Červenec ve vědě

se zrodil na Západoaustralské univerzitě v Nedlandsu. Jeho jádrem je ingot niobu o hmotnosti 1 500 kg a délce 3 m. Může zachytit vibraci o amplitudě 10^-18 m, tedy stomilionkrát menší, než je průměr atomu. Aparatura má být schopna zjistit gravitační vlnu, o které se předpokládá, že je dlouhá 300 km. Přes občasný předčasný jásot se to stále ještě nikomu nepodařilo.

Australští vědci by chtěli uspět jako první, protože věří výhodám niobového detektoru. Spolupracují s fyziky využívajícími aparatury Římské univerzity a Louisianské státní univerzity v Baton Rouge. Ty jsou založeny na hliníkových detektorech.

Dočkáme se tedy detekce gravitačních vln ještě dříve než na konci století, kdy budou v USA dokončeny dvě aparatury další generace? Při tomto experimentování se nedá nic uspěchat. Podle některých teoretických předpokladů může gravitační vlna dopadnout na detektor jednou za 5 let, ale také jednou za sto let.

47 velice důležitých léčiv získali lidé z tropických rostlin, tvrdí prof. Robert Mendelson, specialista na lesnictví z Yalské univerzity, a Michael Balick, ředitel Ústavu ekonomické botaniky Newyorské botanické zahrady. Bezpochyby mají pravdu, medicínu bychom si neuměli představit bez chininu, kurare či kodeinu...

Tropické pralesy hostí polovinu ze 125 000 druhů kvetoucích rostlin, které známe. Z míry pravděpodobnosti, že se v nějaké rostlině skrývá bioaktivní látka, která by se mohla stát lékem, vyplývá podle obou vědců, že se v lesích tropů nalézá na 375 významných léčivých látek. 47 z nich jsme už poznali, takže se jich před námi skrývá ještě 328.

Farmaceutická společnost, která objeví nový lék, může očekávat, že na něm v průměru vydělá 94 milionů dolarů. Hodnotu tohoto léku pro společnost lze odhadnout na 449 milionů dolarů.

Jak však přesvědčit majitele tropických pralesů o rozloze 3,1 miliardy hektarů, že je nezbytné toto bohatství chránit? Oba Američané tvrdí, že jediný hektar tropického pralesa má jen v tomto jediném ohledu pro lidstvo hodnotu 48 dolarů...

Japonská kosmická agentura NASDA (National Space Development Agency) se chce spojit s Ústavem kosmických a leteckých věd Ministerstva výchovy, aby kolem r. 2000 podnikla dva lety k Měsíci. Náklady se odhadují na 820 milionů dolarů.

Předně by šlo o družici Měsíce o hmotnosti 2 000 kg, která by byla vypuštěna japonskou raketou H2. Obíhala by kolem naší přirozené družice a studovala její povrch ve viditelném infračerveném rentgenovém a gama záření. Topografické údaje by opatřoval laserový výškoměr a vybavení by doplňovaly aparatury k radiačnímu průzkumu.

Pak by na řadu přišlo měsíční vozítko vysazené do oblasti vybrané pomocí družice. Provádělo by chemický rozbor měsíčního povrchu.

Japonci tedy svůj program podporují tím, že by vlastně šlo o přípravné práce k využití nerostného bohatství Měsíce. Vozítko by mělo přednostně pátrat např. po izotopu ³He, který by mohl být využitelný v budoucích fúzních jaderných elektrárnách.

Náš tisk stručně zaznamenal, že 13. července vypustila americká meziplanetární sonda Galileo k Jupiteru modul určený k sestupu do atmosféry této planety. O cílech projektu i selhání hlavní antény jsme už referovali. Připomeňme tedy pouze, že se sonda vydala k Jupiteru před šesti lety, v říjnu 1989. Projekt patří ještě k velmi nákladným americkým programům, vyžádal si 1 400 milionů dolarů.

