Jak je to se slavným vědeckým objevem českého orientalisty doopravdy?
Některé omyly mají vskutku tuhý život. Jestliže se s nimi opakovaně setkáváme v denním tisku, jsme ochotni nad nimi mávnout rukou a pokrčit rameny nad neinformovaností novinářů. V časopise, jakým je Vesmír, by se však podobné chyby opravdu neměly objevovat. O co jde? V první ze dvou citovaných recenzí se setkáváme s konstatováním (s. 176), že Bedřich Hrozný, úspěšný rozluštitel chetitštiny, „usoudil, že jde o semitský jazyk“ a v druhé recenzi je zase napsáno (s. 177), že
rozluštil písmo Chetitů“. Jak je to tedy s vědeckým objevem slavného českého orientalisty doopravdy?
Bedřich Hrozný písmo Chetitů nerozluštil a chetitština není semitským jazykem. Maloasijští Chetité (bibličtí Chetejci) používali k záznamu svého jazyka tzv. klínové písmo, jež převzali od obyvatel Mezopotámie, kteří ho zase používali pro zápis svých jazyků (sumerštiny neznámé genetické příslušnosti a semitské akkadštiny). Klínové písmo bylo rozluštěno během první poloviny 19. století badateli G. F. Grotefendem, H. C. Rawlinsonem, E. Hincksem a dalšími a tento úkol byl více méně dokončen roku 1857. Bedřich Hrozný tedy luštil texty v neznámém jazyce zapsané pomocí známého písma. Při jejich četbě narazil na skupinu znaků, která vypadala takto: nu NINDA-an e-ez-za-at-te-ni wa-a-tar-ma e-ku-ut-te-ni. Věděl, že slovní znak (logogram) NINDA, který se tu vyskytoval, znamená sumersky „chléb“. K chlebu patří voda a skupina znaků wa-a-tar mu nápadně připomněla anglické slovo „water“, německé „Wasser“ atd. Chléb se jí a voda pije a skupina znaků e-ez-za-at-te-ni mu zase připomněla německé sloveso „essen“. Správně usoudil, že v oné zatím nesrozumitelné skupině znaků nemůže jít o nic jiného než o pojídání chleba a pití vody a že chetitština je zřejmě jazykem indoevropským (stejně jako třeba angličtina nebo němčina) a nikoli semitským (!) či jiným. Klíč k rozluštění chetitštiny byl nalezen a Hrozného úsilí se završilo roku 1917 vydáním chetitské gramatiky. Tím založil v rámci výzkumu dějin, kultury a jazyků starověkého Předního východu i nový vědecký obor nazvaný „chetitologie“.
Jiří Prosecký
prosecky@orient.cas.cz
P. S.: Byl jsem poučen, že je prý kvůli nevhodným konotacím politicky korektnější místo termínu jazyky semitské používat termín jazyky afro-asijské. Jak je komu libo.
Stalo se prý za první světové války v roce 1915. „Poslyšte, inteligente!“ zeptal se jednoho dne c. a k. nadporučík Kammergruber. „Čím jste v civilu?“ „Poslušně hlásím, profesor semitologie, se zvláštním zřetelem k asyriologii.“ „Semi-co? Jak to děláte, že vám tu ve skladě nic nechybí?“ „Poslušně hlásím, nekradu!“ „Tomu poprvé věřím. A jak to děláte, že vám tu nekradou jiní?“ „Poslušně hlásím, pokud možno stále tu sedím!“ A na vysvětlenou, čím si krátí čas, vytáhl balík klínopisných textů, který měl v bedně od cukru. „Mít tak deset tisíc semitologů, Rakousko tuto válku vyhraje! Studujte si třeba od rána do večera, ale ať to pan major nevidí!..“
A tak se nadporučík Kammergruber, jak kdysi uvedl již V. Zamarovský, zasloužil o chetitologii. Poděkování za „ohleduplné porozumění“ mu v předmluvě ke své práci „Řeč Chetitů“ v roce 1917 vyslovil vděčný Bedřich Hrozný…