Červená genově modifikovaným plodinám?

Brzy po odstartování genových modifikací, které otevřely cestu pro hloubkovou genetickou analýzu živočichů a rostlin na molekulární úrovni i pro řadu praktických aplikací mnohem dříve, než široká veřejnost plně zaznamenala, co nového se rodí, otiskli v časopisu Science (v červnu 1974) dopis, ve kterém vědci žádali o pauzu v experimentech, aby se stihlo vyhodnotit riziko nových postupů. Více než 100 mezinárodně uznávaných molekulárních biologů se sešlo v únoru 1975 v Asilomarském konferenčním centru poblíž Monterey v Kalifornii, aby rizika posoudili. Kromě jiných byl mezi organizátory P. Berg, vědec, který jako první klonoval virovou DNA v Escherichia coli. Výsledkem byla dohoda, že určitá omezení jsou nutná. V návaznosti na konferenci byla vypracována Asilomarská doporučení a předpisy, které byly později (r. 1976) po úpravě povýšeny na oficiální vládní dokument s platností pro USA. Na diskusi se v USA podíleli i představitelé nevědecké komunity, z nichž někteří se společně s odborníky stali členy vládního poradního sboru „Recombinant DNA Advisory Committee“ (RAC).

Podobné útvary byly založeny paralelně i v Evropě. Ke konvenci vzniklé v USA se přihlásilo mnoho států včetně tehdejšího Československa. Poměrně brzy se ukázalo, že obavy byly přemrštěné. Již v lednu 1979 byly restrikce změkčeny a později se situace ještě více uvolnila. Od té doby urazilo genové inženýrství dlouhou cestu.

Hlavní hádání se již neodehrávají nad laboratorním výzkumem ani nad používáním geneticky modifikovaných organizmů (GMO) v uzavřených prostorách, ale spíše nad polními experimenty a problematikou uvolňování GMO do krajiny. Tam se také posunuje zájem aktivistů. A to je dobré znamení, neboť takový posun je pochopitelný a smysluplný. Určité problémy, které jsou spojeny s narušením biologické rovnováhy a posouzením rizika znečištění zemědělského prostoru geny odjinud, stojí za diskusi a volají po řešení.

Historii jsem připomněl také proto, abych ukázal, že současný předstih USA před Evropou v aplikacích GMO se vytvářel postupně a od samého začátku se opíral o rozumnou spolupráci s veřejností. Navíc se při posuzování rizika GMO uplatnila i typicky americká přímočarost. Důraz se klade na vlastnosti modifikované plodiny v širokém slova smyslu, včetně vlastností, které by mohly být rizikové. Způsob přípravy není tak významný. U GMO je změna obvykle mnohem přesněji definována než u klasicky šlechtěných odrůd. Tento postup mnohé zjednodušuje a povzbuzuje aplikovaný výzkum v genovém inženýrství i biotechnologiích. Administrativně snazší zavádění GMO do zemědělské praxe v USA vyvolalo mezi evropskými zemědělci oprávněné obavy z konkurence, na kterou nestačí, a do jisté míry usměrnilo evropské vlády do klikaté uličky ochranářské politiky. Aktivisté útočí na pokusná pole. Nejtvrdší jsou ti, kteří jsou s tradičními zemědělskými postupy spojeni nejtěsněji. Tady se opravdu sociálně-politické argumenty vmezeřily mezi ty přírodovědné. Maně se vynořuje dávná vzpomínka na rozbíjení strojů dělníky. Jak to dopadlo, všichni víme. Jsou však stroje a organizmy souměřitelné? Jsme opravdu existenčně tlačeni k tomu, abychom rychle zaváděli genově modifikované plodiny do zemědělské praxe? Nejprostší odpověď Evropana, který neuvažuje v širokých souvislostech, je: „Ne, my to nepotřebujeme, máme dost i při tradičním zemědělství, tak proč riskovat?“

Věřím, že možnosti zabránit podvýživě a hladomorům jinými postupy, bez GMO, ještě existují. Věřím, že také zdravotním poškozením způsobeným nevhodnou dietou (například zrakovému poškození milionů lidí na východní polokouli v důsledku avitaminózy) by se dalo čelit i bez použití GMO. Bylo by to ale mnohem obtížnější. A jak dlouho to ještě půjde, jestliže počet obyvatel na této planetě stále stoupá?

