Královská česká společnost nauk

Je třeba začít známými fakty, jako je zhodnocování vzdělanosti počátkem evropského novověku. S tím souvisel vznik akademií v širokém a nejobecnějším významu jakožto sdružení společností učenců (zvaných societas nebo sodalitas eruditorum). Pěstovaly teoretickou nauku nikoli pro praktické účely a nikoli modo scholasticorum, ale přednáškami a rozpravami ve svých zasedáních, uveřejňovanými ve sbornících a časopisech, vypisováním cen na zpracování určitých témat a vydáváním vědeckých prací většího rozsahu, na něž nepostačovaly privátní prostředky jednotlivců.

Činnost významnějších humanistických akademií italských nebo později Académie française, založené v Paříži r. 1635, či Royal Society v Londýně (nejprve v Oxfordu od r. 1645), institucí, jež se staly vzorem evropských učených sdružení, se mohla rozvinout díky mecenášství vlád. Společnosti vznikaly zpravidla ze soukromé iniciativy učenců a v počátcích většinou bývaly nevelkými privátními sdruženími, jimž se v určité fázi organizační dostalo vládní podpory. Mohlo to být buď formou daru základního kapitálu, nebo zaručením pravidelných ročních subvencí. Panovník či vláda si zpravidla současně zajišťovali kontrolu akademií, někdy jmenovali jejich členy, jejichž počet býval vymezen (tak např. francouzská akademie mívala 40 členů sídlících stále v Paříži a ani jiné velké akademie zpravidla nepřekračovaly počet 50 domácích řádných členů). Na činnosti se obvykle podíleli hlavní měrou členové ze sídla akademií (společností), zatímco „přespolní“, „dopisující“ či mimořádní členové se účastnili spíše příležitostně. Připomeňme v té souvislosti J. A. Komenského, který si dopisoval s členy Royal Society v Londýně, připsal jí spis Via Lucis a vyzval ji, aby se stala akademií světovou, ač sám nikdy jejím členem nebyl. Působení akademií se zprvu rozvíjelo výhradně v metropolích.

se situace vyvinula poněkud jinak, což úzce souvisí s rozporuplností imperiální habsburské a rakouské státní ideje. S návrhem utvořit státem podporovanou akademii podle pařížského a londýnského vzoru se obrátil na císaře Leopolda I. již v letech 1668 a 1669 mladý Gottfried Wilhelm Leibniz. Měl na zřeteli instituci říšskou, Societas eruditorum Germaniae, jež měla mít sídlo ve Vídni a vydávat ústřední vědecký časopis pro celé území tzv. Svaté říše římské německého národa. V dané situaci neměl projekt šanci, a to nejen pro nepochopení dvora, ale zejména proto, že takový rozsáhlý záměr nebyl realizovatelný.

Téměř po půl století, v roce 1713, Leibniz návrh znovu bezúspěšně opakoval. Stalo se tak nedlouho poté, co byla v Berlíně r. 1700 založena Braniborská společnost věd, jejímž prvním prezidentem se stal právě Leibniz. V druhé polovině 18. století, když v Německu vzniklo vedle Královské bavorské akademie věd v Mnichově (založené 1759) několik dalších lokálních učených společností, se o říšské akademii přestalo uvažovat. Marie Terezie rozhodující se na začátku r. 1774 uvést v život ve vídeňské metropoli akademii z důvodů prestižních, měla na zřeteli centrální instituci rakouského mocnářství. Nakonec však rakouská akademie, mimo jiné zejména pro nedostatek financí, otevřena nebyla a nerealizoval ji ani Josef II.

