De oeconomia suburbana

V našich přírodních podmínkách bylo nejstarším hospodářským systémem obnovy půdní úrodnosti tzv. přílohové zemědělství. Jeho základem byly 2 - 3 roky po sobě jdoucí orané a osévané plochy (ager) a plochy příložené (campus), ponechávané 3 - 10 let ladem.

Na přílohu se úrodnost půdy regenerovala v průběhu sukcese rostlinných společenstev a sukcese společenstev půdních organizmů. O časové následnosti fytocenóz při příložení ve stepních podmínkách východní Evropy zanechali informace - včetně osobitých lidových názvů pro jednotlivé roky - ukrajinští a ruští geobotanikové. Prvý rok příložení se nazýval padaliční podle tzv. padalice, tj. podle osení, které ještě vzrůstalo z obilek vypadaných při poslední sklizni. Druhý rok příložení byl rokem divizny, třetí rokem pelyňku, čtvrtý a pátý rokem stepních pcháčů a bodláků a šestý nebo většinou až sedmý rokem travin, které příloh opanovávaly. Od tohoto okamžiku byl využíván k pastvě, nebo byl kosen do doby, než se na něj navrátil pluh. "Jinak zpíval stepní vítr v porostech divizny, jinak uprostřed šťavnatých výhonků pelyňkových houštin. V jistém období se zase veškeré plochy odpočívajících ploch pokrývaly bílými, žlutavými, nafialovělými, růžovými a červenými květy pcháčů a bodláčí, až posléze stříbrem ochmýřených nažek. Ani divizna, ani pelyněk nedorůstaly té velikosti, co stepní bodláčí. Snadno se v něm zvěř, člověk - ba i kůň ukryl ..."

V humidnějších (vlhčích) přímořských nebo výše položených oblastech, kde se příloh dříve zatravňoval, přecházelo přílohové hospodaření v tzv. trávopolní systém (v alpských zemích Egartenwirtschaft, v německých přímořských oblastech Koppelwirtschaft). Při něm se po dvou až třech letech pěstování obilovin na téže ploše půda ponechávala 3 - 7 let přirozenému zatravnění.

O poměrně výkonné přílohové zemědělství se opírala obilnářská produkce starých Slovanů (slovanské stěhovavé zemědělství). Bez něho by byla nemyslitelná jejich značně vyspělá hmotná kultura, vznik rozsáhlých sídelních útvarů a politicko-správních jednotek.

V podmínkách přílohového zemědělství byla na našem území za slušný výnos považována sklizeň obilovin pohybující se kolem 570 l.ha^-1 (tj. cca 0,4 t.ha^-1). Proto už jeden neúrodný rok vyvolával řadu existenčních obtíží a dva neúrodné roky po sobě měly za následek hladomor. Víceleté neúrody vyúsťovaly v hospodářské katastrofy celých oblastí a zemí. Tak např. v 9. století prožila Evropa čtyři období několikaletého všeobecného hladomoru a 64krát v Evropě propukl hladomor lokální. Zásadní změny zemědělské výroby, které nastaly ve 12. a 13. století, měly za následek docilování sklizní rovnajících se trojnásobku až čtyřnásobku výsevu. Proto jsou v moderní historiografii plným právem zahrnovány pod označení agrární revoluce. Hlavním systémovým znakem agrární revoluce byla nová organizace plužiny. Agrotechnicky podmíněným zkracováním nutné doby příložení obvyklé členění orné půdy "ager - campus" (dvoupolí) přešlo na úhorové systémy hospodaření, v čele s trojpolím. Pro rozvinutý trojpolní systém bylo příznačné, že pole, která vydala dvojí úrodu, byla třetím rokem obhospodařována jako úhor. Úhor (pravý úhor, čistý úhor, zelený úhor) byl využíván k pastvě dobytka, byl hnojen a zpravidla třikrát orán. Trojpolní soustava (trojstranná, třístranná, trojhonná, trojobůrová, trojtřídní, třízvůrová) zanechala v našem jazykovém fondu veliké množství dnes již jen málokomu srozumitelných termínů. Tak např. prvá orba úhorů se nazývala podvůrky, podvorky, podvorávka, podorky, podtrhování, podmítání, podmítka, druhá orba úhorů se nejčastěji označovala jako odůrování, odůrka, odorka, míšení, mísení, náměšovka, námiška, podřádkování, přirování, pšírování, pšírka a třetí orba úhorů se skrývá např. pod názvy čtveření, podsýpání, osejpání, mělnění, přeorávání, přeorávka a zárovka.

