Mozaika

Seznam planet zjištěných u cizích hvězd se prodlužuje, bohužel však mezi nimi stále ještě nenalézáme planety, které by se podobaly Zemi. Máme však podezření, že by mohly být objeveny u nehostinného pulzaru. Maciej Konecki z Kalifornské techniky a Alexander Wolszcak z Pensylvánské univerzity studovali, jak intervaly mezi příchodem rádiových pulzů k Zemi vlivem tří exoplanet na pulzar kolísají, a určili hmotnost dvou planet ze tří: 4,3 a 3,9 hmotnosti Země (třetí planeta má tak malou hmotnost, že se ji nepodařilo určit).

Tři největší jezera této planety před 90 000 lety byla 21 000krát větší než Orlík nebo 50 000krát větší než Lipno. Nedávno jsme se zásluhou Jana Manguruda z Bergenské univerzity dověděli, že třemi největšími jezery světa před 90 000 lety byla jezera při severním pobřeží Sibiře. Každé z nich obsahovalo víc než 15 000 km³ vody.

Jak vznikla? Led Severního ledového oceánu zahradil řečiště tří největších sibiřských řek, bariéry se proměnily v obrovské hráze a ty zabránily odtoku vod z obrovského povodí Sibiře do oceánu.

Pokud se nám zdá jaro nebo léto příliš krátké, měli bychom emigrovat na Neptun. Američtí astronomové znovu prostudovali snímky Neptunu pořízené Hubblovým kosmickým teleskopem v letech 1996, 1998 a 2002 (viz obr.). Proměny oblačnosti ukázaly, že se momentálně výrazně otepluje Neptunova jižní polokoule, na níž začíná léto. Neptun má rotační osu nakloněnou podobně jako Země, a proto se tam také střídají čtyři roční období. Rok na Neptunu ovšem trvá 164 pozemských let, a tak tam na jižní polokouli bude po čtyřicet let léto (a na severní polokouli zima), po něm nastoupí čtyřicet let podzimu, čtyřicet let zimy a čtyřicet let jara.

I když jaro na Neptunu trvá dlouho, lze ho stěží doporučit. Neptun je totiž planeta z větší části plynná, pouze o 60 % hustší než voda. Slunečního záření tam dopadá tisíckrát méně než na Zemi, prohánějí se tam hurikány o rychlosti až 2400 km za hodinu a teplota bývá kolem minus 215 °C.

„Odhalily baltimorské myši lidem, jak by se mohli dožívat vyššího věku?“ ptají se vědci z amerického Národního ústavu pro výzkum stárnutí. Dosud medicína znala jedinou úspěšnou strategii prodloužení života – omezit příjem potravy. Tvorové (od červů po myši), kteří omezili jídlo, žijí až o 40 % déle. Těžko však můžeme předpokládat, že by lidem bylo příjemné stále hladovět, nikdy se nenajíst dosyta.

Badatelé z Baltimoru zveřejnili výsledky pokusu se třemi skupinami myší, z nějž vyplývá, že prodloužit život lze možná i jinak. Myši v první skupině žraly podle chuti, v druhé skupině dostávaly o 40 % žrádla méně a ve třetí skupině žraly jeden den podle chuti, druhý den nedostaly nic. A jak to dopadlo? Ty, které dostávaly snížené množství potravy, byly hubené, vážily polovinu toho co kolegyně žeroucí dosyta. Myši s kombinovaným stravováním (jeden den podle chuti, druhý den nic) však nehubly. Přes nezvyklý způsob stravování měly fyziologické charakteristiky dokonce příznivější než myši, které hladověly a hubly.

Platí to i u lidí? Prodloužili bychom si takovou podivnou dietou život? Lékaři varují před ukvapeností. Pokusné osoby, na kterých se to zkoušelo, byly unavené, podrážděné, někdy letargické. Nelze vyloučit, že po delší době by takové stravování mohlo člověka ohrozit, např. by mu poškodilo srdce. Zkrátka to chce další výzkum.

Frank Bloomfield z Aucklandské univerzity na Novém Zélandu zkoumal výživu ovcí před zabřeznutím. Rozdělil je do dvou skupin – jedněm krmení mírně omezil dva měsíce před zabřeznutím a v prvním měsíci březosti, druhým dopřál krmení dle libosti. Ovce, které byly ve výživě omezovány, měly jehňata dřív a polovička jich byla nedonošená.

Kdyby to samé platilo pro lidi, špatná výživa v době početí by objasňovala, proč se v těch rozvojových státech, kde budoucí matky trpí podvýživou, rodí až 40 % dětí dříve. Předčasné narození je hlavní příčinou vzrůstajícího počtu úmrtí novorozenců i ve vyspělých západních zemích (tam ke špatné výživě přispívá např. anorexie, různé diety apod.). Ostatně i při normální délce těhotenství snižuje nedostatečná výživa porodní váhu dítěte.