Lze si dobře představit, jak málo skutečné podpory v takových poměrech se mohlo dostat institucionálnímu formování učených sdružení v provinčních metropolích. Podněty v našich zemích vycházely z aristokratických salonů zednářských lóží, kde se zejména od sedmdesátých let 18. století nezřídka s náležitým osvícenským zaujetím diskutovalo o učených problémech. Lze to doložit v zachovaných denících stálých hostů salonů a členů lóží, v bohaté korespondenci evropské intelektuální elity, jež nahrazovala informace moderních vědeckých žurnálů a někdy obsáhla celé učené rozpravy. Patřilo k exkluzivním znakům životního stylu těchto skupin, že jejich členové rádi cestovali za poznáním, a zvlášť oceňovali „přespolní“ členství v některé z velkých akademií, aktivujících se tehdy vědeckými časopisy a sborníky.

sice nechyběli zájemci o učená sdružení, nedostávalo se však prostředků z jiných než privátních zdrojů, které pro dlouhodobé zajištění činnosti nemohly postačovat. Svědectvím toho je krátký život olomoucké Societas eruditorum incognitorum, jež v letech 1747–48 vydávala Monatliche Auszüge se zprávami o zahraniční vědecké literatuře, i to, že zůstal jen dobrým úmyslem záměr profesora experimentální fyziky na pražské lékařské fakultě Antonína Scronciho založit r. 1753 akademii. Ignác Born, radikální osvícenec a zednář z duchovního okruhu vídeňského profesora a strůjce reforem Josefa Sonnenfelse, si o necelá dvě desítiletí později (od října 1771 do září 1772) troufal vydávat v Praze recenzní týdeník Prager Gelehrte Nachrichten. Na další pokračování sice již nakladateli nestačil dech, do Gerlova knihkupectví si však uvykla chodit hrstka místních zájemců, kteří si tam kupovali nebo půjčovali zahraniční odbornou literaturu, informovali se o nových pracích a diskutovali o nich v Učeném klubu. Tak se zvolna rodila a r. 1775 představila veřejnosti prvním svazkem svých pojednání (Abhandlungen) zdejší Soukromá učená společnost.

Zprvu volné sdružení přispěvatelů do vědecké ročenky, které už mohlo počítat s nadšením jistého okruhu přívrženců nové vědy v profilových oborech matematiky, vlasteneckých dějin a přírodovědy, se po desítiletí činnosti v roce 1784 organizačně upevnilo stanovami a pod názvem Česká společnost nauk získalo novou formu. V přirozené snaze stát se akademií s oficiální státní ochranou a podporou však Společnost ztroskotávala na pragmatickém chování josefinského absolutizmu vůči vědě. Na žádost devíti členů pražské Společnosti o proměnu ve veřejně státem uznanou a chráněnou instituci odpověděla r. 1784 nejvyšší dvorní instance, že „nepřišla ještě doba k založení veřejné akademie věd“ (míněna je samozřejmě ústřední vídeňská akademie). Periferní soukromé společnosti císař Josef II. na důkaz uznání zásluh dovolil, aby jí pro její schůze byl propůjčen sál v univerzitním Karolinu, po odstěhování knihovny do Klementina „toho času beztak prázdný“ (nynější Vlastenecký sál). Stanovisko formulované nadmíru výmluvně a otevřeně způsobilo v Praze velké rozčarování.

Patrioti seskupení kolem České společnosti nauk, mezi nimi i někteří představitelé lokální zemské politické správy, usměrnili její činnost nejen na výzkum přírodního bohatství krajiny, ale též k účelovému státoprávně orientovanému studiu historie Českého království – což nebylo vždy po chuti vídeňské administrativě. To, že Leopold II. blahosklonně dovolil r. 1790 učenému spolku, aby se zval Královskou českou společností nauk (název zůstal až do zastavení její činnosti v roce 1952), lze považovat za jedno z vcelku nenáročných gest panovníkovy dobré vůle, jimiž při nesnadných politických jednáních s českými stavy neskrblil. Kromě jisté pocty z toho žádné jiné výhody ani zvláštní ochrana neplynuly a Společnost, na rozdíl od královských akademií, se dál vydržovala privátně. Povýšení na akademii zůstalo jejím trvalým přáním. Mohla spoléhat na vysoké představitele zemské správy, aristokratické úředníky s vědeckými zálibami, které stavěla do čela jako své prezidenty. Ti jí r. 1798 zajistili stálý příjem z vydávání úředního výročního Schematismu Království českého (v letech 1800 až 1851), později i pravidelné zemské subvence (od r. 1859, časem zvyšované).

