Čím se spouští útočné chování u červenek?

V mnoha etologických publikacích se uvádí jako klasický pokus s atrapami útočení samce červenky obecné na chomáček červené vaty – červená barva jako spouštěcí signál útočného chování. Zdá se, že se toto chování spouští snadno, když samci útočí i na hrubou atrapu. Ve všech knihách o ptácích se ale píše, že se samci a samice červenek nedají podle vzhledu rozlišit, červenou, či spíše oranžovou náprsenku mají oba dva. Jak tedy vypadá blokáda, která brání samcům v útocích na samice? Je to snad určitý vzorec chování? Pak by ale platilo, že spouštěčem útočného chování je spíše absence uklidňujícího chování než samotná barva.

Mgr. Zdeněk Roller

(e-mail: borovickova@volny.cz)

Agresivní chování u červenek skutečně spouští červená náprsenka, jak vyplývá z klasických, geniálně jednoduchoučkých pokusů N. Tinbergena. Ovšem agresivita není pravidlem, závisí na aktuálním stavu konkrétního jedince v daném roční období, na hladině testosteronu či na tom, zda je jedinec spárovaný. Agresivní rozcupování atrapy je však výjimečné, taková reakce je extrémem na kontinuu, které končí ignorováním i věrně vycpané atrapy, o červeném chmýří nemluvě.

V literatuře se sice uvádí, že samce červenky nelze od samice téhož druhu rozpoznat, ale tváře a hruď samice jsou na jaře a v létě (tedy právě v době rozmnožování) světlejší, samci pak mají mírně delší ocas a křídla. Tyto rozdíly jsou však tak nepatrné, že k rozpoznávání sloužit nemohou, čemuž napovídá samotné chování červenek. To se během roku nápadně mění.

Na podzim samicím mohutně stoupá hladina testosteronu, začnou zpívat a celou zimu agresivně obhajují vlastní potravní teritoria proti ostatním samicím i samcům. Páry se tvoří od začátku ledna do půli června (nejvíce koncem února), a to třemi způsoby: samice se přidá k samci na jeho zimním teritoriu (asi 80 % případů), samec se přesune do samičího teritoria, nebo dvě sousední teritoria samce a samice splynou (přibližně po 10 % případů). Takhle se alespoň chovají červenky v botanické zahradě Cambridžské univerzity.

U řady ptačích druhů, jež se nám lidem jeví bez pohlavního dimorfizmu (např. sýkora modřinka), jsou v ultrafialovém světle (které ptáci vidí, lidé však ne) mezi pohlavími obrovské rozdíly. Otázka, jak se pohlaví vůbec rozpoznají, když jsou stejná, je pak nesmyslná – předpoklad, že pohlaví jsou stejná, totiž neplatí. Tak tomu ale u červenek asi nebude (v UV na ně zatím asi nikdo nekoukal anebo to, co viděl, nikam nenapsal).

Na jaře hladina testosteronu u samic klesá. Přesto i během párování jsou k sobě samec a samice červenky agresivní, zpívají a mohou se i prát a pronásledovat. Většinou se však samice, jakmile spatří agresivního samečka, schoulí, a tak svou provokativně červenou náprsenku skryje (podnětem pro agresi tedy opravdu je červená barva, a nikoli „absence uklidňujícího chování“; uklidňující chování odbourává již probíhající agresivní chování samce). Samčí agresivita pak klesne a červenky se mohou spárovat. Samec a samice se tedy nepoznají podle vzhledu, ale podle chování. Za zmínku stojí jistě i skutečnost, že později v hnízdní sezoně už samec neútočí agresivně ani na své samčí konkurenty, ani na atrapy, ale chová se k nim podobně jako k samici: přiblíží se a zpívá.

Celkový závěr? My poznáme pohlaví červenky dost špatně, ale samotné červenky na tom nejsou o nic lépe.