Homo olfactoricus

Člověk se orientuje především zrakem, ale lidská komunikace je založena na řeči, tedy na sluchu. Svět vnímaný zrakem a sluchem je velmi dobře racionálně uchopitelný a slovně vyjádřitelný, což spolu úzce souvisí. Naproti tomu je svět pachů a vůní téměř neuchopitelný, špatně vyjádřitelný slovy a silně emocionální, navíc je velká část čichových vjemů vnímána na podvědomé úrovni. Tyto vlastnosti přispívají k tomu, že čichu bylo dosud věnováno poměrně málo pozornosti, přestože v některých oblastech lidské komunikace zřejmě hraje důležitou roli.

Ke každé komunikaci je potřeba orgánová výbava „vysílačů“ i „přijímačů“. Podrobnou anatomií a fyziologií čichu se zabývat nebudeme, všimneme si spíš některých zvláštností čichových orgánů.

Různé pachy a vůně můžeme vnímat třemi různými orgány. Ne že by každá látka aktivovala všechny složky, ale v některých případech se jejich aktivita překrývá.

• Hlavní čichový orgán. Ve stropě nosní dutiny jsou smyslové receptory – neurony zakončené množstvím řasinek ponořených v mukózním sekretu. Jím jsou připlavovány molekuly látek, navázané často na speciální proteiny. Vlákna neuronů vytvářejí nervové svazky a po průchodu čichovou kostí vstupují do čichového laloku (na bázi koncového mozku), kde probíhá první syntéza vjemů. Axony čichových neuronů nejsou myelinizované, tudíž převádějí vzruch výrazně pomaleji než nervy obalené myelinovou pochvou. Důležité je, že z čichového laloku vedou vlákna do limbických útvarů, jako jsou amygdala a hipokampus, tedy do struktur, jež mají co činit s naším emocionálním světem a pamětí (viz Vesmír 79, 603, 2000/11). Impulzy přicházející do talamu jsou pak vedeny do orbitofrontální kůry (v oblasti očnic a čela), kde probíhá vědomá percepce.
• Volná zakončení trojklanného nervu v nosní dutině. Aktivována mohou být pouze látkami s vysokou koncentrací nebo dráždivým účinkem, jako jsou kyseliny. Tento systém má tedy funkci „pryč odtud, tenhle pach může být nebezpečný“.
• Vomeronazální (Jacobsonův) orgán. Dobře prozkoumán je u plazů (viz Vesmír 76, 203, 1997/4) a některých savců. Přestože se už dlouho ví, že tento orgán existuje u lidských embryí, býval považován za rudiment. Jeho funkčnost prokázaly teprve některé studie v posledních letech (viz Vesmír 76, 203, 1997/4), spory o ni však trvají. Zájem vzbuzuje předpoklad, že právě vomeronazální orgán je receptorem pro feromony. Někteří autoři se však domnívají, že feromony mohou být registrovány i hlavním čichovým orgánem. Vomeronazální orgán je úzká trubička v oblasti nosní přepážky, z níž vedou axony do přídatného čichového laloku (u člověka morfologicky neidentifikovatelného) a odtud přímo do amygdaly a hypotalamu bez jakékoliv aktivity v oblasti orbitofrontální kůry. Jejich působení tedy není registrováno na vědomé úrovni.

Jednou z důležitých vlastností čichového systému je vnímavost k čichovým podnětům. Ženy jsou čichově vnímavější než muži, jejich vnímavost však kolísá v průběhu menstruačního cyklu – nejvyšší je v období ovulace. Mezipohlavní rozdíly ve vnímavosti vznikají až v pubertě, u některých látek jsou však i poté téměř nulové. Největší jsou u látek biologicky relevantních. Čichání nemusí probíhat na vědomé úrovni a to, co považujeme za vůni či pach, nemusí být přijato pouze uvedenými smysly. Např. na chuťovém vnímání se podílejí nejen chuť a čich, ale i zrak (výsledky jednoho pokusu ukazují, že odbarvený džus je považován za méně chutný).

K úspěšné komunikaci je třeba signalizovat. Každý jedinec vytváří svůj vlastní pachový podpis, který je dán jednak geneticky, jednak stravou a užíváním dalších látek, jako jsou alkohol, drogy, léky, kouření ap.

