Listopad ve vědě

Stockholm se chystá na 10. prosinec, den udělení Nobelových cen. Ceremoniál vyhlašování IgNobelových cen však proběhl už v říjnu. První čtyři roky od zrodu těchto cen bylo slavnostní udělování na Massachusettské technice, letos se tato veřejná událost přesunula do hlavní auly Harvardovy univerzity.

Pět nositelů Nobelových cen a inspirátoři udělování cen Ignáce Nobela z časopisu Annals of Improbable Research, z Harvardské počítačové společnosti a z časopisu Tangents, vydávaného na Harvardu, cenami letos opět neskrblili.

Ceny jsou udělovány především v tradičních Nobelových oborech.

Cenu za fyziku získali D. M. R. Georget, R. Parker a Andrew C. Smith za publikovanou studii o vlivu obsahu vody na konzistentnost snídaně z vloček.

V chemii exceloval Bijan Pakzad z Beverly Hills za výrobu DNA-parfému a DNA-kolínské vody.

Veselost vzbudila cena za medicínu: Marcia E. Buebel, David S. Shannahoff-Khalsa a Michael R. Boyle publikovali v International Journal of Neuroscience studii o vlivu dýchání jednou nosní dírkou na poznávací proces.

Nechybí cena za ekonomii. Laureáty se stali Nick Leeson, pracovník Barrings Bank a dřívější pokladník zbankrotované kalifornské Orange County. Zdůvodnění? – Využití derivačního počtu k demonstraci teze, že každá finanční instituce má své meze...

IgNobelova cena byla udělena i za přínos výživě, a to Johnu Martinezovi z Atlanty za nejdražší kávu světa, která se připravuje ze zrn pozřených a zase na svět vydaných jedním indonéským zvířátkem, podobným cibetce.

Podivuhodně zní i práce odměněná jako příspěvek psychologii. Japonští vědci Shigeru Watanabe, Junko Sakamoto a Masumi Wakita z Tokia trénovali po několik let holuby k tomu, aby dovedli rozlišit obrazy Picassovy a Monetovy.

Pozn. red. pro čtenáře, kteří nemají smysl pro humor, avšak přesně vědí, co věda je a co není: Vzpomeňme si jen na Werichovu předscénu o tom, jak Noe stavěl loď na kopci. Na Horníčkovu poznámku, že „to je přeci blbost“, odpoví „však se mu taky všichni blbí smáli“, a Horníček kontruje: „No ovšem, když loď, tak jedině na kopci!“

Astronomové už dlouho vědí, že jednou za 15 let planeta Saturn „ztratí“ své ozdobné prstence. Nejde o nic mysteriózního: planetu v té době vidíme tak, že rovina prstenců prochází naší Zemí, tenké prstence nám zmizí, pozorujeme je z profilu. Dochází k tomu, když je Saturn v souhvězdí Lva nebo Ryb, z čehož vyplývá, že nejkrásnější pohled na prstence je také jednou za 15 let, když pozorujeme planetu na rozhrání Býka a Blíženců a ve Střelci.

K tomuto „zmizení“ prstenců došlo r. 1995 mezi 22. květnem a 10. srpnem. Pozorování Saturnu umožnilo detailně si prohlédnout okolí planety v blízkosti prstenců a přineslo pozoruhodné zjištění: dva z jeho měsíců nebyly tam, kde by měly být.

Oba měsíčky – Prométheus a Atlas – byly objeveny v r. 1981 na snímcích pořízených kosmickou sondou Voyager 2. Tehdy byly také vypočítány jejich dráhy a předpovězen další pohyb. Snímky z Hubblova kosmického teleskopu pořízené v květnu Amandou Boshovou a Andy Rivkinem z arizonské Lowellovy observatoře vypověděly, že Atlas je na své oběžné dráze o 20° dále a Prométheus o 20° pozadu oproti vypočteným pozicím.

Skutečnost, že Prométheus není tam, kde by měl být, potvrdil pomocí Hubblova dalekohledu v srpnu i Phil Nicholson z ithacké Cornellovy univerzity.

