Když se vlk nažere a kozu sežere
Ochrana přírody na našem území se v mnoha ohledech neubírá správným směrem. Není to způsobeno pouze zákony, ale spíše nekompetentním přístupem odpovědných institucí, jež ochranu přírody ztotožňují s ochranou jedinců, a navíc jen těch zvláště chráněných. Rozhodování o zásazích do cenných biotopů si pak často zjednodušují pouhým nařízením záchranných přenosů vybraných druhů. V rukou investorů se takový přístup stává univerzálním klíčem odemykajícím dveře k udělování výjimek a umožňujícím (za nevýznamnou sumu) devastaci celých biotopů. Na první pohled se záchranné přenosy zdají být vyhovujícím řešením – vzácní živočichové nebo rostliny jsou zachráněni, ochrana přírody nebrání ekonomickému rozmachu, investor je veden k ekologickému smýšlení a ochranáři si vydělají nějakou korunu na svou bohulibou činnost. Když se ale podíváme pozorněji, zjistíme, že negativa tohoto přístupu jasně převažují nad pozitivy, že „kompromis“ vždy znamená pouze ústupek ochrany přírody a že jediný, kdo vychází spokojen, je investor. Jak říká titulek – vlk se nažere a kozu sežere. A pasáček – tedy státní ochrana přírody – se nestačí divit.
Součástí naší společnosti jsou různé ochranářské spolky, jejichž členům nelze většinou upřít snahu a nadšení motivované touhou pomoci přírodě. To ale často nestačí. Mnohé problémy v ochraně přírody vyžadují přístup širokého spektra odborníků, jimiž tyto organizace většinou nedisponují. Komplikace pak nastává ve chvíli, kdy příslušné orgány ochrany přírody vnímají taková sdružení jako odborné partnery, popřípadě když se stávají účastníky správních řízení, v nichž mohou navrhovat a poměrně tvrdě prosazovat nevhodná opatření, která pak často i sami realizují (např. záchranné přenosy).
Nemalým problémem ochrany přírody je paradoxně i fakt, že se zde pohybují zajímavé sumy peněz určené na vybrané aktivity. Za nimi samozřejmě míří mnoho těch, kteří je chtějí využít způsobem, jenž nemá s ochranou přírody mnoho společného.
Záchranné přenosy vybraných druhů jsou často považovány za plnohodnotné opatření, jsou-li devastovány celé biotopy. Na základě tohoto alibistického přístupu je však ve finále ničeno mnohem více lokalit – škodlivé zásahy totiž zpravidla nejsou zakazovány, ale pouze podmíněny provedením záchranných přenosů, nařizovaných beztak jen pro zvláště chráněné druhy. Tím je však zároveň legalizováno nenávratné ničení celých biotopů s nepřeberným množstvím často mnohem ohroženějších organizmů a z naší přírody se tak postupně vytrácejí celé ekosystémy. Přemístění rostlin nebo živočichů navíc většinou provádějí amatérští ochranáři. Často neumějí vybrat náhradní lokalitu, neberou v úvahu úživnost prostředí ani vnitrodruhové a mezidruhové soupeření (kompetici). Neuvědomují si, že přemístěním stovek jedinců na lokalitu, kde již populace téhož druhu žije, je patrně nezachrání. Nebude totiž stačit kapacita prostředí a početnost populace klesne v rámci vnitrodruhového soupeření na úroveň blízkou původnímu stavu. Nebo se naruší rovnováha mezi populacemi různých druhů, a za čas z lokality zmizí jiný vzácný druh. Při přenosu jedinců na jinou lokalitu také riskujeme šíření chorob, například račího moru nebo chytridiomykózy, smrtelného plísňového onemocnění obojživelníků. Podcenit nelze ani důsledky genetického znečištění hostitelských populací. Vazby na daný typ prostředí se totiž mohou odrazit i v genomu, a když takové jedince přeneseme na jiné místo, kde se prokříží s původní populací, může to mít nedozírné následky.
