Ekologická stopa

Cílem většiny ekologických hnutí je trvale udržitelný rozvoj – něco, oč bychom měli usilovat, jestliže chceme, aby planeta unesla civilizaci i v budoucnu. Je však těžké přejít od obecných úvah ke konkrétním argumentům. Tvrdí-li někdo, že lidstvo dnes žije neudržitelně, na dluh, a že tím riskuje globální ekologickou katastrofu, měl by to také doložit. Hypotéza o neudržitelném fungování současné ekonomiky je však testovatelná jen s obtížemi (o výhodách a nevýhodách jednotlivých metod viz článek P. Kováře, Vesmír 72, 315, 1993/6). Jedním z nejnovějších pokusů je metoda stanovení ekologické stopy, publikovaná Mathisem Wackernagelem a Williamem Reesem v roce 1996.¹⁾ Populární je především v Evropě, nejdřív byla aplikována v Holandsku.

Stanovení ekologické stopy je vlastně „ekologické účetnictví“, které nepočítá s penězi, nýbrž s „přírodním kapitálem“. Ten je představován jednak přírodními zdroji, jako je voda či rostlinná hmota, jednak přírodními službami, k nimž patří absorpce odpadů, možnost rekreace apod. Metoda kvantifikuje přírodní kapitál, který lidská populace využívá, a porovnává jej s celkovým kapitálem, jenž je na planetě dostupný. Jestliže mají být údaje vzájemně srovnatelné, je potřeba všechny formy lidské spotřeby (a produkce odpadů) převést na jedno měřítko. Tím je plocha země, která je ekologicky produktivní (poskytuje přírodní kapitál).

Ekologická stopa je tedy plocha ekologicky produktivní země, jejíž kapacitu využívá zkoumaná jednotka (například jedinec, město, stát či celá lidská populace, nebo konkrétní odvětví průmyslu, zemědělství, obchodu). Pro přiblížení celého konceptu uvádí W. Rees metaforu: Představte si ekonomiku jako velké zvíře, říká. Otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak velkou pastvinu potřebujeme, abychom toto zvíře uživili?

Verdikt o tom, jestli konkrétní ekonomika funguje v globálním měřítku trvale udržitelně, nebo neudržitelně, vyplývá z porovnání ekologické stopy s plochou produktivní země, která je k dispozici. Vychází se z veškeré dostupné země na planetě, od níž je odvozen spravedlivý podíl pro každého jejího obyvatele (celková plocha dělená počtem lidí). Podmínkou udržitelnosti je, aby ekologická stopa pro danou jednotku nepřevýšila dostupnou plochu. Pokud je například ekologická stopa průměrného obyvatele konkrétního státu větší než spravedlivý podíl ekologicky produktivní země na osobu, znamená to, že obyvatelé tohoto státu žijí buďto na úkor jiných lidí na planetě, nebo na úkor příštích generací – a tudíž přispívají k neudržitelnosti v planetárním měřítku. Výpočet spravedlivých podílů produktivní země vnáší do analýzy i etický aspekt.

Praktické provedení analýzy je poměrně komplikované. Především nejsou všechny části země z hlediska lidských potřeb stejně hodnotné. Liší se v tom, jaký přírodní kapitál a v jakém množství mohou za jednotku času poskytnout. Je nutné rozlišit například zastavěnou plochu, pole, pastviny a další typy země, které jsou částečně, ne však libovolně zaměnitelné. (Nedostatek zemědělské plochy není možné kompenzovat nadbytkem parkovišť či obytných domů.) V analýze je lze pro určité účely sčítat, součet má však omezenou informační hodnotu. Má smysl například tehdy, jestliže chceme porovnat velikost ekologické stopy obyvatel různých měst nebo států, neříká však nic o tom, jaké typy produktivní země tito obyvatelé „okupují“. Pro kvalitativní rozlišení počítá metoda s osmi základními kategoriemi (viz tabulku), které lze dále členit podle toho, jak podrobný popis chceme získat.