A co tedy můžeme očekávat v následujících měsících? NASA nemá na Galileu žádný přístroj, který by byl schopen ohlásit, že k oddělení modulu skutečně došlo. Nicméně pomocí Dopplerova efektu rádiových signálů Galilea i z narušení elektrických spojů obou těles se o tom vědci ujistili.

Průzkumná sonda zůstane až do 7. prosince neaktivovaná, teprve pak se uvede do chodu přístroj ke studiu energetických částic Jupiterovy atmosféry. Poměry na Jupiteru, do kterých se sonda vnoří, těžko přirovnávat k něčemu pozemskému. Při vstupu vysokou rychlostí do atmosféry Jupitera se má vyvinout na povrchu sondy teplota až 28 000 °C, tj. víc jak čtyřikrát vyšší, než je na povrchu Slunce. Přístroje jsou proto chráněny tepelným štítem o hmotnosti 145 kg, odtaví se z něj nejméně 90 kg. Aparatura přitom musí přežít přetížení 350 g (bude tedy v té chvíli 350krát hmotnější). Pak se teprve při zbrzdění na rychlost zvuku bude moci otevřít padák. Sestup má probíhat rychlostí 180 km v hodině. Hmotnostní spektrometr bude zkoumat složení atmosféry, dále by se měly získávat údaje o teplotě a tlaku. Dozvíme se např., zda jsou na Jupiteru vodní mraky?

Po 75 minutách snášení ukončí život sondy patrně narůstající teplota (vzroste z minus 175 °C na plus 130 °C) nebo tlak (25krát vyšší, než je na povrchu Země).

Organizace World Wide Fund zveřejnila začátkem července informaci o tom, že více než polovina evropských přírodních rezervací je otrávena kyselými dešti. Přes mezinárodní dohody, že kyselé deště poklesnou nad Evropou na 80 až 50 %, nemají být na rozsáhlých územích zachráněny před vymizením lišejníky, řada květin, zvířat, jako dejme tomu žab...

Nejhůře je na tom evropská krajina v pruhu táhnoucím se od anglického Liverpoolu přes sever Francie, Holandsko, severní německé spolkové země, polovinu České republiky, většinu Polska a Slovensko až po Moskvu. V této oblasti je vážně poškozeno už 90 % přírodních ekosystémů. Lépe jsou na tom ve Středomoří a na Balkáně, kde je déšť méně kyselý a půda ho dokáže lépe neutralizovat. A slušně je na tom i sever Norska, Švédska a Finska.

Autor zprávy WWF Andy Tickle z Middlesexské univerzity kritizuje dohody o snižování vypouštěných oxidů síry z loňského roku jako nedostatečné. Za míru znečištění byla podle něho vybrána nepříliš dobře zvolená kritéria, např. zdravotní stav pstruhů. Dr. Tickle tvrdí, že 70 % z 1 300 sledovaných chráněných míst už přijatá opatření neochrání. Jako příklady nejvíce ohrožených oblastí uvádí mokřady Dwingerweld v Holandsku, Cairnogorms ve Skotsku a Tatry na Slovensku. Současná podoba slibovaného omezení emisí prý málo pomůže zlepšení situace v Holandsku, Dánsku, Švédsku a Británii.

Našimi sdělovacími prostředky prolétla informace o tom, že v Německu musejí být všechna auta napříště povinně vybavena katalyzátory. Výjimky pro turisty a např. pro “pendlery″ budou dočasné a už záhy se může stát, že náš občan bude muset odstavit v Německu na den dva auto, jestliže bude vyhlášen smogový poplach. A jejich počet bude patrně stoupat. Dokazuje to situace ve Francii.

V této zemi totiž právě dramaticky vzrůstá počet ozonových poplachů vyhlašovaných Ministerstvem životního prostředí. Členské státy Evropské unie jsou totiž povinny vydat varování, když koncentrace ozonu dosahuje 180 mikrogramů v krychlovém metru po dobu delší než jedna hodina.