Snadno pochopíme, že v závislosti na místních podmínkách zaměřovala Společnost svou činnost na historické a jazykovědné bádání víc, než bývalo obvyklé v královských akademiích. V představení panovníkovi při pražské korunovaci na podzim r. 1791 přednesl její přední člen Josef Dobrovský v Karolinu německou řeč „o stálé věrnosti, kterouž se národ slovanský domu rakouskému po všechen čas přidržel“, jako raný austroslavistický projev státoprávního patriotizmu s důrazem na obranu jeho symbolu – českého jazyka.

Mezi deseti zakládajícími členy učené společnosti r. 1784 byli čtyři odborníci humanitních oborů spojující historický zájem s filologickým (J. Dobrovský, G. Dobner, F. M. Pelcl a R. Ungar), dva matematici (T. Gruber a J. Tesánek), po jednom astronom (A. Strnad), přírodopisec (Jos. Mayer), lékař (Jan Mayer) a konečně patronující vyšší státní hodnostář, rada zemského soudu hrabě F. Šafgoč. Podle tehdy přijatých stanov se do r. 1790 počet řádných členů Společnosti zvýšil na osmnáct (k tomu čtyři mimořádní a čtrnáct přespolních členů). Časem se statutární počet řádných členů zvyšoval a r. 1909 se ustálil na 30, v republice na 28. Mimořádných členů z místa a okolí býval do r. 1840 skrovný počet, pak postupně vzrůstal, stejně jako členů přespolních, od r. 1849 rovněž dopisujících. Počet čestných členů byl velmi omezený.

Společnost při svých omezených možnostech stanovila program zprvu ve třech třídách (fyzikální, matematické a historické), který pak stanovy r. 1791 redukovaly do dvou tříd (fyzikálně-matematické a vlastenecko-historické). Členové společnosti se do r. 1840 scházeli většinou jen v plénu. Potom, mimo jiné zásluhou F. Palackého, se činnost oživila, Společnost se scházela k přednáškám s debatami ve čtyřech nebo i pěti sekcích (do r. 1869), později opět ve dvou třídách. Přednášková činnost od první světové války ochabovala, až téměř ustala. Podobné členění na třídy či sekce bývalo běžné v tehdejších německých akademiích (na rozdíl např. od Royal Society, orientované výhradně přírodovědecky). Jak pruská, tak bavorská, a pak i další akademie měly třídu matematicko-fyzikální, filozofickou a historickou. V neuskutečněném projektu vídeňské akademie se vedl spor, zda mají být třídy jen přírodovědné, nebo též humanitní, s výjimkou teologie a pozitivního práva, které nebyly zastoupeny ani v jiných akademiích. Profil bádání nakonec vždy určovaly výrazné osobnosti, na nichž spočíval život Společnosti.

Ve vypisovaných cenách za řešení vědeckých problémů vynikal zpočátku zřetel na problémy přírodovědné, často též ekonomické (vypracování hospodářské mapy Čech aj.), v aplikovaném výzkumu se program na čas přiblížil úkolům paralelně se rozvíjející Vlastenecko-hospodářské společnosti, dotované ovšem státem. Záhy však Společnosti vtiskl názorovou pečeť její sekretář Josef Dobrovský jistou převahou věd humanitních. Je to vidět v jejích Pojednáních (Abhendlungen, od počátku osmdesátých let 19. století s hlavním názvem Pojednání, pak Rozpravy) i ve Zprávách ze zasedání (Sitzungsberichte od r. 1859, od r. 1873 i s českým názvem, v ročníku 1886 změněno na Věstník, v r. 1918 Mémoires de la Société Royale des Sciences de Boheme). Mezi autory přednášek a statí tu najdeme většinu tehdejších představitelů vědy. Díky zahraniční výměně periodik i monografií, jež doporučily jednotlivé třídy, a pokud stačily zdroje příjmů, vydání podpořily, mohla společnost vybavit na svou dobu cennou knihovnu. Patřilo to –vedle vypisování cen na zadané úkoly a shánění mecenášů pro rozvoj bádání – k poslání učených akademií jaksi samo sebou.

