Česko svůj oficiální anglický překlad má. Už 16 let!

Rok 2008 byl u české veřejnosti spjat nejen s osmičkovými výročími, tj. s minulostí (tu slavnou, jindy zas bolestnou), ale také s politickým úkolem ryze aktuálním – s přípravou na předsednictví v Radě Evropské unie, které Českou republiku čeká v první polovině roku 2009. Toto předsednictví bychom mohli vnímat rovněž jako velkou příležitost k výraznému pokročení v prezentaci Česka jako země, která se plně začlenila mezi zavedené moderní evropské demokratické státy. Už šestnáct let nám ale – na rozdíl od ostatních evropských zemí – něco chybí… Něco, co každá normálně fungující země má a o čem její obyvatelé vlastně vůbec nepřemýšlejí. Nepřítomnost tohoto něčeho způsobuje, že jsme v povědomí okolního světa stále jen ti z nestabilního postkomunistického prostoru, ti noví, co ještě nemají vyřešeny základní atributy své státnosti, ti nezralí. To něco na nás ostře jako blesk zaútočí prakticky pokaždé, kdykoliv se nám do rukou dostane dejme tomu seznam evropských zemí psaný v angličtině – tu svým zahroceným blicem, jinde dokonce jen zmrzačeným repem, trčícím ze seznamu jako nevzhledná zkrácená oháňka (slovanské slovo rep totiž znamená ocas). V krajním případě na nás – třeba z oblečení našich předních sportovců – vyštěkne, kýchne či sykne pouze jednoslabičné Czech, které zjevně neprošlo žádnou jazykovou kontrolou, jinak by se na reprezentační bundě či dresu slovo s významem Čech, český nebo čeština přece nemohlo objevit… Toto něco je již patnáct let živeno neschopností (nebo neochotou?) českých politických představitelů „napříč politickým spektrem“ změnit podivný stav, kdy náš stát nejenže není schopný prezentovat se před světem pod jednotným jednoduchým jménem, ale jeho občané to jméno ani vesměs neznají. Jednoduše řečeno, vypadá to, jako bychom k Česku neměli adekvátní anglický ekvivalent, kterému mezi dalšími cizojazyčnými podobami zeměpisného názvu našeho státu v současném světě náleží bezesporu nejdůležitější pozice. Proč tomu tak je? A opravdu potřebujeme umět Česko přeložit do angličtiny? A kdo je kompetentní rozhodnout o tom, jaká podoba to má být? Zkusme na tyto otázky ve stručnosti v několika bodech odpovědět.

Prakticky každý stát světa má dvě pojmenování, která vycházejí zpravidla ze jména většinového národa. Jedno pojmenování je politický název, který vyjadřuje jeho státoprávní uspořádání a který se používá především při oficiálních příležitostech nebo při nejrůznějších slavnostních chvílích. Politický (též úřední) název má jednu zásadní nevýhodu: mění se spolu se změnou formy státního zřízení. Součástí politického názvu je u větší části zemí světa zeměpisné jméno (jinak též krátké jméno, angl. short name), druhé pojmenování státu. ¹⁾ To vzniká zpravidla územ, bývá odvozeno ze jména většinového národa ²⁾ a používá se především v běžně mluveném jazyce, ale také ve společenském styku tam, kde je vhodnější a přirozenější než jméno politické. V neposlední řadě spočívá geopolitický, mezinárodněpolitický, kulturní a pro historickou paměť občanů nezastupitelný význam zeměpisného jména státu v tom, že na rozdíl od politického názvu jím lze pojmenovat stát v kterékoliv jeho historické etapě, neboť vyjadřuje jeho trvalost a ukotvenost v čase a prostoru (byť proměnlivém). ³⁾

S překladem úředního názvu Česká republika, přijatého ČNR počátkem roku 1990, potíže nikdy nebyly, každý kulturně vyspělý jazyk má ve své slovní zásobě jak substantivum republika, tak adjektivum český. Překlady jednoslovného pojmenování Česko však doplatily na hysterickou kampaň, která byla proti němu brzy po počátečním slibném „rozběhu“ rozpoutána. Jeho odpůrci se přitom prakticky výhradně nechávali unášet ryze subjektivními, pseudoestetizujícími a emocemi nabitými pocity, a pokud se zrovna neomezovali jen na hrubé nadávky a urážky, svůj odpor poněkud neohrabaně opírali o nejrůznější domnělé či smyšlené „argumenty“, které se mnohdy vzájemně vylučovaly. ⁴⁾ Nemilosrdnému dezinformačnímu ataku vyhrocených emocí nemohla neemotivní, věcná a programově racionální argumentace obhájců „práva Česka na život“ dostatečně konkurovat (ne že by odpůrce nebylo možno poslat „do háje“, ale „opětování palby“ by ničemu neprospělo), takže není divu, že se Česko záhy z mediálního prostoru vytratilo. ⁵⁾

