Masírujme kravám vemena!

Koncem padesátých let už bylo zjevné, že éra mičurinsko-lysenkovské genetiky a „boj proti reakčnímu mendelizmu-morganizmu“ jsou neudržitelné (viz též Vesmír 77, 686, 1998/12 a Vesmír 78, 20, 1999/1). Za těchto okolností se akademik Ivan Málek rozhodl uspořádat na Prezidiu ČSAV aktiv a pozvat na něj přední biology, zejména genetiky, kteří předtím byli různě pronásledováni. Během příprav projevil I. Málek přání, aby aktiv vyzněl pokud možno v tom smyslu, že se sice dělaly chyby, ale to vše jaksi bona fide, a v intencích své představy pronesl úvodní řeč.

Jako první si vzal slovo prof. Karel Hrubý. Prohlásil, že když byla výuka genetiky zakázána a on vyhozen ze svého ústavu i z univerzity, ujali se ho slovenští kolegové a nabídli mu práci v arboretu v Mlyňanech. Díky tomu se dostal k dílu, které by jinak nemohl napsat – k „Prodromu slovenských motýlů“.

Poté hovořil někdejší asistent K. Hrubého Bohumil Sekla: „Když pana profesora vyhodili a ústav zrušili, byl jsem převeden na Lékařskou fakultu, kde jsem léta učil obecnou biologii. Dnes jsem v tomto oboru řádným profesorem, kdežto v genetice bych to dotáhl sotva na docenta. Díky vyhazovu jsem vlastně udělal kariéru…“

Vše se neslo podle Málkova záměru a debata dostávala mírně humornou příchuť.

Docent J. Kříženecký, který byl pronásledován asi ze všech zúčastněných nejvíc, ve své řeči citoval Tacita: „Odi profanum vulgus...“ a Puškinův verš končící slovy: „... a s hlupákem se nebav!“. Bylo to velmi účinné.

Nejpůsobivější však bylo vystoupení člena korespondenta Milana Haška. ¹⁾ Stanul tváří v tvář svému někdejšímu učiteli prof. Z. Frankenbergrovi, v hrobovém tichu se před ním uklonil a prohlásil: „Vážený pane profesore, velmi jsem se zpronevěřil svému akademickému slibu, že zachovám v úctě své učitele. Napadl jsem vás neprávem – měl jste pravdu.“ Z. Frankenberger v tu chvíli připomínal Přemysla ve Smetanově Libuši, který kajícímu se bratru brání v pokleknutí...“ Vstal, Milana Haška přátelsky objal a řekl: „To jsem rád, Milane, žes na to sám přišel!“

Byla to nezapomenutelná chvíle, důstojné zakončení aktivu. Spíš pro formu se akademik Málek zeptal, zda někdo nemá dotaz či připomínku, a v jedné z posledních lavic se přihlásil člen korespondent Josef Kratochvíl. Protože s jeho vystoupeními už existovala všeobecná „zkušenost“, vyzval ho akademik Málek, aby byl pokud možno stručný, a výmluvně se podíval na hodinky.

„Já budu stručný – tak stručný, že to možná bude někoho mrzet,“ hrnul se J. Kratochvíl k řečnickému pultu. „Prosím vás,“ (následovalo oslovení publika od asistentů až po akademiky, a vzápětí bylo opakováno v opačném pořadí s omluvou za nedorozumění) „právě jsme slyšeli řadu kritických připomínek na adresu menděleizmu-organizmu, pardon orgazmu, tedy morgazmu, morganizmu.“ Publikum se začalo dobře bavit, ale J. Kratochvíl jel dál: „Dovolte mi, abych vám předložil tutok otázku, a bude to otázka řečnická. Co to znamená? To znamená, že se na ni neodpovídá. Proč? Protože odpověď se rozumí sama sebou! Ale já se přesto ptám: V kom je chyba? V nááás! Cožpak si to všichni nepamatujeme? Pozvali jsme k nám stachanovkyni, údernici Lydiji Korabelnikovou. A co nám řekla? Masírujme kravám vemena...“ (hlas z pléna upozorňuje, že Korabelniková obsluhovala tkalcovské stavy) „…no božemůj, dyť je to nakonec jedno, takže co nám řekla Malininová? Masírujte kravám vemena, budou vám dojit víc! A já se ptám: Masírovali jsme? A hned odpovídám: Masírovali – a jak!“

Tu si J. Kratochvíl všiml, že kdesi uprostřed sálu sedí akademik Antonín Klečka, který za propagaci zmíněného mičurinsko-lysenkovského učení dostal státní cenu Klementa Gottwalda. Nabývaje (správného) dojmu, že se tam akademik Klečka nějak rozpačitě krčí, zvolal: „Tondo, čoveče, co se skováváš! Dyťs mi to sám ukazoval v Uhříněvsi!“ V sále už to vřelo, ale J. Kratochvíl nebyl k zastavení: „A kdybys jen masíroval! Malininová taky říkala, že se má kravám reprodukovat tahleta reprodukovaná hudba. Masírovals a reprodukovals! A dojily nám ty krávy víc? Nedojily. Proč? Protože jsme jim nedali nažrááát! Takže v kom byla chyba? Snad v Korabelnikové nebo v téhle Malininové? Ne! Chyba byla v náááás!!!“

Tímto vystoupením jednání skončilo. Byl jsem tenkrát jedním z nejmladších účastníků – jaksi „za Moravu“ – a léta nebylo košer na to vzpomínat. Dnes soudím, že tuto historku mohu hodit na papír, protože jí nastavuji zrcadlo nejen jejím aktérům, nýbrž především době, která něco takového umožňovala.