Zatímco Francie v r. 1993 vyhlásila 357 takovýchto varování, loni jich už bylo 1 316. Toto zvýšení patrně není zcela reálné, protože se mezitím zvýšil i počet monitorů ozonu, a to z 64 na 90. Určitý přírůstek je možné objasnit i tím, že rok 1994 byl daleko slunnější než rok 1993. Zvýšení vyhlašovaných poplachů více než třikrát však varuje.

V tomto přehledu byly uvedeny předvolební sliby francouzského prezidenta Jacquese Chiraca ve vztahu k vědě. Že v nové vládě zmizelo ministerstvo vědy jako samostatná instituce, komentuje nyní řada francouzských vědců jako fakt, nad kterým zůstává rozum stát.

Na rozdíl od toho, co Chirac naznačoval, bylo nyní (řečeno slovy Francouzů) ministerstvo vědy pohlceno jakýmsi administrativním mastodontem, který spolkl všeobecné školství, vysoké školy, vědu a výzkum, a posléze péči o profesní uplatnění. Což je řešení, které měl ve volebním soupeření navrhovat Chiracův soupeř Lionel Jospin. Někteří vědci jsou zdrceni škrty v rozpočtu a útoky na CNRS, které mají mít stejný tón jako v údobí 1980 – 1988, kdy byl Chirac ministerským předsedou, a pociťují údajný nedostatek zájmu nové vlády o vědu (pozn. red.: viz též Vesmír 74, 388, 1995/7).

Nová státní sekretářka pro vědu Elisabeth Dufourcquová byla za vědu odpovědna již za ministra Françoise Bayroua. Ve vědě, a především v jejím řízení, se pohybuje již 35 let. Vystudovala Institut politických věd v Paříži. Její život byl pestrý i jako manželky diplomata. Působila např. jako ředitelka Úřadu pro vědeckou výměnu mezi Francií a USA při Ministerstvu zahraničí, jako ředitelka kabinetu generálního ředitele lékařského výzkumu, vedla Úřad pro rozvoj lékařského výzkumu v zemích třetího světa. Pracovala občas přímo ve vědeckých týmech, např. v ústavu zabývajícím se epidemiologií, a to i aidsu.

Nyní jako členka vlády pokračuje ve stopách svého předchůdce, ministra Françoise Fillona. Usiluje, aby se francouzská věda účastnila velkých mezinárodních programů a badatelský výzkum se uplatňoval v praktickém životě.

V USA se nyní zvažuje zcela opačný krok: zřídit nové samostatné gigantické ministerstvo vědy. Sloučit by se v něm měly Státní úřad pro kosmický výzkum a letectví, Státní vědecká nadace, Agentura pro ochranu životního prostředí a vědecké úseky ministerstev energetiky, obchodu a zemědělství.

Předseda kongresového výboru pro vědu Robert Walker je přesvědčen, že se tímto sloučením odstraní mnohé dvoukolejnosti vědecké práce v USA a zintenzivní se její aktivita.

Vědecký poradce amerického prezidenta John Gibbons je proti: podle něho by to omezilo manévrovací možnosti badatelského výzkumu a svázalo by jej příkaznickým a kontrolním mechanizmem tuhé byrokracie.

Ministryně energetiky Hazel O’Learyová také není reorganizaci příznivě nakloněna, bojí se zbyrokratizování vědy.

Nechuť k novému ministerstvu není překvapivá v době, když začátkem července vešlo ve známost, že se v kongresu uvažuje o 30% snížení státních výdajů na vědu a výzkum.

S protestem proti vytvoření superministerstva vystoupil i tiskový mluvčí Americké fyzikální společnosti Robert Park. Fyzikové mají strach, že by se mohla pružně fungující Státní vědecká nadace, s jejímž systémem udělování grantů vládne vcelku spokojenost, proměnit v těžkopádnou instituci.