Důsledkem toho bylo mj. i značné zkomplikování postupného prosazování jeho cizojazyčných ekvivalentů, především anglického. ⁶⁾ Tyto ekvivalenty přitom existovaly už od roku 1993 – schválila je Názvoslovná komise Českého ústavu zeměměřického a katastrálního po konzultaci s dalšími příslušnými odborníky (geografy, lingvisty, historiky, politology aj.) a orgány státní správy, včetně Ministerstva zahraničních věcí ČR (mj. v komisi zastoupenými). Ekvivalenty byly poté zveřejněny v publikaci Geografické názvoslovné seznamy OSN – ČR: Jména států a jejich územních částí, Names of States and Their Territorial Parts (Praha 1993, s. 8). Publikace uvádí tato jména: Czechia (angl.), Tschechien (něm.), Tchéquie (fran.), Chequia (špan.) a Чехия (rus.). Každý evropský jazyk má pro Česko pochopitelně vlastní označení, v GNS OSN jsou uvedena jen ta v nejdůležitějších evropských jazycích. Téhož roku doporučilo MZV ČR českým zastupitelským orgánům v zahraničí, aby v každodenním styku jednoslovných pojmenování Česka v příslušných jazycích užívaly (jiná věc je, že dodržování oné směrnice bylo ponecháno na libovůli jednotlivců).

Občas uváděný argument, že jednoslovné jméno nepotřebujeme, vyvrací sama praxe – kdyby tomu tak bylo, nedošlo by v devadesátých letech k nebývalému rozšíření regionálního jména Čechy pro označování celého českého státu. Pokud jde o angličtinu, výrazná potřeba jednoslovného pojmenování, která nebyla dostatečně uspokojena oficiální cestou, zase vyústila v hrozivé rozšíření věcného nesmyslu Czech – výsledku nedoučenosti, nepoučenosti a naivních lidových představ o tvoření zeměpisných jmen postupem, o němž jsem se zmínil v poznámce č. 1. Oba příklady spontánního, leč chybného zaplnění „bílého místa“ jen dokazují, že v běžné komunikaci se bez jednoslovného pojmenování neobejdeme.

V případě angličtiny ovšem není vhodné, aby bylo Česko nazýváno Bohemia, protože toto slovo označuje pouze Čechy (podobně jako německé Böhmen nebo francouzské Bohême). V souladu se slovotvornými možnostmi angličtiny tak přicházejí v úvahu pouze dva způsoby, jak ze slovotvorného základu Czech- odvodit podstatné jméno, které by označovalo geografický celek. K dispozici jsou přípony -land a -ia. První je však již neproduktivní, ⁷⁾ navíc v minulosti podoba s -land oporu nemá a problematický je i sám formant land, který v sobě ještě stále obsahuje význam „země“. Přípona -ia latinského původu je z tohoto hlediska vhodnější, navíc v angličtině hojně využívaná i pro označování nově vzniklých nebo dříve anglicky nepojmenovaných územních jednotek. Její využití má navíc oporu v již existujících jménech pro všechny tři české země (Bohemia, Moravia, Silesia), Československo (Czechoslovakia) a v neposlední řadě i pro řadu nám zeměpisně blízkých států a historických území (Slovakia, Austria, Slovenia, Croatia, Styria, Bavaria, Thuringia, Prussia aj.). Bez významu tu není ani skutečnost, že ve většině evropských jazyků je Česko překládáno právě s příslušnou jazykovou mutací přípony -ia (špan. Chequia, fran. Tchéquie, niz. Tsjechië, něm. Tschechien, rus./bulh. Чехия, řec. Τσεχια apod.). Anglické názvy jednotlivých českých zemí nezapřou latinský původ, možná ale mnohé čtenáře tohoto článku překvapí, že nejinak tomu je i s podobou Czechia, byť nepřímo (tj. nejde o vědomou přejímku z latiny, vzhledem k dispozicím dnešní angličtiny je však grafická shoda logická). Ano, tvar Czechia je v latinských textech z českého prostředí doložen např. z roku 1722 ⁸⁾ (v té době přirozeně fungoval jako synonymum k Bohemia), nejde tedy o tvar zcela nový, byť se v angličtině dříve nevyskytoval (nebyl pro to totiž důvod). Czechia se proto jeví jako jazykově nejvhodnější ekvivalent pro označování Česka v angličtině a k témuž názoru dospěli po objektivním posouzení možností i odborníci, kteří v roce 1993 doporučili názvoslovné komisi Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (NK ČÚZK), aby jej uznala jako oficiální.