Poliovirus, původce poliomyelitidy, představoval vždy hrozbu, zejména pro děti (nemoci se říká také dětská obrna). Po ukončení 2. světové války však nebezpečí vzrostlo. Přišly epidemie, paradoxně prý spojené se zlepšením péče o kvalitu vody. Bez nízkých koncentrací viru ve vodě asi nedocházelo k přirozené imunizaci. Do konce roku 1956 u nás onemocnělo poliomyelitidou téměř 15 000 lidí a z toho desetina případů skončila smrtí. V USA byly miliony postižených. Teprve Salkova vakcína (inaktivovaný virus) a nakonec Sabinova živá vakcína (zeslabený virus) poliomyelitidu prudce snížily, nebo dokonce (u nás a v dalších vyspělých státech) eradikovaly. Očkování bylo u nás tehdy povinné a akce byla vysoce efektivní. V současné době probíhá pokus o eradikaci poliomyelitidy na celé planetě, tato akce se však střetává s určitými problémy (viz Vesmír 82, 384, 2003/7). Již delší dobu prosakovaly informace o tom, že v letech 1955 až 1963 byly alespoň některé používané vakcíny kontaminovány virem SV 40, který bývá řazen mezi viry vzácně rakovinotvorné. Odhaduje se, že do roku 1963 bylo takto vystaveno jeho infekci asi 30 milionů lidí. Dlouho se myslelo, že tím aféra skončila, a dodnes nebylo jednoznačně prokázáno ani vyvráceno, že očkovaná populace byla nějak postižena. Nedávno však údajně vzniklo podezření, že sovětská vakcína, vyvážená do Číny, Japonska a Afriky, byla kontaminována mnohem déle, pravděpodobně až do roku 1980. To by znamenalo, že počet potenciálně infikovaných je mnohonásobně větší. Jak se to asi stalo? Vakcína se připravovala množením polioviru na ledvinách opic, z nichž některé mohly být skrytě infikovány virem SV 40. Procedura čištění vakcíny nebyla stoprocentně účinná.

Tato aféra přináší několik ponaučení. Při hromadné, nebo dokonce globální aplikaci nějakého nového postupu vzniká vždy riziko nějakého, byť malého selhání, které se postupně minimalizuje. Obava veřejnosti před takovým rizikem je pochopitelná. Bylo by však nesmyslné po objevení takové chyby zastavit celý proces a vrátit se k původnímu ohrožení epidemiemi poliomyelitidy. Ještě větším nesmyslem by bylo zastavit veškeré pokusy o vakcinace, nebo dokonce zastavit financování podobných projektů. Rozhodování je v tomto případě založeno na porovnávání jednoho rizika, pravděpodobnost onemocnění poliomyelitidou se všemi následky, včetně ochrnutí různého rozsahu, s jiným rizikem, že vakcinace může být spojena snějakými komplikacemi. Z tohoto hlediska by lidé patrně stejně většinou volili možnost vyloučit riziko onemocnění. Problematická je snad jen povinnost nechat se očkovat. Nikoho ale nenapadne, že by snad odpor k očkování, třeba i u velké skupiny lidí, měl vést k zastavení očkování pro všechny.

