Fyzika a ekonomie

Ekonomie jako samostatná disciplína se rodila zhruba během 18. a 19. století mimo jiné z potřeby odpovědět na mnohdy tíživé ekonomické a sociální otázky, které kladla průmyslová revoluce. Přitom samotnou průmyslovou revoluci můžeme do jisté míry chápat jako výsledek tehdejšího prudkého rozmachu fyziky. Ekonomie se tedy – s trochou nadsázky a zjednodušení – zrodila ob jedno „koleno“ jako duchovní vnučka v té době již vysokověké dámy fyziky.

Přes toto rodové spříznění (a přes dlouhodobou snahu vnučky se své pramáti vyrovnat) je však společenské postavení pramáti fyziky a vnučky ekonomie dost výrazně odlišné. Zatímco pramáti se těší přinejmenším právě během oněch posledních dvou nebo tří století narůstajícímu obdivu a úctě ve vědecké komunitě i ve společnosti obecně, nemálo vědců i lidí mimo vědu vidí v ekonomii takřka jalový obor, který málokdy přinese skutečně ověřená a využitelná vysvětlení ekonomických jevů a zbytečně ukusuje peníze z vědeckých rozpočtů akademií věd a grantových agentur. Není divu, že v praxi je ekonomii z těchto rozpočtů zpravidla skutečně dovoleno ukusovat ve srovnání s fyzikou jen málo.

Porovnat užitečnost fyziky a ekonomie a vůbec kterýchkoli dvou vědeckých disciplín je úkol velice obtížný, ne-li nemožný, a toto zamyšlení takovou ambici rozhodně nemá. Snad je ale možné do otázky tak rozdílného renomé pramáti a vnučky vnést aspoň trochu světla, pokud porovnáme obě vědy z některých základních hledisek.

Najdeme samozřejmě aspekty, v nichž si jsou tyto dvě vědy podobné. Tak například: obě nám přinášejí špatnou zprávu, že možnosti lidstva jsou omezené. Fyzika ukazuje, že máme-li dané množství energie, lze z něho i při nejlepší snaze vykřesat jen určité množství práce. Podobně ekonomie ukazuje, že chceme-li, dejme tomu, silnější armádu, musíme se nejprve smířit s tím, že se buď bude muset ušetřit na jiných státních výdajích, nebo že se zvýší procento našich mezd odevzdávané státu v podobě daní nyní, popř. se ještě více zvýší později. Rozdíly v postavení fyziky a ekonomie tedy jistě neplynou z toho, že by jedna přinášela „příjemnější“ poznání než druhá.

Praktické aplikace poznatků obou věd jsou (vcelku nepřekvapivě) předmětem zájmových tlaků a lobbistického boje – stačí si vzpomenout třeba na šarvátky kolem jaderných elektráren nebo kolem snižování cel na dovoz ojetých aut. Ani v politické nedotknutelnosti tedy zásadní rozdíl nebude.

U obou věd také nalezneme aplikace na velké systémy, jejichž stavbu a chování je velmi obtížné – nebo nemožné – nějak využitelně změnit a u nichž je třeba přijmout značnou dávku nejistoty. Ve fyzice jsou takovými aplikacemi například předpovědi počasí, v ekonomii třeba předpovědi vývoje cen ropy. Nespolehlivostí některých svých aplikací jsou tedy ušpiněny oba obory. (Už teď však můžeme předeslat, že později bude řeč o opačném extrému, tj. o designérských aplikacích, kde naopak stavbu a chování systému ovlivňujeme velmi silně nebo zcela; těchto aplikací má fyzika spoustu, ekonomie minimum.)

Nízký kredit ekonomie nejspíš nepramení ani z její nízké matematizovanosti, která je často považována za znak nejvyššího stupně vědeckosti. Byly doby, kdy v ekonomii vládl v tomto směru vůči fyzice komplex méněcennosti. Dnes už se však modely v řadě odvětví ekonomie neobejdou bez integrování, dynamické optimalizace, teorie množin, topologie, pokročilé statistické analýzy dat atp. Ostatně tato matematizace ekonomie proběhla v minulém století zčásti proto, že se ekonomii začali věnovat matematikové a fyzikové. V posledních desetiletích dokonce začíná v ekonomii sílit dojem, že její matematizace šla příliš rychle kupředu a že empirický výzkum zůstal poněkud pozadu. V současnosti je už proto obtížné prosadit do špičkového ekonomického časopisu článek, který by neměl empirickou část.