Ochrana přírody by se měla zaměřit především na účinnou ochranu celých biotopů. K tomu by přispěl seznam, v němž by biotopy byly rozděleny podle stupně ohrožení – podobně jako je tomu dnes u druhů. Jelikož řeku nebo vzrostlý lužní les se vší flórou a faunou lze těžko přenést jinam, frekvence „záchranných“ přenosů by automaticky klesla na minimum a zůstaly by zachovávány celé biotopy. Na druhé straně by se nemohlo stát, že bude důležitá veřejně prospěšná stavba blokována kvůli nálezu jednoho zbloudilého chráněného brouka, sloužícího jako záminka k ždímání peněz z investora za jeho záchranný přenos. Systém druhové ochrany je třeba revidovat zavedením nových kategorií ochrany druhů (a jejich biotopů):
- Druhy, jejichž výskyt je geograficky omezený (popř. endemický) a významně ohroženi jsou jak jedinci, tak jejich biotop. Ochrana těchto druhů by mohla být podobná jako u dosavadních kriticky a silně ohrožených druhů.
- Druhy, které neobývají jasně definovatelný biotop, ale přísná ochrana jedinců je nezbytná pro přežití populací. Jde především o velké (a konfliktní) druhy, jako jsou velké šelmy, bobr evropský, ohrožení draví ptáci, popř. druhy, jimž hrozí vyhubení na rozsáhlém území.
- Druhy, kde pro ochranu jedinců stačí dosavadní podmínky obecné ochrany, ale významně ohrožen je jejich biotop. Patřila by sem bezpochyby většina aktuálně chráněných druhů bezobratlých, ryb nebo obojživelníků, ale i některé rostliny.
S nastíněnou reformou druhové ochrany pochopitelně souvisí informační tok o lokalitách jednotlivých druhů, který by měl být v rámci celé ČR sjednocen a využíván.
Další prostor pro nápravu současného stavu nám nabízí systém udělování výjimek z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů.
V některých situacích mohou být důvodem k záchrannému přenosu i pohnutky etické a výchovné, a to zejména tam, kde by bylo z pohledu celých populací daných druhů usmrcení několika jedinců bezvýznamné (tak lze opodstatnit například přenosy raků při lokálních zásazích do morfologie koryt). I takový přenos však musí proběhnout podle jasně nastavených pravidel.
Dva příběhy v rámečcích, zasazené do imaginární vesnice, jsou sice smyšlené, ale vycházejí ze zkušeností naší ochranářské praxe. Jejich cílem je upozornit s trochou nadsázky na problémy, s nimiž se potýká ochrana přírody v ČR.
Poznámky
Za 10 dnů ale přijeli do školy dva zástupci České inspekce životního prostředí prošetřit anonymní udání, že je zde bez povolení manipulováno se zvláště chráněnými živočichy. Učitel nezapíral a vysvětlil inspektorům své pohnutky. Ti se s jeho názory sice ztotožnili, nicméně mu museli dát alespoň symbolickou pokutu. Zároveň mu vysvětlili, jak by měl své počínání legalizovat.
Učitel se pokutou nenechal odradit a povzbuzen nečekaným úspěchem své praktické výuky, zažádal kompetentní orgány ochrany přírody o udělení příslušné výjimky. 3) Přestože předpokládal, že jde o formalitu (efekt takové činnosti snad musí být jasný úplně každému), dočkal se po několika týdnech překvapivého zamítnutí žádosti s odůvodněním, že v rámci této činnosti hrozí živočichům újma a že zde nepřevažuje veřejný zájem nad zájmy ochrany přírody. Zároveň mu orgán ochrany přírody poradil, aby využíval ve svých hodinách učebnice a praktické pomůcky, například plastové modely obojživelníků. V podobném duchu se jako přihlášený účastník správního řízení písemně vyjádřil i předseda místní ochranářské organizace (jeho vyjádření bylo v odůvodnění zamítavého stanoviska řádně ocitováno).
