické výzkumy sopky Soufrie`re na karibském ostrově Montserratu, která se po třech stoletích probudila k aktivitě 18. června 1995, prokazují, že výbuch 29. července 1995 souvisel s počasím. Došlo k němu po neobyčejně silné tropické bouři, kdy se na vrchol sopky snesl gigantický příval vody. Po prolomení dómu se voda v sopce mění v páru a zvyšuje tlak, který nakonec vede k explozi.