Agrární revoluce byla spojena s používáním dokonalejšího zemědělského nářadí, jako jsou pluhy, brány, žací nářadí aj., samozřejmé bylo používání potahů a zlepšoval se stav doposud zanedbávaného dobytkářství. Získávala se nová půda, zakládaly se nové osady a dosidlovala neobydlená nebo řídce obydlená území. V pozadí změn stálo relativní uklidnění evropských poměrů (ustaly kořistnické vpády Maďarů, Normanů, Saracénů). Jednotlivé středověké státy se vnitropoliticky ustálily, ustalovaly se i mocensko-politické vztahy mezi nimi. Značný význam měl mimořádně narůstající demografický tlak (kolem r. 1050 v Evropě žilo 46 milionů obyvatel, r. 1200 již kolem 61 milionů) a v neposlední řadě příznivě působily i příhodné podnební podmínky kulminujícího tzv. malého klimatického optima, které předcházelo Wolfovu dlouhodobému minimu sluneční aktivity (viz Vesmír 67, 618, 1988/11).

Trojpolní systém hospodaření zaznamenal na našem území prvý vrchol své výkonnosti v druhé polovině 16. a na počátku 17. století. Výsledky, jichž v této době zemědělství u nás dosahovalo, nebyly potom překonány téměř po dvě následující století. V této době bylo již získáváno tzv. páté zrno (pětinásobek výsevu), zcela mimořádnému rozkvětu se těšilo české rybníkářství a ovčáctví, na dobré úrovni byl i chov skotu a ovocnářství (pověstná staročeská odrůda jabloně míšeňské nemá nic společného se saskou Míšní, ale podle B. Balbína se smyslovým požitkem směsice chutí, který se dostavoval při konzumaci tohoto jablka). V tomto tzv. zlatém věku českého zemědělství lze již zaznamenat určité přechodové prvky k zemědělství střídavému, které se však u nás v důsledku pobělohorských událostí nemohly dále rozvíjet.

Po třicetileté válce poklesl v Čechách počet obyvatelstva na stav, jaký tu byl koncem 12. století. Tím byl na dlouhou dobu ze hry vyřazen významný faktor podporující rozvoj zemědělské výroby - populační tlak. Podmínky, ve kterých se pověstný "závod čápa a pluhu" začal opětovně uplatňovat, vyvstaly teprve ve druhé polovině 18. století (viz obrázek). Mezitím se v Anglii, která byla zemědělsky i průmyslově nejvyspělejší zemí tehdejšího světa, začal v hrabství Norfolk používat první průkopnický osevní postup střídavého hospodaření v historii, dodnes označovaný podle místa svého vzniku. Norfolkský osevní postup umožňoval, aby při poměrně malém počtu honů bylo možno pěstovat všechny nejdůležitější zemědělské plodiny, a to již bez zařazování úhoru. Norfolkský postup představoval v zemědělské výrobě obrovský revoluční zvrat - vymanění z "tisíciletých" úhorových systémů hospodaření. Jeho modifikace jsou základem všech uplatňovaných střídání plodin na orné půdě, jimiž se racionálně využívá úrodnost.

V českých zemích se na některých pokrokových velkostatcích začalo střídavé hospodaření provozovat již počátkem 19. století. Selský písmák F. J. Vavák se o něm ve svých Pamětech zmiňuje již k roku 1810 jako o "nové módě na panství knížete Lichtenštejna". Šíření střídavého hospodaření u nás značně přibrzdila svým prudkým poklesem cen obilí o 30 až 50 % zemědělská krize dvacátých let 19. století. Celková přeměna úhorových systémů v intenzivní hospodaření střídavé byla v Čechách završena až v prvých desetiletích druhé poloviny 19. století. Ještě r. 1848 dosahovalo plošné zastoupení úhoru v popluží 21,6 %, ale r. 1875 již jen 4,8 %. Zemědělskotechnickou revoluci nelze považovat jen za pouhý doplněk tzv. revoluce průmyslové, neboť byla vyústěním dlouhodobé přeměny zemědělské výroby, započaté v nejvyspělejších zemích Evropy již v druhé polovině 16. století. Vznik průmyslové revoluce sama podmiňovala a průmyslovou revolucí byla výrazně ovlivněna. Proto je pro zemědělskotechnickou revoluci v určité fázi jejího vývoje příznačné - vedle zařazování nových plodin a odrůd do osevního postupu, důrazu kladeného na chov skotu ve stájích, produkci statkových hnojiv a péči o ně, používání průmyslových hnojiv a provádění meliorace půdy - používání nových nástrojů, např. lepšího kultivačního nářadí (pluhů, kultivátorů, harek, hrůbkovačů, válců, železných brán), žentourů, mlátiček, secích strojů, travních a žacích sekaček apod. Znakem zemědělskotechnické revoluce se stalo zodbornění zemědělské výroby, to je posun od tradičního rutinního "pranostického" zemědělství v disciplinu, jejíž úspěšné provozování již předpokládá teoretickou a praktickou přípravu.