Za necelých 50 let bude prý podle reálného odhadu třeba uživit na zeměkouli o další 2 miliardy lidí navíc. Když Aldus Huxley ve své knize Brave New World (v upraveném vydání z r. 1966) varoval před následky přelidnění, bylo nás jen 2,8 miliardy. Dnes je nás přes 6 miliard. Lze očekávat, že i počet postižených nedostatkem plnohodnotné výživy poroste, pokud se včas nenalezne řešení. Genové inženýrství řešení nabízí. Z hlediska této perspektivy již nejde o rozhodování mezi „zlým genově modifikovaným zemědělstvím plným tajuplných ohrožení“ a „hodným tradičním zemědělstvím“. V budoucnosti se asi spíše bude volit mezi hrozbou hladu, která by mohla zplodit nebezpečnou sociální nestabilitu (kdo ví, co lidé takto ohrožení vyvedou), a zvýšením zemědělské produkce například za pomoci GMO. Třeba se ještě objeví jiná řešení, ale prozatím je nutno s geneticky modifikovanými plodinami do budoucna počítat. Omlouvám se, že jsem jeden typ strašení nahradil jiným.

To neznamená, že řešení musí být unáhlené, ale přihořívá. Je třeba se připravit. Pod tímto úhlem mi veškeré úvahy o zastavení finanční podpory pro výzkum v této oblasti – nejen aplikovaný, ale i základní – připadají malicherné. Souhlasím sice s T. Stöckelovou, že široká veřejnost má nárok podílet se nějakým způsobem na rozhodování o GMO a financování výzkumu, ale jde o to, jaký to bude způsob. Jak naznačil nedávný průzkum veřejného mínění v Itálii, Italové jsou natolik rozumní, že většinou nestojí o to, aby nesli odpovědnost za rozhodování o aplikaci GMO, a přenechávají toto právo informovanějším. Nepřiklánějí se však ani k mínění, že by o těchto věcech měli rozhodovat vědci a podnikatelé, kteří jsou v projektech přímo angažováni. To je jistě požadavek legitimní.

S potěšením lze konstatovat, že se názory na GMO vyvíjejí spíše pozitivním směrem. Například názory tradičně konzervativních představitelů různých církví se postupně vyvíjejí v jiném směru než u T. Stöckelové, která debatu o GMO vyprovokovala. Na internetu i jinde se objevují prohlášení různých církevních autorit z nejvyšších kruhů (včetně katolických), které začínají chápat genově modifikované plodiny jako možné pomocníky při odstraňování hladu a řady dalších problémů spojených s výživou a zdravotním stavem lidí. V Bibli je psáno, že Bůh stvořil člověka, aby o přírodu pečoval, ale zároveň aby ji také užíval ku prospěchu lidského rodu. To je odrazový můstek zdůvodňující změnu církevních postojů, který se ovšem aktivistům nelíbí. Také je třeba připomenout, že v EU se nezastavila ani „konstrukce“, ani analýza geneticky modifikovaných plodin, natož pak výzkum a využití GMO obecně. Pokračují rovněž ověřovací experimenty na pokusných polích. Je tedy zřejmé, že i EU s využitím GMO počítá, je však ve svém rozhodování z nejrůznějších důvodů obezřetnější, což s sebou ovšem může nést riziko zaostávání v důsledku administrativních restrikcí. Těžko říci, jaká strategie je s ohledem pro budoucnost lepší, jestli ta americká nebo ta evropská.

Společným cílem je pochopitelně účinné řešení problémů, které se v souvislosti s nezadržitelným růstem lidské populace zvětšují. Jedna z cest vede přes ošetření třecích ploch mezi aktivisty, širokou veřejností a genovými inženýry.

Debata bude smysluplná, když povede k lepší celkové informovanosti, k chápání a tříbení postojů všech zúčastněných. Strašení ani jiné manipulace veřejným míněním nemají z dlouhodobého hlediska smysl. Hledejme společně cesty, které nám umožní včas čelit problémům z přemnožení. O snížení osobních nároků a potřeb nebo o regulovaném množení se asi celosvětově zatím domluvit nelze, i když by to byla cesta nejpřirozenější. To by asi většina z nás zatím neunesla.