Jak můžeme ve sdělovacích prostředcích sledovat, i přes četná protivenství pokračuje dál proces usmiřování Izraele a Organizace pro osvobození Palestiny, odstartovaný oním historickým stiskem ruky Jicchaka Rabina a Jásira Arafata po jednáních v Oslu.

K těmto nesnadným politickým snahám přispívají i vědci. Koncem června se izraelští a palestinští experti sešli v Jeruzalémě, aby definovali priority regionu a posoudili finanční i ekonomické aspekty možných společných vědeckých programů.

Jednání navazovala na dubnové “První izraelsko-arabské dny″, které se konaly v Paříži. Cílem bylo propagovat dialog a spolupráci obou zemí. “Kmotrem″ setkání se stal francouzský laureát Nobelovy ceny Georges Charpak. Tři dny se tu živě diskutovalo o konkrétních návrzích – stipendiích, společných výzkumech a evropské nadaci na podporu bádání v oblasti Středozemí.

I ve Francii teď nahlížejí pomocí antropologie do dějin své země po Velké francouzské revoluci. Svržený král Ludvík XVI. se svou manželkou Marií Antoinettou skončil 21. ledna 1793 na popravišti. Louis-Charles, druhý syn tohoto francouzského panovníka a dcery Marie Terezie, byl po svržení monarchie zatčen s rodiči. Bylo mu tehdy sedm let. Po gilotinování rodičů byl roajalisty prohlášen za krále Ludvíka XVII. Jeho další osudy jsou dost záhadné. Byl propuštěn z vězení a dán na vychování do rodiny jakobína, kde zemřel? Zůstal v pařížském vězení Temple a zemřel tam za dva roky po smrti rodičů na tuberkulózu a byl pochován na hřbitově Saint Marguerite? Nebo byl – jak se věřilo už v tehdejší době – vyměněn za jiné dítě?

Francii to vzrušovalo stále a tak byly tělesné ostatky z pařížského hrobu na Saint Marguerite exhumovány už v r. 1846. Lékaři tehdy konstatovali, že náležejí chlapci ve věku 14 – 20 let. A Ludvík XVII. měl žít pouze deset let (1785 – 1795).

Vnést jasno do této tajemné stránky francouzských dějin se pokusil Pierre-François Puech, soudní antropolog a zubní specialista z univerzity v Aix-en-Provence.

Rekonstruoval podobu tváře hocha, který byl pohřben jako údajný Ludvík XVII. Měl k dispozici kresby pořízené při exhumaci a fotografii zbytků lebky z počátku druhé poloviny minulého století.

Puech tedy vytvořil portrét dítěte z Templu a srovnával jej s obrazem malého prince. Našel řadu podobných rysů. Zároveň však zjistil podle stavu lebky i zubů, že tento údajný Louis-Charles musel být při smrti starý 13 – 16 let. Vysvětlení? Nejde o krále, ale o dvojníka velmi dobře vybraného, jako by skutečnému Bourbonu z oka vypadl?

Takže vznikají nové otázky. Co se stalo se skutečným malým králem? O svou vládu se již nepřihlásil. Roku 1814 se stal po porážce Napoleona vládcem Francie strýc Ludvíka XVII., bratr popraveného krále, Ludvík XVIII.

Jednou z mála výsad starých lidí bývá, že se dožívají odtajňování archivů po obvyklém půlstoletí a objasňují se jim tak události pečlivě utajované v jejich mládí. A tak je dnes možné srovnávat to, co se psalo o ″nevině amerických bojovníků za mír, které USA poslaly r. 1953 na elektrické křeslo za to, že jako ruští agenti měli údajně ukrást tajemství americké atomové pumy″.

11. července americká Ústřední informační služba zveřejnila první část dešifrovaných sovětských diplomatických depeší ze čtyřicátých let, které tehdy umožnily dopadnout manžele Rosenbergovy. Depeší je v této várce 49.