V mnoha jiných a zásadních ohledech se fyzika a ekonomie přece jen liší. První rozdíl plyne přímo ze vztahu mezi naším životem a předmětem zájmu obou věd. Fyzika svým zájmem již před mnoha lety daleko překročila hranice obvyklé lidské zkušenosti. Vydala se směrem do mikrosvěta i do vesmíru. Nezanedbatelná část fyziky se tak věnuje konceptualizaci pozorovaných dat. Například navrhuje vidět v určitých datech „atomy“, v jiných datech zase „černé díry“ apod. Významnou součástí fyziky je také popis – popisují se (často s pomocí spektakulárních obrázků a fotografií jako stvořených pro titulní stránky popularizačních časopisů) vlastnosti subatomárních částic, detaily povrchu planet atd. Teprve na základě této konceptualizace a popisu pak fyzika přechází k hledání příčin a zákonitostí.

Naproti tomu ekonomie se zabývá světem, který většina z nás vcelku dobře zná a kde ve smyslu jevů nebo konceptů, a dokonce ani ve smyslu vztahů mezi jevy nebo koncepty není moc co objevovat (natož pak zveřejňovat nějaké obrázky, které by mohly soutěžit s těmi fyzikálními). Většina z nás se postupem času i bez školní výuky doví, co to je nezaměstnanost, inflace nebo úvěr. A dokonce bychom ve většině případů asi zhruba odhadli, jak se tyto pojmy v praxi navzájem ovlivňují. Například když se zvýší nezaměstnanost třeba v důsledku útlumu světové ekonomiky, každý z nás odhadne, že lidé budou nejspíš méně nakupovat, klesne poptávka, obchodníci budou muset snížit ceny nebo je zvýšit méně, než plánovali, takže výsledkem bude nižší inflace. Jiný příklad: pokud se sníží inflace v důsledku dejme tomu tvrdého konkurenčního boje maloobchodních řetězců o zákazníka, pak lze očekávat, že někteří z konkurentů nakonec tlak nevydrží, vypadnou z kola a jejich dosavadní zaměstnanci rozšíří armádu nezaměstnaných.

Uvedená dvojice příkladů ale zároveň naznačuje, v čem jsou ekonomické otázky přece jen obtížné: konkurenční boj řetězců jistě nepovede k neustálému kolotoči rostoucí nezaměstnanosti a klesajících cen až ke zcela nezaměstnanému národu a nulovým cenám – tolik ještě dokážeme odhadnout; není však už zdaleka triviální domyslet, kdy, jak a proč se tento kolotoč zastaví, i když všichni i nadále „zhruba víme“, o jaké veličiny jde a jaké jsou mezi nimi vztahy.

Ekonomie tedy tráví jen málo času konceptualizací a popisem. Její těžiště je převážně až ve fázi hledání příčin a zákonitostí – ve změti všeobecně pozorovatelných trendů, cyklů, vztahů a zpětných vazeb se hledá základní logika, základní hybatelé věcí. Spousty ekonomů už se pokusily a nadále pokoušejí vybrat z existujících statistických údajů popisujících danou ekonomiku obvykle několik málo časových řad (vodítkem je jim většinou některý z existujících ekonomických modelů dané problematiky) a poskládat vybrané údaje pomocí různých funkčních závislostí a časových zpoždění tak, aby se objevila statisticky významná pravidelnost. Není tedy divu, že ekonomie, tj. studium nám dobře známých vztahů mezi nám dobře známými veličinami, v nás vyvolává mnohem menší úctu a budí dojem mnohem menší užitečnosti než fyzika, tj. studium vztahů mezi veličinami, z nichž o mnohých jsme v životě neslyšeli a jejichž vztahy si často neumíme vůbec představit (ale víme, že „někde kolem nás“ jsou a mají nebo mohou mít na náš život významný vliv).