Co se týče kvantitativních rozdílů, Wackernagel a Rees zanedbávají odlišnou produktivitu jednotlivých částí země a pro každou kategorii počítají s předem definovanou konstantou. Má-li mít analýza smysl, je důležité, aby se nepočítalo s čistým přírodním kapitálem, který může plocha za rok poskytnout, ale s trvale udržitelným výnosem. Ten představuje množství přírodního kapitálu, jež lze za rok společenstvu odejmout, aniž by to způsobilo jeho degradaci (například množství vytěženého dřeva, které se v daném lese rovná jeho přirozené obnově). Vyjdeme-li z tohoto předpokladu, můžeme dospět k rozhodnutí o udržitelnosti nebo neudržitelnosti zkoumané jednotky.

Protože dostatečně přesné údaje o produktivitě (a udržitelném výnosu) zatím namnoze chybějí a protože pracovní hypotézou je neudržitelnost, používají Wackernagel a Rees vždy optimističtější odhady, tak aby své hypotéze „nenadržovali“.

V roce 1997 publikovali Wackernagel a kol.²⁾ analýzu ekologické stopy 52 zemí světa, které představují 80 % světové populace a zároveň 95 % světového domácího produktu. Podle jejich výsledků má největší ekologickou stopu na osobu Island (9,9 ha ekologicky produktivní země), následuje Nový Zéland (9,8 ha), USA (8,4 ha), Austrálie (8,1 ha) a Kanada (7,0 ha). Údaje, které jsou na opačném konci pořadí, se liší o řád: nejmenší ekologická stopa (0,7 ha na jednoho obyvatele) byla zjištěna pro Bangladéš, následují Indie a Pákistán (0,8 ha), Etiopie (1,0 ha) a Čína s Egyptem (1,2 ha). Česká republika je přibližně uprostřed (4,2 ha).

Průměrný obyvatel některé ze zemí na špici pořadí tedy zatěžuje planetu přibližně desetkrát více než obyvatel Bangladéše, Indie či Pákistánu. Důležitější je ovšem srovnání vypočtených ekologických stop na osobu s dostupnou produktivní zemí na planetě, která teoreticky připadá na jednoho člověka. Toto číslo se z roku na rok mění podle toho, jak roste světová populace a jak postupuje degradace půdy. V roce 1997 Wackernagel a kol. vypočítali, že na jednoho obyvatele planety připadají v průměru 2 ha ekologicky produktivní země, ovšem za předpokladu, že by člověk využíval všechnu zemi na planetě, bez ohledu na ostatní biologické druhy. Pokud chceme do budoucna na planetě zachovat i druhy, které pro nás nemají přímý význam, musíme spravedlivý podíl 2 ha na osobu zmenšit. Podle stanoviska odborníků ze Světové komise pro životní prostředí a rozvoj³⁾ je rozumné do budoucna ponechat nevyužitých 12 % plochy, reprezentujících všechny typy ekosystémů. To sice nezajistí udržení celkové druhové diverzity na současné úrovni, autoři odhadu však vycházeli z předpokladu, že větší procento nelze z politických důvodů prosadit. Po uvedené korekci dostaneme spravedlivý podíl ekologicky produktivní země 1,7 ha na každého obyvatele planety.

Ze stejných dat určili Wackernagel a kol. ekologickou stopu průměrného obyvatele planety, která podle jejich výpočtu činí 2,3 ha – tedy o 0,6 ha více, než by odpovídalo spravedlivému podílu dostupné ekologicky produktivní země na osobu. Na tomto místě není podstatné, jestli je předpoklad spravedlivého dělení produktivní země realistický, či nikoliv. Podstatné je, že světová ekonomika jako celek podle zmíněného výsledku funguje neudržitelně, čili využívá přírodní kapitál rychleji, než se stačí obnovovat.

