Botanik Bohumil Němec
Osud nabídne každému z nás čas od času osobní setkání, které nás obohatí a v různé míře ovlivní, nebo dokonce dotvoří naše charaktery a z nich odvozené postoje a činy na celý zbytek života. Jednou ze šťastných událostí mého života bylo setkání s botanikem B. Němcem. Byl nepochybně osobností obdařenou genialitou a nezměrnou pracovní energií. Zpočátku musel dělat všechno sám – s mikroskopem, mikrotomem, centrifugou, kapilárami a fotoaparátem. Neměl asistenta ani laboranty. Aplikací metod získaných při studiu zoologie na botaniku se stal zakladatelem čs. rostlinné anatomie, fyziologie a experimentální cytologie.
Zabýval se ovšem nejen otázkami cytologie, ale i fytopatologií, problémy regenerace, genetiky, oligobiogenními prvky a výživou rostlin. Roku 1900 objevil statolitové orgány rostlin (orgány orientující rostlinu vzhledem k působení zemské tíže) a mixoploidii v kořenu cibule (buňky s různým početem chromozomů v tkáních a orgánech téže rostliny). Světovou prioritou bylo i vyvolání polyploidie (zmnožení celých chromozomálních sad) působením chemických látek (1904). Jeho objev hromadění zlata v rostlinách byl senzací, stejně tak objev změny pylových zrnek v zárodečné vaky v hyacintu – tzv. Němcův fenomén.
V jeho ústavu se konaly vůbec první přednášky o genetice u nás (žáci Jaroslav Peklo a Artur Brožek, náš první profesor genetiky). UK byla jednou z prvních univerzit, kde vznikla samostatná stolice genetiky. Při oslavě devadesátin B. Němce obsahoval seznam jeho publikací 658 položek – od mnohasetstránkových knih až po popularizující sdělení. A kdyby nepublikoval žádnou jinou práci než 532stránkovou monografii „Das Problem der Befruchtungsvorgänge und andere zytologische Fragen“ r. 1910 v Berlíně, stačilo by to k jeho pověsti vědce světového formátu.
Dřevěná tvrz Imrama z Lužan je známá už z r. 1245. Na jejím místě vznikl r. 1583 renezanční zámek, počátkem 19. století ne právě vhodně zbarokizovaný. Architekt Josef Hlávka (1831 – 1908), rodák ze sousedních Přeštic, zámek r. 1866 koupil a v letech 1886 – 87 podle vlastního projektu přestavěl v novorenezančním slohu. Přistavěl jedno křídlo, věž, a zejména kapli v osobitém slohu s řeckovýchodními prvky. Freskami ji vyzdobil Karel Jobst. Zámek se pak stal jedním z center české kultury. V něm se organizovala Česká akademie věd a umění, budovala konzervatoř, Národní i Umělecko-průmyslové muzeum, vznikaly tu plány k záchraně městských celků i významných architektonických památek, vytvářely se projekty archeologických a přírodovědných výzkumů.
Prostor tu mělo i umění. Hlávkova manželka byla zpěvačkou a častými hosty zde bývali Antonín Dvořák, Josef Suk, Oskar Nedbal, Jindřich Jindřich, Josef Bohuslav Foerster, České kvarteto a mnoho dalších. Často na zámek přijížděli básníci Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer i výtvarníci Julius Mařák, Hugo Boettinger, Vojtěch Hynais, Luděk Marold, Otakar Španiel, Jakub Obrovský. Mnohá umělecká díla tu vznikla a ještě více jich tu bylo poprvé provedeno. Julius Zeyer zde psal „Radúze a Mahulenu“ i „Pod jabloní“ a Josef Suk tu k nim komponoval hudbu. Antonín Dvořák zde čerpal inspiraci k opeře „Čert a Káča“.
Součástí lužanského Hlávkova sídla byl rozsáhlý park. Vznikl z původní renezanční zahrady ze 17. století. Roku 1820 byl vybudován velký empírový skleník, v němž pěstovali exotické rostliny. V 70. letech minulého století zahájil J. Hlávka výstavbu parku, který se stal botanickou zahradou. Vybudoval v ní několik altánů. V nich hosté rozprávěli, ale také tvořili, např. statut ČAVU, Národohospodářského ústavu, vysokých škol, zde byla vlastně zřízena AVU.