V očích přírodovědecké a vůbec veškeré veřejnosti dále velice silně poškozuje ekonomii skutečnost, že se zabývá materiálem málo vhodným pro vědecké zkoumání. Předmět zkoumání v ekonomii se totiž mění v čase: empirické odhady koeficientů nazákladě časových řad za určité období jsou často diametrálně odlišné od odhadů, které jsou získány po rozšíření zvažovaného období o dalších třeba dvacet let dopředu nebo dozadu. Předmět zkoumání v ekonomii se ale mění i v prostoru, modely platné pro britskou ekonomiku už nemusí platit u českých dat. Těmto změnám se samozřejmě nelze divit. Různé země a různá období se liší institucionálním rámcem, legislativou, stavem finančního sektoru aj. V mnoha odvětvích ekonomie tudíž nelze mluvit o „budování“ poznání, nýbrž spíše o jeho neustálém „přepisování“, při němž se zachovávají nanejvýš jen základní kvalitativní principy.

Naopak fyzika se může chlubit vysokou stálostí svého poznání – bylo by velkým překvapením, kdyby měření rychlosti světla vycházelo výrazně odlišně dnes než třeba ve třicátých letech (aspoň při použití téže metody) nebo kdyby si odporovala pozorování z urychlovačů umístěných v různých částech světa. Samozřejmě existují veličiny a závislosti, jejichž hodnoty a síla se zřetelně mění například podle toho, kde na Zemi je měříme; tyto změny jsou však obvykle dobře vysvětleny příslušnou fyzikální teorií a s její pomocí je lze vcelku spolehlivě předpovídat.

Ze skutečnosti, že fyzikální poznání pokrývá i neživý svět, plyne vysoká frekvence případů, které lze označit jako silně designérské úkoly, tj. případů, kdy má daná věda za úkol sestavit „na zelené louce“ zcela nový objekt, který má s co nejnižšími náklady plnit co nejlépe určitou funkci. Příkladem (fyzikům se předem omlouvám za banálnost příkladu) designérského úkolu pro fyzika může být zadání „navrhněte objekt, který bude sestrojen a umístěn na dané řece tak, aby produkoval co nejvyšší množství elektřiny“. Tomuto účelu je pak obvykle podřízeno vše ostatní – podle potřeb fyzika (a návazných profesí) je možné v daném místě zcela změnit tvar dna, je možné různě měnit cesty, kterými voda v daném místě protéká, je možné jí klást do cesty nejrůznější předměty z nejrůznějších materiálů atd. Fyzik a jeho spolupracovníci tak mají možnost v daném místě zcela změnit realitu, vytvořit zcela umělý, v přírodě se nevyskytující systém. Proto má ve fyzice smysl provádět pozorování na umělých systémech, bez omezení vzdalovat jejich parametry od přirozených hodnot a sledovat, při kterých hodnotách má systém nejlepší vlastnosti – fyzik má totiž vyhlídku, že podobně umělý systém jednou bude možné instalovat v praxi. Relativní efektivnost a spolehlivost těchto designérských aplikací je samozřejmě vysoká, protože vědec má poměrně volnou ruku, určuje stavbu i chování daného systému. Daná věda, v našem případě fyzika, tak získává cenné body v boji o prestiž a vnímanou užitečnost.

Ekonom má podobnou možnost zcela změnit část reality jen málokdy, protože ekonomický život je součástí lidského života obecně a s lidmi nelze manipulovat tak snadno a libovolně jako s dnem řeky nebo jejím tokem. Svobodní lidé se zúčastní dané aplikace ekonomického poznání jen v případě, že se jim tento krok bude zdát celkově lákavý, zatímco řeka ani její dno se na lákavost neptají. Kdyby ekonom zjistil (ponechme stranou otázku, jak by to zjistil), že se produktivita práce výrazně zvýší, pokud pracující na dlouhá léta zavřeme před veškerými rozptýleními běžného života do zcela umělých výrobně-obytných komplexů typu Verneova Ocelového města, v demokratické společnosti bude o tento poznatek pramalý zájem, ledaže by nárůst v produktivitě, a tedy mzdách, byl tak gigantický, že by někoho zlákal i přes ono totální odříznutí od života. V ekonomické praxi (aspoň v zemích, kde jsou respektována lidská práva) je zkrátka jen málo případů, kdy je možno zcela od nuly sestavit nový, umělý mechanizmus. Ekonomům tak zůstává nepřístupný jeden významný typ aplikací, který je ve fyzice a všech ostatních přírodních vědách samozřejmý a možná přímo dominantní. Ekonomové se musí spokojit s aplikacemi v podobě spíše jen mírných změn parametrů existujících systémů.