Proč letí oba drobné měsíčky po svých drahách jinak, než si vědci vypočítali? Zmýlili se při výpočtech založených na polohách získaných r. 1981? Nebo dráhy měsíců pozměnil gravitační vliv nějakého jiného, posud neznámého Saturnova měsíce či měsíců? Amanda Boshová soudí, že těchto dosud utajených měsíců může být víc – jeden by nemohl ovlivnit jak Prométhea, tak Atlas.

Možnost srážky naší Země s kometárním jádrem nebo asteroidem je patrně desetinásobně vyšší, než si nyní myslíme, tvrdí astronom Mark Bailey. Znovu objevil světu pád velkého meteoritu do brazilských pralesů 13. srpna 1930.

Do povodí řeky Curucá poblíž hranic Brazílie a Peru mělo dopadnout těleso velké asi jako třípatrový dům. Výbuch podle odhadu odpovídá explozi jedné megatunové pumy, desetině energie uvolněné při pádu tunguzského meteoritu v r. 1908. Na Tunguzce bylo zničeno 2000 km² lesa, v Brazílii několik set km².

O pádu tělesa tehdy informoval v italském listu L'Osservatore Romano kněz P. Fidele d'Alviano. Další podrobnosti chce M. Bailey získat z knězových záznamníků, které jsou uchovány ve Vatikánské knihovně. P. Alviano popsal následky pádu – výbuchy, hluk, zabarvení slunce do ruda a výrazné setmění.

Šlo o kometu, nebo o planetku? Podle Marka Baileho je brazilský impakt svázán s meteoritickým deštěm Perseid, pozůstatkem rozpadu komety Swif-Tuttle.

Geologové z Brownovy univerzity v Rhode Island chtějí místo dopadu prozkoumat pomocí družic – zda se z kosmu ještě neprozradí následky střetu tohoto kosmického tělesa se Zemí.

21. listopadu skončilo druhé setkání amerického raketoplánu Atlantis s ruskou družicovou základnou Mir jako příprava na vybudování mezinárodní družicové stanice Alfa. Na tři dny se na Miru sešla opravdu mezinárodní společnost – dva Rusové, čtyři Američané, jeden Kanaďan a jeden Němec. Jedním z důležitých úkolů mise bylo dovézt raketoplánem na Mir a k němu připojit přechodový modul o hmotnosti 4 tuny, nutný pro spojování obou těles.

Ukázalo se však, že spolupráci USA a Ruska nebrání dnes už politika, ale okolnost, která by se mohla zdát poněkud kuriózní. V říjnu museli dva američtí astronauti přerušit v Rusku výcvik k dlouhodobému pobytu na Miru. Astronaut Scott Parazynski je příliš vysoký, astronautka Wendy Lawrenceová zase na ruské poměry drobná. Ukazuje se, že američtí astronauti nemohou ve své většině na Mir: tu jsou vysocí, tu zase malí, někdo má nějaké to kilo navíc, jiný (jiná) má příliš objemný hrudník.

Po třech letech americko-ruské spolupráce se přišlo na to, že pouze polovina z 88 astronautů amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku odpovídá tělesným požadavkům na posádky ruských dopravních lodí Sojuz, kterými mají Američané na Mir létat a které mají v případě nouze použít jako záchranné čluny při evakuaci stanice na Zemi.

Ruský Sojuz dovoluje totiž létat pouze lidem vysokým 163–183 cm, při sedu maximálně 94 cm. Člen posádky nemůže vážit víc než 85 kg. Objem hrudi musí mít 96–112 cm. Tyto parametry prý vylučují dvě třetiny amerických astronautů, kteří jsou nyní v aktivním tréninku pro pobyt na ruské družicové stanici. A zbývající podle vyjádření amerického tisku neprojevují žádné nadšení nad tím, že by měli prožít roční výcvik v Rusku a pak strávit 4 měsíce na velice zastarávající kosmické stanici.

NASA tedy zjišťuje, že nemá dostatek astronautů, kteří by ovládali ruštinu a jejichž tělesné proporce by vyhovovaly ruským přepravním lodím. Při přípravách mezinárodní kosmické stanice se plánovalo celkem sedm návštěv raketoplánu u Miru, listopadový let byl druhou.