Do poloviny minulého století spočívala na Společnosti vedle organizace vědeckého života i velká společenská odpovědnost ve zvláštních podmínkách domácího politického vývoje. Nadešel čas dnes nově vážit to, co jí dosud bylo spíše vytýkáno: že se v exaltovaném obrozeneckém prostředí nacionálně nevyhranila a zůstávala věrna teritoriálnímu programu vědeckého výzkumu na jazykově utrakvistické bázi kulturních okruhů. V osmdesátých letech 19. století počeštila sice hlavní názvy svých periodik, mezi řádnými členy však zůstávali do r. 1911 vedle Čechů i Němci (posledním z nich byl vynikající orientalista, profesor německé pražské univerzity Alfred Ludwig). Zajisté nelze vyčítat nedostatek národního cítění Františku Palackému, který byl v čase nejplodnějšího tvořivého vzepětí Společnosti jejím sekretářem a duší. Jinou, daleko závažnější věcí je, že vedle Společnosti vznikl ústav jiné povahy, plnící výzkumnou úlohu, Muzeum Království českého (Národní muzeum) se svými sbírkami, odbornými kustody, muzejní společností a Maticí českou k vydávání české literatury. Právě toto muzeum dalo podnět J. E. Purkyňovi k úvahám založit národní akademii věd na jiné bázi než dosavadní Společnost.

Člen Společnosti J. E. Purkyně nastínil ve své době převratnou koncepci institucionalizace vědy. Náročná vize směřovala k vytvoření souboru specializovaných badatelských ústavů, zabezpečených materiálně, kde by členové Učené společnosti měli úlohu navrhovatelů a zčásti i organizátorů programu základního výzkumu. Univerzitě a Vysokému učení technickému se ponechávala výchova a výzkumná činnost praktického a experimentálního zaměření. Purkyňův návrh, předpokládající kromě jiného výstavbu nové prostorné muzejní budovy, aby mohla pojmout ústavy a laboratoře spolu s ústřední knihovnou, velkoryse předvídal nezbytnost změny organizace vědeckého výzkumu. Nebyl však realizovatelný v době, kdy se v mocnářství teprve dost obtížně rodila ústřední vídeňská Císařská akademie věd a dosud chyběl mecenáš velikosti Josefa Hlávky.

Nicméně idea jednou vyjádřená nezapadla a hledaly se skrovnější varianty realizace. Vědecká oddělení a knihovna Národního muzea se nestaly jádrem České akademie, jak předpokládal Purkyně, základnu české vědy však rozhojnily. Od poloviny 19. století věda postupně zdomácněla v nových ústavech na univerzitě i na technice, budovaných podle vyspělých evropských vzorů. Učená společnost tratila někdejší téměř výhradní postavení, avšak propojena osobními vztahy s univerzitou působila dál jako vědecká instituce. Moderní trend zakotvený v jiné institucionální rovině vědy nepodceňoval kontinuitu pozitivního snažení, jak by se na pohled mohlo zdát. Členství v Učené společnosti se stávalo věcí prestiže univerzitního profesora i vědce z muzea. Naopak člen Společnosti mohl vyučovat na univerzitě, zaměřující se větší měrou na vědeckou činnost. Společnost tak měla možnost naplňovat dávno vytyčené programy, nebo je aspoň podle svých možností podporovat a sjednocovat úsilí širokého badatelského proudu moderní vědy. Do konce osmdesátách let 19. století měla velký podíl na zveřejňování domácího vědeckého bádání se skrovnější podporou státu, a zejména Jubilejního fondu pro vědeckou literaturu českou, který zřídil r. 1884 anonymě Josef Hlávka.