Fyzika má oproti ekonomii výhodu také v tom, že její aplikace jsou často velmi zřetelně viditelné – mnohé z poznatků se přesouvají z akademických žurnálů a univerzitních laboratoří do výrobních hal během několika málo let. Proto je fyzika jedním z oborů, pro které má smysl budovat dnes tolik opěvované technologické parky. O ekonomickém technologickém parku však asi nikdy neuslyšíme.

Znamená to, že ekonomie podobně silné aplikace nemá? To by byl příliš uspěchaný závěr. Ekonomické modely a empirické poznatky totiž nacházejí uplatnění v nenápadnější, ale ne nutně méně účinné formě. Ukládají se v hlavách studentů ekonomických oborů na vysokých školách. Tito studenti potom mohou poznatky získané během studií uplatnit třeba jako zákonodárci, ministři, ekonomičtí analytici apod. Pokud se daný ekonomický poznatek promítne do rozhodnutí ministra financí, může jít o aplikaci pro společnost stejně významnou, jako když se fyzikální poznatek dostane z odborného článku do výroby. Právě ta nenápadnost ekonomických aplikací však může přispívat k dojmu, že ekonomie přináší společnosti ve srovnání s fyzikou mnohem méně užitku.

K vnímání ekonomie jako pokleslé vědy, která nemá co dělat po boku metodologicky čisté fyziky, přispívají ovšem také konkrétní historické okolnosti. Valnou část druhé poloviny 20. století jsme strávili v systému, který byl označován jako výsledek úvah nejlepšího ekonoma všech dob (ačkoli Karl Marx sám by se k reálnému socializmu jako svému intelektuálnímu dítěti určitě nehlásil). Fakticky přitom tzv. socialistická ekonomika fungovala prachbídně. Není divu, že tento kontrast mezi údajným fundovaným teoretickým ekonomickým základem a ostudnou praxí rozhodně k dobrému renomé ekonomie v našich zeměpisných šířkách nepřispěl.

Zaprvé jsou-li postaveni před otázku, na kterou nemá ekonomie zřetelnou odpověď, ne vždy najdou dostatek odvahy, sebekázně a pokory, aby to přiznali. Chybějící poznání pak nahrazují ideologií, vírou, pocity, intuicí. Nejeden ekonom prohlašuje věty typu „věřím, že po snížení cen ropy dojde k procentuálně stejnému snížení cen benzinu“. Naproti tomu málokterý fyzik si v seriózní odborné debatě dovolí říci něco jako „věřím, že vesmír se rozpíná čím dál rychleji“.

Zadruhé je ekonomie zoufale pozadu za fyzikou v oblasti popularizace. Dnes už existuje bezpočet knih, které podávají existující fyzikální poznatky populární, někdy až poetickou formou, z níž je mnohdy cítit zaujetí autorů pro jejich „srdeční“ obor. Knihy prokazující podobnou popularizační službu ekonomii abychom hledali v pravé poledne se svíčkou. A netýká se to jen knih. Zatímco Vesmír popularizuje především přírodní vědy včetně fyziky už více než sto třicet let, žádný podobný časopis věnovaný popularizaci společenských věd včetně ekonomie neexistuje. Totéž platí pro televizní a rozhlasové popularizační magazíny. Nejrůznější ekonomičtí experti sice v médiích vystupují velmi často, jen málokdy však tato vystoupení seznamují – chtějí a vůbec mohou seznamovat – veřejnost s ekonomií samotnou. Podobně například předpověď počasí lze asi jen stěží považovat za popularizaci fyziky atmosféry. Vzhledem k šíři témat, která někteří „ekonomičtí experti“ komentují, jde navíc často spíše jen o úvahy ušité horkou jehlou, bez hlubšího vědeckého základu, protože na hlubší studium příslušné teorie a empirie zkrátka není čas.

I kdyby však ekonomové začali o překot svůj obor popularizovat, s některými výše uvedenými rozdíly mezi fyzikou a ekonomií těžko něco zmůžou. Obě disciplíny tedy budou i nadále nejspíše vytvářet dojem ctihodné pramáti a vnučky, která je na tom s ctihodností poněkud hůře.