Rusové dosud zastávali názor, že je přece snadnější nebrat dlouhány, lidi pod míru nebo s příliš vyvinutým hrudníkem než věnovat značné peníze na úpravu Sojuzu. Američané Rusům poněkud vyčítají, proč jim toto omezení nesdělili dřív. Podobně technicky omezené byly i první americké kosmické lodi Mercury a Gemini před třiceti lety, od té doby americká technologie umožňuje, aby američtí astronauti a astronautky měli míry 147 až 192 cm. Američan Parazynski, který se po čtyřměsíčním výcviku musel vrátit domů, je vysoký 187 cm. A Wendy Lawrenceová byla vyřazena pro svou malou postavu a nedostatečné rozpětí paží. Člověk příliš dlouhý nebo malý by si mohl v křesle Sojuzu poranit páteř. Rusům však pravděpodobně nezbude nic jiného než křesla v lodi upravit...

Při výzkumu 15 000 Italů se ukázalo, že pití alkoholu může být někdy zdravější... U těch, kteří konzumují víno mezi jídly, na lačno, vládne větší úmrtnost než u těch, kteří pijí pouze k jídlu. Zvláště výrazně se to má projevovat u žen. Ty, které pily víno k obědu nebo k večeři, umíraly čtyřikrát méně než ženy, které nepohrdly sklenkou mezi jídly. Úmrtí přitom nejsou vyvolávána jedinou chorobou, ale celým jejich spektrem.

Proč tomu tak je? Jedno z možných objasnění podle lékařů z Univerzity v Buffalu ve státě New York je, že se alkohol v prázdném žaludků rychleji vstřebává a dosahuje v krvi vyšší hladiny. Ale není to způsobováno např. tím, že pijáci, kteří pijí mezi jídly, pijí i při jídle – prostě podstatně víc?

Tento přehled sledoval celkem systematicky dvouletý experiment pobytu osmi biosféřanů v americkém komplexu skleníků Biosféra 2. Měl to být svět uzavřený sám do sebe jako Země, odtud ta dvojka ve jménu, ale nakonec prokázal především to, jak stále málo rozumíme životu naší planety. Kyslíku ubývalo tak, že osmičlenná osádka nakonec jako by žila ve velehorách, půda rodila tak nečekaně málo, že výzkumníci hladověli...

A tak se vlastník Biosféry 2, texaský miliardář Edward Bass, který na experiment a show věnoval 150 milionů dolarů, rozhodl neposílat dovnitř další pokusné osoby.

Odvolal dosavadní vedení a vyhledal vědce z proslulé Kolumbovy univerzity v New Yorku. Konkrétně šlo o pracoviště Lamontovy-Dohertyho observatoře, kterému nabídl 50 milionů dolarů, aby využilo Biosféru 2 ke studiu proměn klimatu Země. Např. by se měly zkoumat důsledky vzrůstání obsahu oxidu uhličitého v atmosféře, tedy jak změny v chemickém složení ovzduší ovlivní život na Zemi. Měly by se tu získat vědecké informace o oteplování zeměkoule, o němž se stále příliš pouze spekuluje.

Představy jednotlivých vědeckých týmů se stále výrazně odlišují. Někdy jsou jejich prognózy přímo katastrofické, jindy se dopady na současnou civilizaci nejeví tak drastické.

Nyní jsme se např. mohli dočíst o názorech odborníků z Agentury ochrany životního prostředí Organizace spojených národů. Avšak i jejich názory se mění. Roku 1983 byli přesvědčeni, že globální oteplování Země přivede r. 2100 hladiny Světového oceánu k vzestupu o 175 cm. Ted došli k závěru, že i při současném trendu rozvoje světa by to mělo být „pouze“ 34 cm.

Panelová diskuse tohoto týmu se sjednotila na tom, že existuje pouze 1% pravděpodobnost, že se v příštích sto letech zvýší hladina oceánů o více než jeden metr.

Proč? Zevrubnější současné studie prokazují, že na formování úrovně skleníkového efektu se podílí více faktorů. A tak nezbývá než poděkovat panu miliardáři z Texasu, protože kdoví, třeba kamínek rozhodujícího poznání doposud roztříštěné mozaiky přijde právě z Biosféry 2.

