K diskusím o hodnocení vědy

Prostředky pro vědeckou činnost, pro výzkum a vývoj jsou v každé společnosti, i v té nejbohatší a nejvyspělejší, omezené. Proto rozdílení těchto prostředků je dnes nemyslitelné jak bez pečlivého hodnocení úspěšnosti a efektivnosti vědecké práce, tak bez posouzení důležitosti zamýšlených cílů a projektů, bez odhadu všech podstatných předpokladů pro splnění těchto cílů. Pro vědu je třeba v mnoha oblastech výzkumu mít k dispozici nejen dostatečné intelektuální kapacity ( svébytné intelektuální shluky ), ale také velice nákladné vybavení. Uplatňují se tedy dvě stránky hodnocení, které respektují dosud dosažené výsledky, významnost a uskutečnitelnost vědeckých a technologických iniciativ a projektů. Důležitá je stimulující zpětná vazba, která může ovlivnit úspěšnost projektů a jejich perspektivní výsledky. Vědecký život je výrazněji soutěživý a to vyžaduje účelné spojení hodnocení a zodpovědného rozhodování. Hodnocení vědy je spojeno s uplatněním vědní politiky. V jistém smyslu provázely různé formy hodnocení, ocenění, kritiky i úplných odsudků celý dosavadní vývoj vědy. V těchto souvislostech se vždy vynořovaly dvě stránky hodnocení vědy:

• Jaká jsou kritéria a preference, na jejichž základě se má hodnotit?
• Kdo a jak má vybírat specialisty, kterým je možno kompetentní hodnocení svěřit?

Rozlišení různých úrovní hodnocení je důležité proto, že na vyšších úrovních, v nichž jde o rozsáhlejší programy, vstupují do hodnotících úloh další hlediska, která navazuji především na přijaté a vytvářené priority a cíle. Na těchto úrovních jsou nezbytné nejen znalosti kapacit, ale také informace o aplikačních, recepčních nebo uživatelských sférách. V nejvyspělejších zemích se pracuje s různými pojmy, z nichž každý v sobě zahrnuje různé typy hodnocení. (Jde o pojmy evaluation , valorization a assessment , které nelze ztotožňovat.) Lze proto nutně rozlišit

• hodnocení, které věnuje hlavní pozornost dosud dosaženým výsledkům, publikacím, jejich ohlasu, respektive výsledkům za vymezené období a časovým řadám těchto výsledků,
• hodnocení, které věnuje hlavní pozornost uplatnění dosažených výsledků (valorizaci) v aplikacích, tedy těm aspektům, které bývají charakterizovány jako efektivnost, jako poměr vstupních a výstupních hodnot, přičemž mohou výstupy zahrnovat také inovační, technickou nebo ekonomickou aktivitu,
• hodnocení uvažující očekávané výsledky, očekávaný vývoj nebo pokračování výzkumných projektů, předpokládaný vývoj včetně kladů i záporů.

Hodnocení dosažených vědeckých výsledků, především v základních teoretických oborech, se realizuje v publikacích, tj. ve vědeckých časopisech, výzkumných zprávách, ve sbornících seminářů a konferencí, v monografiích nebo v dalších formách, které mají dosažené výsledky zpřístupnit i potenciálním uživatelům. Odtud se zrodila idea hodnotit výsledky a také kvantifikovat toto hodnocení především počtem a kvalitou publikací a jejich ohlasu. Ta vychází z představy, že vědecké publikace ve 20. století vytvářejí síť vzájemných návazností, stimulací i dalších vazeb, které umožňují jak pokračovat ve výzkumu, tak kriticky reagovat na předchozí kroky.

Do kvantifikace scientometrických analýz byly zahrnuty další faktory, mezi něž patří zejména faktor dopadu přihlížející k významu použitých prostředků publikace, faktor času navazující na známé analýzy časových řad, vývojových křivek, tzv. funkcí úspěchu a dalších grafických prostředků. Velice důležité byly také práce ze sociologie vědy a sociologie vědění, které se zabývaly vzájemnými vlivy, stimulacemi a genezí vědeckých iniciativ a inovačních kroků, kterým se dostalo velkého mezinárodního uznání. Bylo také možné zmapovat intelektuální shluky a intelektuální sítě a tak zjišťovat také šíření těchto iniciativ v čase a prostoru.