Po zavedení soustavy střídavého hospodaření v krátkém čase stouply hrubé výnosy zemědělských podniků o závratných 100 až 110 % a čisté výnosy hospodářství se zvýšily dokonce o 200 až 240 %.

Spisovatel, překladatel a novinář Josef Holeček z vlastní zkušenosti autenticky líčí tento zázračný hospodářský vzestup českého venkova takto: "Najednou přestalo třístranné setí na záhonech, pole orána na šestibrázdové líchy. Starého pluhu užíváno od té doby jen k podorávce, začalo hluboké orání ruchadlem. Zavedeno hospodaření šestistranné. Roku 1860 se všecka naše úroda vešla do stodoly. Již následující rok bylo nutno vedle stodoly postavit stoh. Brzy postavili dva stohy, stodolu rozšířili a pořád bylo málo místa na úrodu. Asi roku 1870 byla u nás obilím nabita i stodola, i přístodolek, postavili stoh, nacpali obilím všecky půdy ... byly to starosti s úrodou, rok od roku hojnější."

Každý hospodářský systém se zcela specificky uplatňoval na struktuře, funkcích a vzhledu krajiny. Přílohové hospodaření i přes své mimořádné nároky na výměru půdy využívalo krajinu vysoce selektivně. I lidské osídlení zůstávalo až do nástupu agrární revoluce téměř stále součástí přírody. Teprve od 12. - 13. století se jako nový, v přírodě cizorodý prvek objevilo středověké město. Obklopilo se hradbami a od té doby seskupeními měšťanských domů a nad okolí vysoko vyčnívajícími věžemi kostelů spoluvytváří ráz krajiny. I les byl do té doby přímou součástí středověkého zemědělského výrobního cyklu. Jeho výměra doznala značných úbytků při jednotlivých vlnách vnitřní a vnější kolonizace. Vzhledem k tomu, že (obdobně jako při současné "kolonizaci" postkomunistické východní Evropy) ani zde nechyběli "draví gründeři", začaly se již v průběhu středověké kolonizace objevovat v krajině některé problémy, jejichž řešení se přesouvalo do budoucnosti.

Velice výrazně se v naší krajině projevily hospodářské změny zemědělskotechnické revoluce. Česká vesnice se "opevnila" nezvykle mohutnou hradbou stodol, rozrostly se stáje, sýpky a mlýny, vzrostla prostornost a kvalita obytných částí stavení (povšimněte si četných letopočtů pocházejících z této doby na štítech venkovských domů) a z kostelíků a kaplí vyrostly stavby srovnatelné s obdobnými sakrálními objekty ve městech. Z krajiny vymizel úhor, pronikavě se zvýšilo zastoupení pícnin a okopanin (r. 1848 - 8 %, r. 1875 již 29,3 %). Hospodářsky méně produktivní kultury (rybníky, louky, pastviny) se z velké části převedly na kultury výnosnější a v krajině zanikla četná nefunkční zařízení, např. živé ploty, jejichž hlavním úkolem doposud bylo zabraňovat škodám při pasení dobytka, které mohly vznikat na jiných kulturách, ležících např. v sousedství obecních pastvin, beranic (ovčích pastvin, u dvorů), kobylích polí, zelených úhorů apod.

Zemědělství jako takové náleží k těm oborům lidské činnosti, které celou logikou svého tisíciletého vývoje popírají hluboce zakořeněné iluze o nadřazenosti člověka v biosféře a potvrzují vřazení člověka do evoluce přírody.