Americké tajné službě se tehdy po druhé světové válce, koncem čtyřicátých let, podařilo rozluštit velice komplikované sovětské šifry. Rosenbergovi byli prozrazeni neopatrností těch, kteří v Moskvě šifrovali diplomatické depeše pro sovětské zastupitelské úřady v USA ve Washingtonu a San Francisku. Sověti si byli jisti, že jejich šifra je naprosto nerozluštitelná, protože každý kód používali jen jednou a šifrování bylo dvojnásobné. Nejprve se písmena, slova či fráze utajily v číslech, a ta byla šifrována znovu. Jednou si však sovětští šifranti nepřipravili dost kódů a z nouze sáhli po použitých. Američané na tuto šanci čekali už plné tři roky. Roku l946 tak – bez pomoci dnešních superpočítačů i kalkulaček – zlomku depeše porozuměli. Často zůstalo jen u jednoho nebo dvou slov. Valná část depeší není rozluštěna dodnes.

O opatrnosti sovětských řídících orgánů můžeme mít dnes určité pochybnosti. Např. v jedné depeši se Američané dočetli, že agent Liberál má 29letou ženu Ethel. Cesta k Juliu Rosenbergovi už pak nebyla příliš pracná... Dekódované úseky neobsahují nějaké nesmírně důležité informace, ale byly významnou stopou k agentům.

Sovětský svaz přišel koncem čtyřicátých let na to, že jeho tajná pošta už není pro USA tajemstvím, a způsoby šifrování změnil. Kdy k tomu přesně došlo, Američané dosud nezjistili. USA pokračovaly v programu dešifrování depeší v akci Venona, která řešila způsob úniku tajemství atomové pumy, až do osmdesátých let. Pak usoudili, že špioni uvádění v moskevských depeších jsou buď mrtvi, nebo natolik staří, že nejsou další špionáž schopni provozovat. Odhaleni tak byli nejen Rosenbergovi, ale i Klaus Fuchs, Harry Gold a David a Ruth Greenglassovi (David byl bratrem Ethel Rosenbergové a pracoval na konstrukci atomové pumy v Los Alamos).

Začátkem září chtějí americké bezpečnostní orgány zveřejnit dalších 200 takovýchto dokumentů. Ředitel CIA konstatoval, že supertajnou akci sovětské špionáže s cílem získat informace o atomové zbrani zahájil Lidový komisariát státní bezpečnosti SSSR spolu s hlavní rozvědkou sovětské armády v r. 1943. Tímto úkolem bylo pověřeno 200 sovětských špionů.

V padesátých letech byla příslušným americkým soudním orgánům dána k dispozici část dokumentů. Tyto dokumenty vyvracejí jakoukoli pochybnost o vině Julia a Ethel Rosenbergových. J. Rosenberg začal pracovat jako sovětský špion ještě za války pod krycím jmenem Anténa nebo Liberál. Finančně byl prý na rozdíl od svých kolegů velice skromný, za jednu dodávku informací chtěl pouze 500 dolarů. A navíc žádal výhradně jen filmy do své Leiky. Např. v jedné depeši se američtí specialisté dočetli, že Liberal žádá Moskvu o 100 kazet filmu – k fotografování rodiny a přírodních krás to bylo přespříliš...

Sovětský svaz tehdy údajně vůbec nevěřil v možnost, že by USA mohly proniknout do jeho špionážní sítě. Připomeňme znovu, že mnoho sovětských depeší není pro svou komplikovanost rozluštěno dodnes.

Šéf CIA John Deutch ocenil nyní, po půlstoletí, humor tehdejšího špionážního střetu: Rusové označovali americká i anglická velkoměsta jmény měst dávnověku, která se válkami změnila v ruiny. Např. Washington byl Kartágem, srovnaným Římany se zemí po třetí punské válce, San Francisco se skrývalo za Babylónem, zpustlém boji na římsko-parthské hranici, a New York byl šifrován jako Tyros, obchodní centrum a přístav dobývaný Alexandrem Velikým, Římany, zpustošený definitivně až Araby v 7. století. Londýn si od Rusů vysloužil jméno Sodoma...