Soubor historických, uměleckých a přírodních památek byl velmi působivý. Bylo ovšem už jen málo těch, na které vůbec mohl působit. Zámek v Lužanech už téměř nikdo nenavštěvoval. A tak se k povznášející atmosféře družila ještě jedna, totiž atmosféra zmaru. Zámek jako zakletý, park neudržovaný, arboretum zanedbané, řeku začalo zanášet bahno. Nebylo nikoho, kdo by měl zájem o nápravu. Profesor Němec byl jediný. Nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových skomírala a neměla prostředky, lužanský majetek jí patřil od r. 1908 dědictvím Hlávkových. Když jsem pak po letech navštívil Lužany znovu, byl úpadek tak pokročilý, že jsem rychle odešel.
Jedno červencové nedělní dopoledne r. 1964 jsem v kapli hrál, a dokonce zpíval. Když jsem dohrál, přišel pro mne a moji paní pan Klouček jednak se zprávou, že na zámek přijel profesor Němec, jednak s jeho výzvou k seznámení. Hned po příjezdu naslouchal mému hraní a chtěl mě poznat. Představili jsme se mu na kůru zámecké kaple. Od onoho dne jsme si pak spolu denně povídali. To mu bylo přes jedenadevadesát, ale byl plný života. Dopoledne jsme chodívali po zahradě a v parku. Kráčel pevným krokem a hůl měl spíš proto, aby ještě více zdůraznil sílu, s kterou se opíral o tuto zemi, a aby jí mohl ukazovat kdekterou rostlinu či kreslit svůj výklad do písku pěšiny. Hodiny, kdy jsme bývali spolu sami, byly naplněny většinou povídáním odborným. Dozvěděl jsem se toho tenkrát mnoho, přestože jsem byl posluchačem bez větších znalostí botaniky. Převáděl své úvahy do ostatních oborů biologických, do výtvarného umění i muziky, filozofie i kuchařství, ke všemu uváděl zpaměti literární citace, názory jiných i vlastní. Když jsme se dostali na medicínu, kdy se naopak dotazoval on a já měl odpovídat, bylo to mnohdy horší než u rigorózních zkoušek. Zajímaly ho otázky vrozených vad, konfrontoval onkologické otázky lidské patologie se stejnými u rostlin, zasvěceně hovořil o problémech výživy.
Přesto, že byl v Lužanech proto, aby si odpočinul, soustavně pracoval. Připravil si v té době dvě přednášky pro mezinárodní botanický sjezd v Edinburku a studoval odbornou literaturu. Pracovával vždy v zámeckém arkýři nad hlavním vchodem, takže jsme už z dálky vídávali jeho hlavu skloněnou nad stolem.
Věřil v Sílu, která je nad námi, ve stvoření světa a života. Když ho jednou v diskusi dopálila slova ne právě vzdělaného správce, ukončil rázně debatu: „Dokud mi někdo stvoření objektivně nevyvrátí, nehodlám o něm pochybovat.“
Pozval nás i do své vily na Smíchově. Měl mysl plnou plánů pro uspořádání mendelovského kongresu. Ukazoval mi Mendelův rukopis, kterého si velmi vážil.
Mé ženě napsal věnování do dvoudílné knihy Život rostlin: „Rostliny jsou nejpoutavější tvorové na zemi“. Miloval rostliny, byly mu asi opravdu tím nejpoutavějším. Ale pro nás byl nejpoutavějším on.
Věk mu nepřekážel ani v práci, ani v zájmu o veškeré dění. Hovořil a psal šesti jazyky. Svým rozhledem, silami a pílí stačil všemu mládí. Měl kouzlo osobnosti, jímž si podmaňoval okolí. Ne autoritativně, ale vlídným slovem a hloubkou svého vědění. Nehovořil o svých prioritách a neprosazoval je. Prosadily se vždy samy. Vzbuzoval přirozenou úctu.