Výzkum na Novém Zélandu poprvé ukázal souvislost mezi výživou v době početí a nebezpečně se zkracující dobou těhotenství, i když jen u ovcí. Podle Williama Sutherlanda z Východoanglické univerzity v Norwichi je pravděpodobné, že i pro děti je důležité, aby jejich maminky měly hodnotnou výživu alespoň dva měsíce před početím.

Podle tchajwanské a německé studie trpí děti vystavené vlivu zplodin motorových vozidel daleko častěji kašlem, sípáním, astmatem a rýmou. Kouř z aut podněcuje u dětí s citlivějšími dýchacími cestami vznik alergií a zápalu plic.

Četné lékařské studie prokazují, že jemné částice, dostávající se do ovzduší vinou motorových vozidel, způsobují ročně desítky tisíc předčasných úmrtí. Tvrzení, že toto znečištění ovzduší je rovněž příčinou alergií a astmatu, však dosud vyvolává určité pochybnosti. Existují epidemiologické práce, které takovou souvislost nenacházejí.

Na Tchaj-wanu zkoumali vliv automobilových zplodin na 300 000 žáků ve věku 12–15 let v 800 školách. Ukázalo se, že se u dětí výrazně vystavených výfukovým plynům (zvláště oxidu uhelnatému a oxidům dusíku) prokazatelně častěji vyskytuje alergická rýma.

Německý tým studoval takový vliv u 400 dětí v Mnichově. Kašel nebo astma se tam vyskytovaly především u dětí pobývajících v zamořeném prostředí. Děti žijící ve vzdálenosti do 50 metrů od komunikace projevovaly příznaky astmatu dvakrát častěji, kašel měly 1,6krát častěji a alergiemi jich trpělo o 15–56 % více.

Kdo nebyl v květnu líný si přivstat, mohl pozorovat vycházející Slunce už částečně zatmělé. Byla to opravdu ojedinělá podívaná, byť vědecky takový jev nemá žádnou zvláštní důležitost. Loni astronomové pozorovali zatmění vzdálené hvězdy kondenzující hmotou rodící se planety. Trvalo 48 dní. Nedávno odhalili zatmění hvězdy mladičkou protoplanetou, které trvalo tři roky. Jaká planeta z ní bude, těžko odhadovat. Když jsme před několika lety v Evropě pozorovali úplné zatmění Slunce, museli jsme si pospíšit, abychom si toto čarokrásné divadlo vychutnali. Přitom ve vesmíru mohou zatmění trvat celé roky…

Zlobíte se na dítě, že nereaguje, když ho voláte jménem? Třeba za to nemůže. S nastupujícím stářím se většinou smiřujeme se zhoršením sluchu, například obtížněji „lovíme“ význam sdělení tam, kde panuje rámus.

Prostě „opotřebované uši“ slyší hůř než uši mladé. V zásadě je to pravda, ale Rockelle Newman na Marylandské univerzitě zjistil, že v určitých situacích mohou dospělí lidé slyšet lépe než děcko. Rodičovská nebo učitelská výtka „Volám tě, copak neslyšíš?“ nemusí být oprávněná. Děti patrně obtížněji slyší někoho, kdo volá jejich jméno v hluku ulice nebo v šumu třídy. Dospělí své jméno zaregistrují, i když ho volající pronáší o pouhých osm decibelů hlasitěji, než činí hluk v prostředí. Čtyřměsíční až pětiměsíční dítě reaguje na zvuk svého jména, až když je vyřčeno o deset decibelů hlasitěji ve srovnáví s okolním šumem či hlukem.

I ryby cítí bolest, tvrdí se v jedné z poněkud kontroverzních studií, která se zrodila ve skotském Roslin Institute. Stěžejní otázkou je, zda lov na udici není krutý. Problém se objevil, když tým vědců zpozoroval abnormální chování ryby, jíž byla dána injekce vyvolávající u člověka bolest. Podle badatelů z ústavu ryba bolest cítila (reagovala podobně, jako se při bolesti chovají savci), oponenti namítali, že je obtížné bolest definovat.

Lynne Sneddonová s kolegy zkoumala, co se děje se pstruhem, když se chytne na háček. Studovala aktivitu neuronů a snažila se zjistit, zda některé předávají signály bolesti. Určila 22 neuronů, které odpovídaly na zvýšené teplo a na mechanický tlak, a nalezla podobnou odezvu jako při pocitu bolesti v lidském nervovém systému. „Skutečnost, že nervový systém pstruha dokáže signál bolesti předávat, je zřejmě potvrzena, ale může být signál skutečně zaregistrován ve pstružím mozku?“ ptá se Patrick Bateson z Cambridžské univerzity. (Tentýž muž se už v r. 1997 snažil zjistit, zda štvaná jelení zvěř trpí stresem.) L. Sneddonová je přesvědčena, že reakce ryb chycených na háček jsou obdobou přebíhání stresovaných zvířat v zoo či projevů lidí prožívajících bolest. James Rose s ní nesouhlasí, podle něj nemá rybí mozek „hardware“ na pociťování bolesti. Přesto jsou to určité argumenty pro to, aby se s rybami zacházelo „humánněji“.