V době, kdy se vědecký život ve střední Evropě začal rozvíjet na nové bázi, uskutečnil se opožděně dávný projekt Císařské akademie věd ve Vídni. Měla být jednotícím centrem vědeckého úsilí v monarchii se zjevným konzervativním politickým cílem čelit liberalizmu intelektuálů na prahu revoluce. V roce 1847, kdy císař schválil její stanovy, už po desítiletí vyvíjely činnost nejen Učená společnost v Praze, ale též Uherská akademie věd v Pešti (od r. 1825), Jihoslovanská akademie věd a umění v Záhřebu (od r. 1836) a rovněž v Benátkách a v Miláně působily učené společnosti. Přirozeně se vyskytl názor, že působení nové akademie by se mělo omezit na Vídeň a Dolní Rakousy, popřípadě na tzv. německé země Rakouska. To však by jen podopřilo ideu nezávislých vědců a zemských patriotů, kteří již dříve iniciovali vznik učených společností v zemských metropolích monarchie. Žádná z těchto institucí nehodlala soustavně pěstovat rakouské státní ideje a rakouský patriotizmus, což naopak mělo být podle kancléře Metternicha a jeho dvorního okruhu hlavním posláním Císařské akademie věd. Instituce, jež v takovém politickém ovzduší vznikla, měla 48 členů, z toho polovinu z Vídně, ostatní z provincií monarchie. Z Čech jmenoval císař šest vědců: historika F. Palackého, slavistu P. J. Šafaříka, meteorologa K. Kreila, botanika J. S. Presla, chemika J. Redtenbachera a mineraloga F. Zippeho.

Vídeňská akademie měla dvě třídy: matematicko-přírodovědnou a historicko-jazykovědnou. Výraznou osobností a zároveň kritikem přílišného vlivu centrálních státních úřadů na činnost akademie se stal Palacký. Zdůrazňoval posílení samosprávných prvků a přínos zemí spojených v habsburském soustátí se zřetelem k rozvoji evropské civilizace a vědy. Politická atmosféra uvnitř státu od šedesátých let postupně zhoršovala podmínky české účasti ve vídeňské akademii, jež se stávala spíše učenou institucí rakouských Němců, až nakonec r. 1892 splynula s velkoněmeckým Kartelem německých akademií.

Poslední třetinu 19. století a počátek věku následujícího charakterizují tři rysy obecnějšího dosahu, jež ovlivnily i vývoj našich vědeckých institucí. Jednak je to přibývající profesionalizace, v níž na prvním místě vyniká vysoká odbornost založená na dlouhodobé specializované přípravě, doplněné skupinovým etickým kodexem s vysokou sociální prestiží, jednak rostoucí nacionální sebevědomí, ztotožňující češství s historickou tradicí a prvenstvím národa v zemi, konečně pak postupující demokratizace společnosti a ochota domácích podnikatelů přispívat mimo jiné na rozvoj vědeckého bádání.

S profesionalizací souviselo to, že vedle Učené společnosti pražské jako instituce obecného vědeckého charakteru vznikaly v tomto období spolky, jednoty a sdružení specializované na určitý vědní obor. Sdružovaly jednak vědecké pracovníky, ale také zájemce o jednotlivé vědní obory nebo stavovské skupiny. Výběr členů nepodléhal tak přísným kritériím jako ve Společnosti.

Produktem nacionálně vzepjaté atmosféry bylo nejen rozdělení pražské univerzity na českou a německou v roce 1882, ale i vznik moderní jazykově a národně vyhraněné instituce širšího kulturního zaměření, České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (pozdější České akademie věd a umění). Oficiálně byla potvrzena po jistých průtazích nejvyššími místy r. 1890. Zpočátku ji dotoval zejména J. Hlávka. Není třeba dodávat, že Česká akademie s širším kulturním spektrem národním získala lepší zabezpečení (podporovatele najdeme mezi prvními 16 čestnými členy) než Společnost. Ve čtyřech třídách (historicko-společenskovědní, matematicko-přírodovědné, jazykovědné a umělecké – pro krásnou literaturu, výtvarné umění a hudbu) měla podstatně víc řádných členů (57), rozšiřovala počty mimořádných, přespolních, a zejména dopisujících členů, byla lépe vybavena organizační strukturou se systémem nadačních fondů a komisí.