I když nelze pochybovat o užitečnosti a prospěšnosti scientometrických analýz, je třeba pokládat je pouze za jeden z důležitých podkladů (multikriteriálního) hodnocení, které se hlavně musí vyhýbat ukvapeným závěrům odvozeným z pouhého kvantitativního rozboru. Nulový nebo nepatrný ohlas některých autorů nebo týmů nesporně signalizuje, že jde patrně o autory bez většího významu. U prominentních autorů s velkým ohlasem i značné rozdíly v počtech citací nemusí být příliš signifikantní. Scientometrické metody poskytují podklady pro porovnání vědecké produktivity ve vymezené tematické oblasti (je tedy velice problematické srovnání různých oblastí podle týchž kritérií), avšak tato porovnání jsou podmíněna celkovým klimatem, ovlivňujícím četnost ohlasu.

Pro využívání těchto podkladů je třeba brát v úvahu jisté specifické rysy a omezení užívaných scientometrických metod, zejména pak nejjednodušších podob kvantifikace citačních ohlasů:

• Kvantifikace citačních ohlasů je založena na předpokladu aditivity. Lze ovšem namítat, že tvůrčí lidský intelekt a jeho výsledky se aditivitou nevyznačují, takže ani práce stovek průměrných fyziků nejsou s to suplovat práce jediného Einsteina. Avšak soudobá věda je neuskutečnitelná bez pilné, trpělivé a často rutinní práce stovek pracovníků, kteří jsou schopni uspořádat, prověřit a také náležitě rozpracovat nebo aplikovat tvůrčí iniciativy a významné invence.
• Kvantifikace citačních ohlasů spíše odpovídá tomu, co Thomas Kuhn nazval normálním vývojem vědy , tj. je zpravidla méně citlivá na to, co se nazývá radikálními inovacemi , nebo na to, co Kuhn nazval změnami paradigmat .
• Kvantifikace citačních ohlasů může ukázat na důležité intelektuální vazby, na příslušnost nebo zařazení do jistého vědeckého směru nebo proudu. Podobně také je možné a potřebné sledovat vývoj významných vědeckých škol, vztahy žáků k učitelům.

Proto je nezbytné rozšířit soubory kritérií, a především vytvořit týmy kvalifikovaných expertů, kteří mají nejen vlastní vynikající výsledky, ale také širší rozhled, zahrnující souvislosti navrhovaných témat s jejich vztahy ke společenskému, ekonomickému i technickému vývoji. V zahraničí se pro tyto postupy vžil termín peer review .

Po dlouhou dobu u nás byla řada vědeckých koncepcí nebo směrů odsuzována proto, že se neshodovala s principy materialistické dialektiky , nebo proto, že jejich zastánci nebo autoři nebyli v přízni monopolní moci. Zároveň si tato moc osobovala neomezené právo zásahů do vědeckého života, což mělo za následek značné intelektuální a morální devastace zvláště v humanitních oborech a prosazování negativního intelektuálního výběru.

Ihned po pádu totalitního režimu v Československu v listopadu 1989 bylo nezbytné řešit nahromaděné problémy na výzkumných pracovištích Akademie i na vysokých školách. Protože na vedoucích místech nebyli vždy vynikající vědci nebo alespoň vysoce kvalifikovaní pracovníci, ale lidé, kteří vyhovovali uplatňovaným kritériím výběru, tj. zpravidla politickým a ideologickým kritériím, patřila k prvním krokům bezprostředně po listopadu 1989 výměna neschopných a kompromitovaných vedoucích pracovníků. Bylo by mylné a nespravedlivé nepřipomenout, že existovaly některé výjimky, což ulehčovaly některé kafkovské znaky minulého režimu. Především v přírodních vědách měli někteří vědečtí pracovníci z různých důvodů možnost stát se známými ve světové vědecké obci.

Existovaly veliké rozdíly mezi dobrými, průměrnými i zcela špatnými skupinami v Akademii i na univerzitách, existovala také řada výzkumných skupin a týmů, které si dokázaly udržet výbornou úroveň. Proto vyvstal citlivý problém nezbytné redukce spojený i s rozpočtovým omezením. Také tento problém nebyl řešitelný bez hodnocení. Při tomto rozhodování byly již zčásti, zejména u přírodovědeckých pracovišť, uplatněny scientometrické metody v koordinaci s činností expertních týmů. Je pochopitelné, že zde byl rozhodující výběr členů těchto týmů, takže v některých rozhodnutích se nepodařilo oprostit se od subjektivního rozhodování nebo od prosazování dílčích zájmů. V zásadě však tento proces byl nezbytný a potřebný.