Sledovali jsme jeho aktivitu na brněnském mendelovském sjezdu, který byl uspořádán při příležitosti stého výročí zveřejnění výsledků Mendelových pokusů s křížením rostlin (1865), a těšili se na nová setkání s ním. Už jsme se jich však nedočkali. Pan profesor to r. 1965 se svými aktivitami přehnal. Měsíc byl v Jugoslávii v Rovinji, kde dokončil práci o jakési řase. Pak oponentury v Praze, Olomouci a Bratislavě. Někde chytil virovou bronchitidu. Po vyléčení následovalo zmíněné mendelovské sympozium. Později jsem se dozvěděl, že B. Němec jako nestor světových botaniků při oficiálním ceremoniálu vítal všechny účastníky osobně, bohužel u otevřených dveří v průvanu. Choroba se vrátila. Musel do nemocnice. Na III. interní klinice se o něj starali prof. Charvát a doc. Engelbert. Po propuštění odjel k dceři do Havlíčkova Brodu. Vzápětí onemocněl zánětem plic. Ve věku 93 let nemoci podlehl.
Znovu se zamýšlím nad úvodními větami první kapitoly Života rostlin: Mezi Venuší, hvězdou mládí a lásky, a Martem, planetou války, obíhá kolem Slunce Země, naše kolébka i hrob. Její sousedé jako by byli symbolem osudu života, který na jejím povrchu kypí: Láskou vzniká, bojem se vyvíjí a zaniká.
Poznámky
(*12. 3. 1873 Prasek u Nového Bydžova, 7. 4. 1966 Havlíčkův Brod)
Pocházel z rodiny sedláka. V dětství býval často nemocný, takže se pro pořádnou práci nehodil a rodina se rozhodla dát ho na studia. Vystudoval novobydžovské gymnázium. V letech 1892 96 studoval na Filozofické fakultě přírodní vědy u zoologa prof. Františka Vejdovského. Roku 1895, před ukončením studií, dostal místo asistenta v Botanickém ústavu české univerzity, kde se jeho druhým učitelem stal prof. Ladislav Čelakovský. Tam setrval do své habilitace r. 1899. L. Čelakovský byl klasickým popisným botanikem. Umožnil však, aby B. Němec vnesl do botaniky dynamické experimentální metody a zkušenosti získané při studiu zoologie. B. Němec se stal docentem anatomie a fyziologie rostlin. R. 1901 rozhodla komise o zřízení ústavu pro anatomii a fyziologii rostlin, a Němec byl jmenován jeho prozatímním správcem. R. 1903 byl ustanoven mimořádným a 1907 řádným profesorem.
Roku 1908 se stal členem České akademie věd a umění, 1922 Královské české společnosti nauk a 1953 ČSAV. V akademickém roce 1919/20 byl děkanem Filozofické fakulty a 1921/22 rektorem UK. Jeho jméno je spojeno i se založením Přírodovědecké fakulty r. 1922. Byl členem zahraničních vědeckých společností. Linnéova společnost v Londýně zvolila během 175 svého trvání za své členy jen dva Čechy J. E. Purkyně a Bohumila Němce. Do výslužby odešel B. Němec v 66 letech, r. 1939. Při té příležitosti mu byl udělen čestný doktorát Přírodovědecké fakulty.
Roku 1923 obnovil populárně vědecký časopis Vesmír, který pak dlouho redigoval. V letech 1923 1927 vydával vědecké periodikum Studies from the Plant Physiological Laboratory of Charles University, r. 1959 založil časopis Biologia plantarum, 1930 1943 byl šéfredaktorem Ottova slovníku naučného nové doby a 1956 1959 ředitelem Encyklopedické kanceláře ČSAV.
Vydal mimo jiné Anatomii a fyziologii rostlin (1907) a Učebnici anatomie a fyziologie rostlin pro farmaceuty a přírodopisce (1945), kterou napsal společně se svými žáky Silvestrem Prátem a Janem Kořínkem.