Ne nevýznamným argumentem na podporu jména Czechia je i to, že se angličtina zatím jeví jako prakticky jediný evropský jazyk, který jako by nebyl schopen přeložit české zeměpisné jméno Česko. Jak si angličtina bez jednoslovného ekvivalentu poradí třeba s jednoduchou informací typu Politický název Česka je Česká republika, v letech 1969–1990 se Česko jmenovalo Česká socialistická republika, před rokem 1969 se o Česku hovořilo převážně jen jako o českých zemích? Je snad angličtina – lingua franca dnešního světa – natolik omezený jazyk, že jako jediný si neví rady s moderní českou státností? Není popsaný stav pro tento vpravdě světový jazyk ostudný, uvědomíme-li si, že třeba faerština, kterou hovoří všehovšudy čtyřicet tisíc ostrovanů v severním Atlantiku, nebo islandština, kterou hovoří tři sta tisíc obyvatel vzdálené země sopek, gejzírů a ledovců, svá označení pro Česko mají? ⁹⁾ Je vskutku nepochopitelné, že užívání oficiálního ekvivalentu Czechia bývá i dnes, po patnácti (!) letech české samostatnosti, stále ještě zpochybňováno, zatímco věcný nesmysl Czech si nadále vesele lebedí na dresech mnoha českých sportovců, na čepicích a bundách českých sportovních fandů nebo v názvech mnoha českých poboček zahraničních firem, aniž ho v této pohodě kdokoli výrazněji ruší. Jsme snad opravdu Čeština? Pokud je Czech O. K., pak by mělo být v pořádku označování Anglie jako English, Německa jako German, Nizozemska jako Dutch, Řecka jako Greek nebo Švédska jako Swedish...

Své jméno si ve světě musíme prosadit především my sami – prostě ho užívejme! Především čeští politici v době rozpadu ČSFR hrubě podcenili význam anglického jednoslovného jména pro identifikaci samostatného českého státu na mezinárodním poli. Tvrzení, které můžeme občas zaslechnout, že se Czechia ve světě „neujala“, a proto na naše jméno zapomeňme, je jednak předčasné, jednak ne zcela pravdivé a jednak politicky nebezpečné – „roztrubujeme“ tím totiž do světa svou neschopnost prosadit vlastní vůli ve vztahu k jednomu ze základních atributů naší státnosti. ¹⁰⁾ To, že si cizinci při kontaktu s Čechy mnohdy vybavují jen Czechoslovakia, zatímco Czech Republic často nikomu nic neříká, jen potvrzuje skutečnost, že nešikovný politický název jako výrazný identifikátor státnosti nefunguje, tím spíše, že etnonymický komponent je v něm zabalen – dovolte mi zde malou subjektivně hodnotící odbočku – do jednoslabičného „kýchnutí“ (za což samozřejmě nemůže). Dovolím si tvrdit, že kdyby naše společnost táhla od počátku novodobé české státnosti za jeden provaz a začala v anglojazyčném styku používat výhradně doporučené jméno Czechia (které by si snadno zažila, kdyby například MŠMT odpovědně dohlíželo na to, jaké označení nosí naši přední sportovci na svých reprezentačních dresech, když už jim ze státního rozpočtu přiděluje finance), nikoho by dnes nenapadlo toto jméno zpochybňovat, protože by již bylo všeobecně známé a ustálené. Skutečnými novotvary, navíc nezvykle dlouhými, a tudíž často napadanými a zesměšňovanými, byly v počátcích československé státnosti jak slovo Československo, tak Czechoslovakia a další jeho cizojazyčné ekvivalenty. ¹¹⁾ Přesto naše tehdejší politická reprezentace věděla, co chce, a cílevědomě nové názvy brzy prosadila. Kdyby postupovala stejně nezodpovědně jako její dnešní následovníci, Československo by na mezinárodním poli zůstalo beze jména… Ale možná by se mezi Čechy vyrojili suverénní všeználci, kteří by svůj stát začali nazývat Czechoslovak…?! Co prosím? Že to nejde? Že je to přídavné jméno? Že mu k tomu, aby bylo zeměpisným podstatným jménem, cosi chybí? No ano, máte pravdu… A právě na podobnou terminologickou absurditu jsem chtěl tímto svým zamyšlením upozornit, jsa vyprovokován přetrvávající iracionální bázní před jménem Czechia na jedné straně a až perverzní lhostejností k nonsensu Czech na straně druhé.