Soustavně bylo hodnocení uplatňováno v zavádění grantových systémů, v nichž jádro hodnocení - ve shodě s cílem hodnotících úloh - tkvělo v uplatnění metod peer review . Lze konstatovat, že tyto grantové agentury fungují nad očekávání uspokojivě, i když se při přidělování grantů vyskytují chyby. Proč bychom však měli očekávat, že se rozjezd zcela nové instituce obejde bez nedostatků? V roce 1992 byla organizována obecnější Grantová agentura ČR. Ta má podporovat kromě základního výzkumu i výzkum aplikovaný a vývoj technologií. Grantový systém se počal uplatňovat i na vysokých školách a ve zdravotnictví.

Ve všech grantových systémech má klíčovou úlohu výběr kvalifikovaných a kompetentních specialistů příslušných expertních týmů, a to nejlépe na základě volby z většího počtu kandidátů a s přihlédnutím k jejich kompetencím potvrzeným jejich vědeckými výsledky i ohlasem těchto výsledků. Je samozřejmé, že pracovní postupy všech grantových systémů se zakládají na využití kvalifikovaných expertních týmů, tj. peer review . V našich podmínkách je zcela rozumné žádat o posudky grantových návrhů také vynikající cizí vědce.

Metody opírající se pouze o peer review nejsou dostačující pro optimální rozhodováni o výzkumných a vývojových aktivitách. Podle našich názorů je žádoucí kombinovat peer review se souborem dalších kritérií při hodnocení výzkumné výkonnosti. K nim patří také scientometrické metody, ohled na přijaté cíle, priority a další vazby vědní politiky, ohled na realizační podmínky a také ohled na možnosti další valorizace očekávaných výsledků.

Negativní důsledky dlouholeté intelektuální a morální devastace se nemohly neprojevit na kvalitě výzkumné činnosti a úrovni výuky na univerzitách a vysokých školách. Také zde se projevily rozdíly mezi centry, která si zachovala dobrou úroveň, a fakultami a katedrami, kde se tato úroveň od špiček světové vysokoškolské úrovně vzdálila. Péče o kvalitu a úroveň výzkumu a výuky na našich vysokých školách přísluší především autonomním orgánům těchto škol: vědeckým radám, senátům a voleným reprezentantům, Radě vysokých škol a dalším.

Nelze sice operovat s jediným univerzálním schématem hodnocení, vždy však je důležité vzít ohled na publikační aktivity, jejich ohlas a s tím spojené kvantitativní metody. V postkomunistických zemích do hodnotících úloh mohou vstupovat ještě faktory, které zkreslují údaje scientometrických metod. Lidé, kteří nebyli ochotni aktivně podporovat komunistický režim, měli potíže a někdy i zákaz publikací svých výsledků, byli omezováni ve svých kontaktech se světovou vědou. Některým vědeckým pracovníkům, kteří příliš nezlobili své nadřízené a nevystupovali otevřené proti režimu, byly některé kontakty tolerovány. Proti tomu ti, jejichž kritický nebo nekonformní postoj byl znám, byli odstraněni z výzkumných pracovišť a vysokých škol, nesměli publikovat a účastnit se mezinárodních vědeckých setkání. Přesto však, a to díky velké mezinárodní intelektuální a vědecké solidaritě, i zde existovaly výjimky. Pravděpodobnost, že se v citačním indexu ukáže jméno konformisty, je statisticky větší, než že se ukáže jméno nekonformisty.

Komplexní, multikriteriální a velice různorodý charakter hodnotících úloh je tedy u nás komplikován některými rysy posttotalitní společnosti. Tím více vyniká význam výběru hodnotitelských grémií, expertních týmů a také jejich veliká odpovědnost. V totalitním období bylo jakékoliv hodnocení také zpravidla naprosto anonymní, neboť bylo koneckonců závislé na stranických orgánech. V budoucnosti činnost hodnotitelských grémií musí být nejen velmi pečlivá a usilující o maximálně možnou objektivitu, ale také musí v těch situacích, kde je to žádoucí, vystoupit z anonymity a převzít plnou odpovědnost, a to popřípadě i za nelíbivá rozhodnutí.