Člověk nemá žádné speciální pachové žlázy, jaké mají cibetka, bobr apod., zdrojem pachu je celá kůže, a především tři typy žláz: potní, apokrinní a mazové. Produktem apokrinních žláz jsou zejména cholesterol a jeho deriváty, mastné kyseliny a stereoidy (především androsteny). Rozmístění mazových a apokrinních žláz, které se na osobním pachu podílejí, se významně liší. Mazové žlázky se ve velké koncentraci vyskytují především na skalpu, tváři, rtech a jejich slizniční části, na krku, dvorcích bradavek a genitáliích. Nejvyšší koncentrace apokrinních žláz je v podpažní jamce a zevním genitálu. Funkce apokrinních žláz se rozvíjí až v pubertě, a je tedy nasnadě, že by mohla mít spojitost se sexuálním chováním. Samotný produkt těchto žláz je bez pachu, pach vzniká až po bakteriálním působení. U mužů převažují tyčinkovité bakterie, u žen flora mikrokoková. Podle toho se liší kvalita i síla pachu.

Podle jedné hypotézy, se líbání podílí na tvorbě pout mezi partnery nejen aktem samotným (intimitou), ale i přenosem chemických signálů. Nejčastěji totiž bývají líbány právě oblasti s největší hustotou apokrinních žláz, a navíc se v průběhu erotického kontaktu zvyšuje teplota kůže, což zvyšuje činnost mazových žláz. Nepřehlédnutelným jevem je ochlupení podpažní jamky na jinak téměř holém těle. Je možné, že funguje jako zadržovač látek, které mohou být biologicky aktivní. Z hlediska komunikace dává takové umístění u člověka (na rozdíl od ostatních primátů) dobrý smysl. Podobnou funkci by mohlo mít ochlupení genitální. Navíc by tyto oblasti mohly fungovat i jako optický signál.

K produkci chemických poslů můžou sloužit také zrohovatělé buňky pokožky, jichž se denně odlupuje značné množství (asi 1000 buněk na cm2 za hodinu), a vytvářejí okolo každého z nás oblak plný informací o našem stavu.

Chemická komunikace patří v živočišné říši mezi nejstarší a pravděpodobně i nejrozšířenější (viz data a souvislosti). Výhodou tohoto způsobu dorozumívání je především nezávislost na okolním stavu osvětlení i na přítomnosti produkujícího jedince a možnost komunikovat na poměrně velkou vzdálenost. Jeden z mých čichových poradců, samozřejmě žena, tvrdí, že pozná, který ze spolupracovníků se vyskytoval v její pracovně v době její nepřítomnosti. V neposlední řadě je výhodná též relativní stabilita signálu čili pachový podpis. Možná právě to je jedním z důvodů, proč některé kultury, především euroamerická, jsou tak netolerantní k přirozenému lidskému pachu. Tímto způsobem se prostě příliš lhát nedá. Druhou stranou téže mince je obliba parfémů jako vytváření umělé pachové identity.

Významnou roli hraje čich hned po narození, dokonce je možné, že olfaktorické učení probíhá již před narozením – novorozenci totiž dávají přednost pachu vlastní plodové vody. Několik hodin po porodu se dítě snaží dostat k matčinu prsu, přičemž nereaguje jen na pach mléka, ale také na pach produkovaný mazovými a apokrinními žlázami v oblasti prsního dvorce (jejich počet i aktivita v těhotenství stoupají). Prs kojící ženy od prsu ženy nekojící rozpozná nejen novorozenec kojený, ale i dvoutýdenní dítě krmené výhradně z láhve (dává prsu kojící ženy přednost před lahví). Kojené děti na rozdíl od nekojených poznají svou matku podle podpažního pachu (preference pro otce v tomto věku nebyly zjištěny). V navázání pouta dítěte s matkou hraje tedy čich zásadní roli. Množství dětí s postižením čichového ústrojí mívá zároveň sociální problémy. Jaký vliv na naši generaci měla separace kojenců od matek? Neodvažuji se tvrdit, že šlo o vědomý akt komunistického systému, nicméně byl to jeden z nejlepších způsobů jak vychovat dobře ovladatelnou a vykořeněnou masu.