„Přestřelení“ se děje jednak na úkor budoucnosti (zátěž lesů imisemi, degradace půdy, mizení biologických druhů), jednak na úkor zdrojů vzniklých v geologické minulosti (fosilní paliva). Je třeba zdůraznit, že metoda stanovení ekologické stopy je pouze popisná, nikoliv predikční. Říká, že světová ekonomika přetěžuje planetu, ale neříká, jak rychle se nám to může vymstít. Neposkytuje informaci o tom, za jak dlouho budou celkové zásoby přírodního kapitálu přečerpány a kdy může nastat globální kolaps. (Vztah spotřeby a globálních zásob zdrojů podrobněji rozebírá koncept environmentálního prostoru.)⁴⁾ Je ovšem zřejmé, že jakmile budou vyčerpány nejdůležitější zásoby zdrojů (uhlí, ropa), bude lidstvo stát před nutným úkolem „fungovat udržitelně“. Podle výsledku analýzy není současná ekonomika na tuto situaci připravena, navíc vytváří do budoucna další zátěže.

Analýza ekologické stopy nemá být jen prostředkem ke strašení lidí, kteří sázejí na myšlenku neomezeného ekonomického růstu, a už vůbec ne výzvou k „návratu na stromy“. Má hledat hospodářsky schůdná řešení, přesněji řečeno nabízí srovnání různých řešení z hlediska jejich dopadu na životní prostředí (již bylo řečeno, že ekologickou stopu lze vypočítat také pro konkrétní část ekonomiky či jednotlivou technologii).

Je třeba počítat s tím, že spravedlivý podíl ekologicky produktivní země na osobu se do budoucna bude zmenšovat. Wackernagel a Rees odhadli, že pokud populace poroste stejným tempem a zároveň nepokročí degradace půdy, připadne v roce 2040 na jednoho obyvatele jen 0,9 ha ekologicky produktivní země. Přitom je zřejmé, že málokdo z obyvatel dnešních hospodářsky vyspělých zemí by byl ochoten přistoupit na životní standard člověka v Indii, Bangladéši nebo Pákistánu.

Autoři konceptu ekologické stopy nevolají po hromadném obratu k askezi. Tvrdí, že uvážlivé a rozumné využívání potenciálu planety bez vytváření dalších dluhů do budoucna nemusí být za určitých okolností v rozporu s blahobytem. Za jedno z nadějných řešení (ne však jediné) považují technologický pokrok, například ohřev vody sluneční energií nebo lepší tepelnou izolaci v obytných domech. Na druhou stranu poukazují na řadu technologických inovací, které čerpání přírodních zdrojů neomezily, ale naopak urychlily. Moderní zemědělství sice dosahuje vyšších výnosů na jednotku orné půdy než zemědělství tradiční, ale spotřebovává na jednotku vyprodukované plodiny mnohem víc energie, materiálů a vody. Právě ekologická stopa může být dobrým měřítkem toho, jak konkrétní technologie přispívá k udržitelnosti. Ukáže totiž, jestli skutečně směřuje k efektivnější spotřebě zdrojů, nebo jen převádí jednu formu spotřeby na jinou.

Samozřejmě ani koncept ekologické stopy není zaručeným receptem na udržitelnou budoucnost. Jeho etický aspekt a předpoklad, že je možné směřovat k ekologické spravedlnosti jako k reálně dosažitelnému cíli, je velmi odvážný. Výpočet spravedlivých podílů produktivní země je ovšem opodstatněný jako metodický předpoklad analýzy pro účel popisu (především v globálním měřítku).

Z exaktního hlediska vadí snad nejvíce nepřesné odhady produktivity ekosystémů a udržitelného výnosu. Tím, že autoři metody vesměs nadhodnocují produktivitu a ovlivňují analýzu v neprospěch vstupní hypotézy (jíž je neudržitelnost), se sice chovají „férově“, samotná nepřesnost metody se tím ale neřeší. Existuje dokonce mnoho druhů zátěží životního prostředí, které tato metoda dosud vůbec nedokáže kvantifikovat (např. si neporadí s žádnými imisemi kromě CO₂ ani s poškozováním ozonové vrstvy).

Metoda má tedy zatím nedostatky nejen jako nástroj „ekologického plánování“, ale i jako nástroj popisný. Jakožto pokus o exaktnější přístup k debatám o udržitelnosti však rozhodně stojí za další rozpracování.