V Antarktidě nalezl Allan Ashworth ze Severodakotské státní univerzity zkamenělou mouchu. Takovou fosilii našli vědci na antarktickém kontinentu poprvé. Jmenuje se Cyclorrhapha a je podobná obyčejné mouše, všudypřítomné v našich domovech. Její věk je úctyhodný – žila na území dnešní Antarktidy před třemi až sedmnácti miliony let.

Mnozí biologové si myslí, že se mouchy vyvinuly na severní polokouli v období křídy, před více než 65 miliony let, a v době oteplující se zeměkoule se vydaly na jih až do Antarktidy.

Výzkum W. Sutherlanda však dokazuje, že se mouchy, podobné už v době nálezu těm, s nimiž se setkáváme dnes, vyvinuly o mnoho milionů let dřív. Možná prý žily už v Gondwaně, jižním superkontinentu, který se později rozpadl na Jižní Ameriku, Afriku, Austrálii a Antarktidu. A tak by mouchy nemusely být v Antarktidě žádnými přistěhovalci, možná k jižnímu pólu dopluly na kusu kontinentu, který se od Gondwany oddělil.

S neandertálci prý nemáme nic společného. Když člověk kromaňonský vstupoval asi před 45 000 let do Evropy, začal vytlačovat původního obyvatele – člověka neandertálského. Neandertálci jsou vyhynulou vývojovou formou člověka. Během 10 000–15 000 let po příchodu kromaňonců neandertálci vymizeli.

Nemísili se tito hominidi spolu? Nezmocňovali se cizích žen? Nebyly jejich ženy přitahovány cizinci? A nemáme my – prapotomci kromaňonců – sem tam nějaký gen po neandertálském prapradědečkovi? Vedly se o to vědecké spory ještě po r. 1998, kdy v Portugalsku našli kostru chlapce, který žil před 24 000 lety a měl jak kromaňonské, tak neandertálské rysy. Opravdu se spolu kromaňonci a neandertálci „neženili“ a „nevdávali“?

Oprávněným rozhodčím sporu se stala DNA. Giorgo Bertorelle z Univerzity ve Ferraře srovnával DNA šedesáti současných Evropanů, čtyř neandertálců a tří kromaňonců. Dospěl k závěru, že genetické dědictví neandertáců v sobě neneseme.

Ne všichni vědci s ním souhlasí. Je prý nemyslitelné, aby ani vyspělejší kromaňonci, ani zaostalejší neandertálci při svých střetech, které trvaly mnohá tisíciletí, občas nepomyslili na ženy těch druhých. Ukazuje se však, že takových kontaktů nemohlo být mnoho. Podle genetiků mezi svými prapředky neandertálce nemáme – přirovnání méně bystrého člověka k neandertálci tedy nemá pražádné opodstatnění.

Už jsme srozuměni s tím, že když budeme k naší planetě bezohlední, zmizí z ní řada rostlin a zvířat. Biologa W. Sutherlanda zaujalo nebiologické téma, kolik lidských jazyků je ohroženo ve své existenci. Kolika řečmi mluví dnešní lidstvo? Podle jednoho z odhadů lidé znají 6809 jazyků, od angličtiny po řeč malého domorodého afrického kmene. W. Sutherland použil na jazyky stejný „metr“, jakým se zjišťuje míra vymírání zvířat a rostlin. Vyšlo mu, že jazyky jsou na tom daleko hůř než například ptáci. Ptáků je ohroženo přes 12 %, kdežto jazyků přes 27 %, tj. téměř tolik, kolik je ohrožených savců. Nejenže tedy naše děti patrně nepoznají víc než čtvrtinu savců, které známe my, ale možná ani nezaslechnou víc než čtvrtinu jazyků, jimiž se dnes hovoří.

• Na Zemi už jeden člověk z pěti vlastní mobilní telefon. Nejrychlejší rozvoj mobilních telefonů nyní zaznamenává Afrika.
• Před třiceti lety na každé vyrobené auto připadalo 1–1,5 jízdního kola, nyní 2,5 kola. Polovina světové výroby jízdních kol připadá na Čínu, z Číny pochází i devět z deseti prodaných kol v USA.
• Dvě třetiny světové výroby elektřiny větrnými elektrárnami připadá na Německo, které tímto způsobem získává 5 % své spotřeby energie. Dánsko loni instalovalo stejný počet větrných elektráren jako Spojené státy.
• Světová výroba cigaret konečně loni poklesla, a to poprvé od r. 1974. Na jednoho obyvatele planety se za rok vyrobilo 900 cigaret. Úmrtnost na choroby způsobené kouřením se však zvyšuje i nadále – v r. 2002 na ně zemřelo 4 900 000 lidí.