Už několik dní po porodu rozezná matka po čichu své dítě od cizího a později bývají oba rodiče schopni rozlišit čichem své potomky mezi sebou a děti zas čichem rozliší své sourozence od cizích dětí. Jak s rodiči sdílíme větší či menší podobu vizuální, tak částečně sdílíme i pachový podpis. Cizí pokusné osoby byly schopny přiřazovat matky k potomkům, ale nebyly schopny přiřadit k sobě manželský pár (čímž byla vyloučena možnost, že lze přiřadit rodinné příslušníky na základě „pachu domácnosti“). Individuální rozpoznávání je možné podle pachu rukou, dechu a podpaží. Tři čtvrtiny testovaných dospělých rozpoznaly svůj vlastní pach při výběru ze tří triček a třetina testovaných dokonce při výběru z deseti triček. Z elektroencefalogramu vyplynulo, že vlastní pach je v mozku zpracován rychleji, přestože subjektivně není rozpoznáván. Tvrdí se, že člověku je jeho vlastní pach příjemný. V naší studii to však potvrdila pouze čtvrtina respondentů, častěji uváděly svůj pach jako příjemný ženy. Zajímavá je též otázka rozlišování pohlaví podle pachu. Dospělé lze rozlišit celkem dobře (záleží na metodice), při testování triček devítiletých dětí však tomu tak nebylo. Rozporný výsledek může být způsoben tím, že rozhodování je založeno spíše na vnímané intenzitě a příjemnosti. Tomu by odpovídaly výsledky jedné práce, v níž byly použity vzorky od dětí, pohlavně dospělých lidí i starců. Hodnocení probíhalo podle stereotypního pravidla, že čím silnější a nepříjemnější pach, tím spíše byl přisuzován muži. Chlapci byli zaměňováni za dívky a staré ženy za muže.

Přibližně před třiceti lety zjistila Martha McClintocková, že ženy žijící pospolu mají tendenci synchronizovat své menstruační cykly. V řadě dalších prací se zjistilo, že se to týká nejen děvčat na ubytovně, ale i matek s dcerami, spolupracovnic, lesbických párů apod. Od té doby se tímto jevem argumentovalo v diskusích, zda existují feromony u člověka. Až před dvěma roky McClintocková potvrdila domnělý vliv feromonů experimentem. Tampony, které nosily ženy ve folikulární fázi cyklu v podpaží, způsobovaly u příjemkyň zkrácení menstruačního cyklu, zatímco tampony od žen v luteální fázi cyklus prodlužovaly (prodloužila se jeho folikulární část). Biologický význam tohoto systému však zůstává nezodpovězenou otázkou.

Nejatraktivnější oblastí lidské chemické komunikace, přitahující zájem nejen badatelů, ale též bulvárních médií a výrobců voňavek, je samozřejmě sexuální chování. Co se děje za zdmi laboratoří vytvářejících parfémy, můžeme pouze tušit z reklamních letáků. S neúprosnou pravidelností dostávám do e­mailové schránky dopisy typu „change your romantic love life“, stalo se již zvykem publikovat „účinky látky X chráněné obchodní značkou“ apod.

Ústřední roli v tomto oboru hrají steroidy ze skupiny androstenů, především androstenol a androstenon. Ty byly původně identifikovány jako sexuální atraktanty u prasat. Prasnice na tyto látky, které jsou produkovány v kančích slinách, reaguje nastavením do kopulační pozice. Androsteny byly posléze zjištěny i u člověka, a to v moči, krvi, slinách, a především v podpaží, kde však pravděpodobně vznikají z nejrůznějších prekurzorů až působením bakterií. Produkce androstenů výrazně stoupá v pubertě a klesá ve stáří, u žen především po klimakteriu. Koncentrace androstenů je několikanásobně vyšší u mužů než u žen.

Pokusy, které měly zjistit, zda jsou androsteny sexuálními atraktanty, poskytují rozporuplné výsledky. Metodika experimentů se lišila jak při aplikaci látky, tak v hodnocení jejího účinku. Jednou šlo o nošení masek impregnovaných androstenolem a hodnocení fotografií, podruhé o nošení náhrdelníku s androstenolem a zjišťování počtu sociálních interakcí. V dalším experimentu pokusné osoby hodnotily atraktivitu společníka používajícího androstenolový parfém. Stejně jako se lišila metodika pokusů, byly rozdílné i výsledky. Impregnované fotografie mužů hodnotily ženy jako atraktivnější a nošení náhrdelníku mělo za následek zvýšení počtu sociálních interakcí. V dalších experimentech buď nebyl zjištěn žádný efekt, nebo se ženy hodnotily jako méně sexuálně přitažlivé a muži jako pasivnější. Podobně rozporné bylo i hodnocení těchto látek v rámci populace. Některé ženy považují pach androstenů za močový či pižmový, jiné ho hodnotí jako sladký nebo květinový. V období ovulace hodnotí ženy pozitivněji než jindy androstenon, ne však jiné látky, které nejsou součástí přirozeného lidského pachu. Překvapivé je též vysoké množství anosmií (neschopností vnímat určitou látku) k androstenolu. Jde asi o 30 % osob, nicméně látka může působit i na nižší než vědomé úrovni a efekt androstenolu u anosmiků dosud nebyl testován. Navíc anosmie není žádnou neměnnou vlastností, je možná senzitivizace.