Příklad spletitosti přírody může poskytnout výzkum izraelských biologů, kteří studují korály v Akkabském zálivu Rudého moře u přístavního města Ejlatu. Zjistili, že gigantický výbuch sopky Pinatubo na filipínském ostrově Luzon v r. 1991 nejen usmrtil mnoho lidí, ale též zahubil korály u pobřeží Izraele. A to je od Filipín vzdáleno hezkých pár tisíc kilometrů, přesně 8 384.

Izraelští koráli tedy poskytují další důkaz toho, že sopka Pinatubo vychrlila do ovzduší tolik prachu, že se oslabil svit Slunce a na severní polokouli se ochladilo. I v Rudém moři chladná voda klesala do hloubky, koráli dostávali méně živin, hladověli a – umírali.

I koráli se tedy mohou stát jedním z citlivých indikátorů proměn klimatu naší planety. Mohou nás varovat před nebezpečím, kterého si lidé zprvu ani nevšimnou.

Kráter Ries v sousedním Bavorsku je u nás populární, vždyť odtud k nám měly být vymrštěny proslulé vltavíny. Patří prý k jednomu z nejlépe prostudovaných dopadových kráterů na naší planetě.

Jeho stáří se udává na 14,7 milionu roků. Průměr dosud zřetelně poznatelného kráteru je 24 km.

Britští vědci z Open University Iain Gilmour a Colin Pillinger nyní tvrdí, že náraz cizího tělesa o průměru jednoho kilometru rychlostí 25 km za sekundu narušil usazené horniny až do hloubek 600–700 metrů. V přeměněných horninách odhalili Britové diamanty, které vznikaly kondenzací z materiálu vypařeného do ovzduší.

V rieském kráteru má být na 72 000 tun diamantů. Diamanty jsou i v kamenech, které byly použity ke stavbě středověkého města Nördlingenu.

Diamanty v domech, ve starém chrámu a v městských hradbách? Diamantová horečka a bourání města však prý nehrozí. Smůla je v tom, že ty desetitisíce tun diamantů mají průměr nejvýše 200 mikrometrů. Na prstýnku by tedy vidět nebyly...

Komunikace se sítí Internetu se stává leckdy už drogou. Když přijdete na vědecké nebo vysokoškolské pracoviště v těchto dnech, především se vám pochlubí nově instalovanou sítí tohoto informačního giganta. Na vysoké škole neopomenou připomenout, že u nich už mají k Internetu přístup i studenti. Učíme se z tohoto bohatství světa těžit. Z některých badatelů se stali přímo internetoví misionáři...

Internet však proniká i do vězeni, jak se lze přesvědčit v jednom ze světových populárněvědeckých časopisů. Referuje o bývalém venezuelském prezidentovi Carlosu Andrésovi Pérezovi, který nyní tráví svůj život v domácím vězení; byl obviněn, že 17 milionů dolarů státních peněz považoval za své... Má však doma spojeni s Internetem, kterým, jak prohlašuje, účinně ze svého vězení uniká. Časopis uvádí i jeho „internetovou adresu“, která ho spojuje s přáteli.

Na jednom izolovaném pracovišti se už obtížně zrodí významný objev, konstatuje britský výzkum efektivnosti vědecké práce provedený na univerzitě v Sussexu.

Většina vědeckých prací se bude ve Spojeném království záhy rodit pouze ve spolupráci minimálně dvou vědeckých ústavů. Taková spolupráce bude nezbytností, nikoli výjimkou.

Studie je založena na všech vědeckých pracích britských výzkumníků zachycených v Science Citation Index za desetiletí 1981 – 1991. Články pocházely z 5 000 výzkumných institucí, 100 z nich byly univerzity, 2000 soukromé společnosti a zbytek státní výzkumné ústavy a nemocnice. Ve zkoumaném údobí se stále zvyšoval počet prací, jejichž autoři byli z více institucí. Roku 1981 bylo publikováno 28 prací, na nichž se podíleli autoři z více pracovišť, r. 1991 už 41 %. Univerzity stále více spolupracují s průmyslem, průmysl se státními výzkumnými organizacemi.

Tato prohlubující se provázanost vědeckých pracovišť bude pochopitelně vyžadovat zásahy do řízení i oceňování vědy. Např. jak hodnotit a odměňovat vědce, když značnou část svého úsilí zaměří někam jinam? bědují nadřízení...