Znechucený učitel již živé čolky do svých hodin nenosí, drží se platných osnov a v kabinetu vyhrabal 90 let starý lihový preparát nevábného vzezření, vyvolávající v žactvu místo zájmu o obojživelníky spíše dávivý reflex. Ve volném čase po práci začal raději jezdit na kole. Za měsíc se v místním tisku objevila zpráva o tom, jak se žáci 7. třídy u nedalekého rybníka bavili hromadným upalováním žab. A tůň s čolky? Tu po půl roce někdo zavezl odpadem ze stavby jakéhosi autosalonu.
Investor, ve věci již zběhlý, zažádal o výjimku z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. V odůvodnění neopomněl zdůraznit, že jeho autosalon zaměstná řadu zdejších občanů (ti byli buď na podpoře, nebo pracovali v místním zemědělském družstvu), a jde tedy o veřejný zájem, a že mu nesmírně záleží na ochraně přírody, čímž je ostatně jeho firma známa. Zároveň konstatoval, že je připraven provést jakákoli kompenzační opatření, a rovnou navrhl záchranný přenos chráněných rostlin a živočichů. Orgán ochrany přírody výjimku na základě této žádosti vydal s odůvodněním, že jde o záměr ve veřejném zájmu. Dále konstatoval, že se na lokalitě vyskytují populace tří zvláště chráněných druhů, a povolil zahájit stavbu až po vyhnízdění chřástalů. Druhou podmínkou byl záchranný přenos orchidejí i skokanů na jinou „vhodnou“ lokalitu. 5) Spokojený investor zaplatil téže ochranářské organizaci ze svého pohledu zanedbatelnou sumu, a její členové pak celý víkend místo odpočinku v kruhu rodinném zdarma prohledávali louku, až se jim podařilo vyrýpat všech 15 prstnatců májových, které zde rostly (a přitom nechtěně rozšlapat snůšku chřástala polního). Za účasti médií, která sem pozval investor společně s předákem ochranářů, pak orchideje přesadili do vysoce úživné louky pod místním kravínem. Večer se celý národ z televize dověděl, jak se v dané obci zachraňovaly vzácné rostliny, a mluvčí firmy neopomněl několikrát zdůraznit, že „jeho firmě skutečně na tý ekologii velmi záleží“.
Druhý den se podobná akce opakovala u místní tůňky. Skokani byli téměř do jednoho vychytáni a za účasti médií převezeni reklamním vozem investora o 50 km dále do menší tůňky, zcela zaplněné stejným druhem skokana. A chřástal? Po několika dnech prohledávání louky došly zúčastněné strany k závěru, že tentokrát na louce nezahnízdil a že stavbě již nestojí nic v cestě.
Zhruba po roce vyrostl na místě louky honosný autosalon s parkovištěm ze zámkové dlažby, kde parkovaly drahé firemní vozy zaměstnanců dojíždějících denně z města vzdáleného 150 km. Pod areálem je pohřbena celá louka s desítkami nechráněných druhů rostlin a živočichů. Přebytečným materiálem z výkopu základů byla spolu s posledními zbytky původních porostů při okraji areálu zavezena i místní tůňka. Takto vzniklé plochy byly na základě projektu známé zahradní architektky upraveny renomovanou zahradnickou firmou a osázeny desítkami nádherných květin, keřů a stromů ze všech koutů světa. Přesazené orchideje bohužel ze „záhadných“ důvodů na louce (nebo spíše rumišti) pod kravínem již nikdy nikdo nespatřil a při jarním výletu za „zachráněnými“ skokany ochranáři s překvapením zjistili, že jich je na náhradní lokalitě zhruba tolik, kolik jich napočítali před vypuštěním přenášených jedinců. Navíc se v celém okolí šíří záhadná choroba žab, projevující se výskytem bělavých skvrn na povrchu těla.