Kromě již zmíněného mohou mít androsteny i další úlohu. Když experimentátoři impregnovali androstenolem dvířka toalet a sedačky v čekárně, muži se těmto toaletám i sedačkám začali vyhýbat. Ženy se toaletám nevyhýbaly a impregnovaným sedačkám v čekárně dokonce dávaly přednost. Vypadá to tedy, že androsteny odpuzují mužské „vetřelce“ z osobního prostoru jiného muže, popř. poukazují na dominanci toho, kdo si prostor označil. Některé práce klasických etologů ukazují, že muži mají větší individuální prostorové nároky než ženy.

Rozporuplnost některých experimentů nás nepřekvapí, jestliže si uvědomíme, že hledáme účinek látky vypreparované z daleko širšího spektra pachu v podpaží. Rozdíly mohou být způsobeny také koncentrací dané látky. Nepříjemnost vyšších koncentrací může souviset třeba s agresivitou daného jedince nebo s jeho hygienickým statutem. Efekt látky může též být spojován s kontextem prostředí. To, že nám něco připadá nevzrušivé v prostředí laboratoře, ještě neznamená, že tento efekt nefunguje ve chvíli intimního kontaktu.

U některých živočichů jsou důležitým faktorem při výběru partnera proteiny hlavního histokompatibilního komplexu (MHC). Hrají hlavní roli v imunitním systému při rozpoznávání vlastního a cizího. Samice myší jsou schopny rozpoznat pach samců lišících se pouze v antigenech MHC, a navíc dávají přednost páření se samci s rozdílným haplotypem MHC, než je jejich vlastní. Výsledkem takového páření je MHC-heterozygotnost potomků, která může být výhodná jednak pro snížení celkového stupně příbuzenského křížení, jednak pro odolnost většímu spektru parazitů. V neposlední řadě se tímto způsobem vytváří pohyblivý terč (parazit je selektován k nejrozšířenějším haplotypům a takto se vytvářejí nové kombinace alel). Skupina badatelů ze Švýcarska provedla experiment zaměřený na volbu MHC u člověka a zjistila, že ženy dávaly přednost tričkům mužů s jiným haplotypem MHC (u člověka nazývaným HLA), než je jejich vlastní (viz Vesmír 80, 376, 2001/7). Pro význam tohoto faktoru pro člověka existují také nepřímé důkazy, např. zhoršená plodnost párů sdílejících podobný haplotyp v komunitách hutteritů (viz Vesmír 78, 671, 1999/12). Není však známo, jakým způsobem MHC-antigeny ovlivňují pach.

Pro člověka je typická snaha zasahovat nejen do přirozeného běhu světa kolem sebe, ale i vytvářet změny na vlastním těle (tetování, depilace, účesy). V souvislosti s chemickou komunikací nelze pominout ani vytváření umělé pachové identity. Některé éry, například ludvíkovská Francie, byly parfémováním přímo posedlé. V rozporu s malým významem, jenž bývá čichu přisuzován, jsou výdělky výrobců voňavek obrovské (5,1 miliardy amerických dolarů ročně). Že by lidé utráceli tolik peněz za něco tak nepodstatného? Bylo by zajímavé zjistit, jestli se v preferenci určitých vůní odráží psychická struktura osobnosti, byť důležitou roli hraje dobový vkus. Srovnejme jenom vůně sovětských soudružek s dnešními asertivními parfémy mladých podnikatelů či s exotickými parfémy jejich sekretářek. Druhou věcí je již zmiňovaná posedlost čistotou a netolerance k osobním pachům v naší společnosti, ne však v jiných kulturách. Dobře to vyjadřuje výraz E. Halla, který říká, že Arabové se rádi koupou v dechu toho, s kým mluví. Se změnou politického systému se u nás změnilo i používání parfémů. Náš průzkum mezi mladými lidmi ukazuje, že mezi osobami ve věku okolo 24 let používá parfém či deodorant 75 % dotázaných žen a 25 % mužů, zatímco mezi osmnáctiletými je to 97 % žen 78 % mužů. Po deseti letech reklamní masáže, která je v některých případech skutečně velmi agresivní (Každý pátý cestující jede načerno a každý druhý nepoužil deodorant) se ani nelze divit. Jak mi udiveně řekl můj norský kamarád: „Vyjít na ulici bez deodorantu je podobným prohřeškem jako objevit se na stejném místě nahý.“ Bylo by zajímavé zjistit, jaké má tento trend důsledky. Nakonec stejně vyjde najevo, jak kdo voní, ale pokud je to již ve chvíli, kdy s ním sdílíme manželské lože...