Naše noviny referovaly o tom, že v moskevském parku byl nalezen 15 kg těžký kontejner, který obsahoval radioaktivní cesium ¹¹⁵Cs. Mělo to vyvolat značný neklid Moskvanů, kteří se obávají, že šlo o varování čečenských bojovníků před skutečnými radioaktivními útoky na Rusko.

Krátce předtím se v závodu na výrobu radioaktivních materiálů v městě Bakal v čeljabinské oblasti ztratily kontejnery o váze téměř 400 kg, rovněž s cesiem ¹¹⁵Cs.

Obava z katastrof vyvolaných úmyslně i z nedbalosti se značně nyní šíří ruskou veřejností. A tak se děje něco za sovětského režimu nepředstavitelného – v novinách můžeme číst seznamy ekologických ohrožení za uplynulý měsíc. Přehled vychází z ekologických mimořádných událostí, které jsou evidovány v Ministerstvu přírody. Za nejzávažnější události v říjnu se považují:

• Rozlití rtuti z vojenského přenosného přepravníku na peronu a v prostorách železniční stanice v amurské oblasti v takovém množství, že výpary rtuti mohly ohrozit obyvatele většího sídliště.
• Protržení hráze rybníku, do kterého byly vypuštěny odpadní vody z papírenského kombinátu v archangelské oblasti. Řeka Vyčegda pak byla zamořena nejméně na 200 dnů 600 000 m3 jedovatých vod.
• Další případy rozlité rtuti.
• Nález pohozené aparatury se zdroji záření.
• Nález otravných látek z doby války.
• Rozptýlení plynu ve škole, kdy se otrávilo na 29 žáků.

Říjen byl mimořádný tím, že v Rusku nedošlo k žádnému železničnímu neštěstí. Ten, kdo nezná rozsah obdobných mimořádných událostí v jiných zemích, těžko může posoudit, zda výčet vypovídá o situaci příznivě či nepříznivé.

Ruskými novinami proběhl příběh bývalého občana Jugoslávie žijícího dnes v Rusku. Nejde o samotný rozporuplný život Srba Mladena Markoviče, 68letého penzisty, který se účastnil partyzánské války v Jugoslávii proti Německu a za odměnu byl poslán do Sovětského svazu studovat na učilišti chemického vojska. Když došlo k roztržce komunistického světa s Jugoslávii, zřekl se Markovič jugoslávského občanství a stal se sovětským důstojníkem. Jeho další život není záviděníhodný – vrátil se domů, pak zase odešel do SSSR... V každé životní etapě nové manželství. A dnes boj s ruskými úřady o právo být uznán za vysloužilce vystaveného mimořádnému riziku (což v dnešní Ruské federaci znamená jednorázovou kompenzaci 6 milionů rublů, bezplatné léčení, 50% slevu cen léků i nájemného).

Nás může zajímat ono „mimořádné riziko“, které způsobilo, že Markovič je dnes těžce nemocný. Na jaře r. 1954 byl totiž jako sovětský důstojník chemického vojska poslán na Tockou střelnici. Přidělili mu jednotku 46 trestanců a kontejner s radioaktivní látkou. Dostal dva rozkazy: naučit muže z lágrů měřit radioaktivitu a zastřelit každého, kdo by k tomu nejevil chuti. A 14. září 1994 se nad ním i jeho muži rozžehla ve výšce 300 metrů ohnivá koule atomového výbuchu při vojenských manévrech, o nichž je už dost známo a zmiňoval se o nich obsáhle i tento přehled. Všechna měření účinků výbuchu 40kilotunové atomové pumy na vojenskou techniku, zvířata i vojska provádělo tedy těchto 46 vězňů.

Nedávno jsme informovali o novém francouzském ministru pro výzkum. 7. listopadu byla vláda zásadně reorganizována a počet ministerstev snížen. A tak se nyní o francouzskou vědu má starat politik – François d'Aubert (narozený 1943), který vystudoval Vysokou školu administrativních věd a od r. 1979 působí jako poslanec francouzského parlamentu.

D’Aubert jako státní sekretář pro výzkum je přičleněn k Ministerstvu základního školství, vysokých škol a výzkumu, které řídí ministr François Bayrou.