Emanuel Rádl: Útěcha filozofie.

Podle vzoru posledního Římana Boetia (jehož osud také přirovnává ke svému) chce E. Rádl zanechat filozofický odkaz, který u něj mimo jiné znamená odklon od přírodních věd (svůj dřívější zájem o přírodní vědy charakterizuje v práci jako uváznutí ). Kniha se zabývá různými filozofickými tématy a má často poznámkový nebo glosující charakter. Je živá stylem a bohatá na myšlenky a co se týče konstrukce kapitol, pak nám někdy připomínají Hegelovu Fenomenologii ducha.

Čtení v zamyšleních E. Rádla (který byl jinak žákem i souputníkem T. G. Masaryka) je obsahem aktuální i pro dnešek. Příklon k Aristotelovi, kterého považuje za největšího filozofického ducha, zcela jasně prozrazuje jeho předchozí exaktní zaměření. V této souvislosti nás však může překvapit, že si zachovává odstup k renezanci ( je v ní mnoho nahodilostí ) a naopak s respektem vzhlíží ke středověku, jehož jsme, podle Rádlova přesvědčení, přímými dědici.

Rozsahem nevelká práce, která je zároveň i Rádlovým vyznáním, je tvořena úvodem autora, sedmi kapitolami a poměrně obšírným doslovem, který napsal L. Hejdánek.