Hříchy pana Haeckela a učebnicové pravdy

Učebnice a knihy vůbec vznikají mnohdy opisováním starších pramenů (viz příběh pižmové kachny, Vesmír 76, 557, 1997/10). Možná jsou starší prameny považovány za moudré, anebo je to jenom lenost. Haeckelovo „biogenetické pravidlo“ je takovou obecně známou učebnicovou poučkou, která se uvádí ve všech učebnicích biologie, poslední dobou už naštěstí jako odstrašující příklad nebo jen malebná metafora. Skutečnost je asi o dost prozaičtější. Nejspíš je to celé podvod.

Londýnský embryolog M. Richardson už byl zřejmě učebnicemi přejeden, a navíc měl pochybnosti o jistých detailech týkajících se tzv. fylotypického stadia ontogeneze (viz také Vesmír 76, 27, 1997/1), tedy období v raném vývoji určité skupiny organizmů, kdy jsou si embrya jednotlivých druhů vzájemně velice podobná. Richardson se rozhodl po 123 letech Haeckelovu práci zopakovat a se svými kolegy porovnal velikost a tvar embryí mloka, člověka, králíka, kuřete a ryby v tzv. stadiu „ocasního pupenu“.

Porovnání vlastních pozorování s Haeckelovými ilustracemi vyznělo ve prospěch Haeckelovy umělecké tvořivosti, která ovšem nemá s realitou příliš mnoho společného. Pozorovaná embrya se podle Richardsona liší až desetkrát ve své velikosti a proporcích (Haeckel je namaloval všechna stejně velká). Přestože embrya v tomto stadiu skutečně sdílejí některé podobnosti (ocas, velký počet tělních segmentů), v jiných vlastnostech se liší, což Haeckel taktně zamlčel. Co s tím? Generace studentů biologie se učily jedno schéma, přinejmenším nepřesné. Molekulární embryologové už nemusejí tak intenzivně přemýšlet, proč jsou embrya obratlovců v raném stadiu identická. Nejsou. (Science 277, 1435, 1997)