Při opožďování vývoje vědeckých ústavů, které by se u nás věnovaly základnímu výzkumu, plnily podle svých možností Učená společnost a Česká akademie (členství v obou bývalo časté) i jejich úkoly, vedle specifické úlohy společenské. Společnost publikovala závažné výsledky v oborech přírodovědných i humanitních. Její úroveň závisela nadále na výběru osobností. Některé osobní a politické spory na přelomu století (výraznější ostatně v České akademii) její vědecké prestiži neprospěly (stanoviska členů ve sporech o rukopisné padělky RKZ aj.).

Nacionální roztržky sklonku 19. století vedly k tomu, že někteří z německých členů Společnosti na své členství rezignovali, jiní je odmítli, když jim bylo nabízeno, s odůvodněním, že nesouhlasí s přílišným zdůrazňováním českých snah a programů. Téměř současně se vznikem České akademie, už v roce 1891, byla založena Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen. Zprvu spolek zájemců o podporu německé vědy a kultury v Čechách, jehož členy byly i celé instituce a sdružení, rozšířil po r. 1918 působnost na celou Československou republiku (Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik) a usiloval o transformaci v německou akademii věd v Praze, což se uskutečnilo až r. 1941, v době nacistické okupace. Instituce, od počátku založená na výrazných nacionálních základech, sdružovala členy nejen domácí, ale i z Německa a odjinud z Evropy; její vědecké jádro tvořili – vedle politicky deformovaných nacistů – univerzitní profesoři prezentující se významnými badatelskými přínosy.

V nových poměrech Československé republiky, kdy se dále podstatně rozšířila institucionální základna vědy na vysokých školách, ve vědeckovýzkumných ústavech, oborových spolcích a komisích, neztratily Česká akademie a trochu v jejím stínu i Královská česká společnost nauk svou prestiž, což není ve vědeckém snažení zanedbatelnou věcí. V roce 1920 k nim přibyla Masarykova akademie práce, zaměřená na výzkum organizačně technické, průmyslové, sociální a správní oblasti; r. 1924 byla zřízena Československá národní rada badatelská, jejímž cílem bylo zajistit především zahraniční kontakty přírodovědců a zlepšit materiální podmínky vědců (zvlášť mladších) všech oborů. Dlužno říci, že prestižní Společnost zejména v kategorii řádných členů postupně zvyšovala věkový průměr (výrazněji v třídě humanitního zaměření), zatímco u přespolních, mimořádných a dopisujících členů se udržela jistá věková proporcionalita. Není nutné dodávat, že do vědecké instituce dlouho nepronikly ženy; až v její poslední fázi byly mezi mimořádnými členy historička prof. dr. M. Paulová, literární historička doc. dr. F. Kleinschnitzová a filozofka doc. dr. A. Dratvová.

stejně jako jiných vědeckých spolků a sdružení vzrostla během nacistické okupace, po uzavření českých vysokých škol, kde tyto instituce zůstaly namnoze jedinými seskupeními vědců, v nichž mohla pokračovat vědeckovýzkumná a někdy i pedagogická činnost a příprava nové budoucí organizace české vědy. Mezi těmi, kteří zahynuli jako oběti nacizmu, bylo jedenáct členů Společnosti; univerzitní profesoři lékař Jan Florian, muzikolog Vl. Helfert, germanista A. V. Kraus, historikové K. Krofta a B. Mendl, filolog J. Páta, mineralog V. Rosický, fyzik J. Sahánek, filozof a psycholog J. Tvrdý, fyzik F. Záviška, dále ředitel Zemského archivu v Praze dr. B. Jenšovský.

Činnost Královské české společnosti nauk stejně jako České akademie věd a umění a jiných vědeckých sdružení byla zastavena r. 1952, současně se zřízením Československé akademie věd. Některé jejich ústavy, komise či nadace vplynuly do nové instituce.

Historie tu nekončí a je na nás, abychom hledali, nač lze s odstupem času a ve zcela jiných podmínkách navázat. Ať tak či onak, retrospektiva snad pomáhá aspoň ve vlastní orientaci. ¨