Ad Gen odpovědný za depresi vzdorující běžné léčbě

V srpnovém čísle na straně 437 Stanislav Mihulka v krátkém sdělení podává informaci o závěrech výzkumu Carona a spol. Nositelé mutace enzymu podílejícího se na tvorbě serotoninu mají významně nižší jeho produkci. Tento poznatek je srovnáván s obdobným nálezem snížené produkce serotoninu u myší s mutací stejného genu. Údaje jsou to jistě zajímavé a inspirující k dalšímu výzkumu. Krátká zpráva je však orámovaná větami, které posouvají zjištěné údaje daleko nad jejich rámec a možnosti. Na počátku stojí věta: Stále častěji a více se přesvědčujeme o tom, že naše pocity, nálady, lásky, náboženská horlivost i oddanost vlasti nejsou nic jiného než obyčejná chemie (vtipně parafrázovaná slova zpěváka Karla Plíhala: „šeptám ti do ucha horce, slaďounké chemické vzorce“). A článek končí větami: Mezi lidskou a myší psychikou tedy není zjevně zas tak velký rozdíl a Zmíněné objevy sice ještě více „degradují“ našeho ducha na pouhou arénu poměrně jednoduchých sloučenin…

Mihulkova slova tak příhodně ilustrují provokativní charakteristiku současné biologie polského básníka Czeslawa Milosze (Nobelova cena za literaturu 1980): „Nejdémonič tější z věd je biologie, protože podrývá víru ve vyšší poslání člověka. Žádná věda nezasahuje tak hluboce naše vnímání světa jako právě biologie. Veškerou moc ovšem získala – také zásluhou jistých zjednodušení a obecné vulgarizace – teprve ve 20. století.“ (Miloszova abeceda, 2005)

Myšlenkové eskamotérství uvedeného příspěvku je dobrým příkladem zjednodušení a vulgarizace, nadbíhání společenské poptávce po jednoduchých a schematických řešeních v komplikovaném a těžko uchopitelném světě informací. Je jen škoda, že renomovaný vědecký časopis nechá proniknout na své stránky článkům, které by patrně hledaly svého adresáta v tisku na pomezí bulváru. I biologové a genetikové jsou jen „normální smrtelníci“ a ne držitelé klíčů pravdy. Budou-li se nadále nepokorně uchylovat k podobným projevům, pak po zásluze budeme naplňovat a sklízet Miloszovu apokalyptickou vizi.

Obávám se, že biologie je vskutku provokativní i démonická. Opravdu podrývá víru ve vyšší poslání člověka a to je jedině dobře. S vyššími posláními nejsou úplně dobré zkušenosti. Jednoduché odpovědi bývají spíše elegantní než vulgární a není nic špatného na tom, že biologie vesele bádá, a přitom tak nějak bokem postupně přichází na to, co je život, co je člověk, odkud pochází, kam kráčí a jaký to má všechno smysl. Štěstí přeje odvážným a pokora bývá zneužívána jako synonymum pro dobrovolnou rezignaci. To, že se odpovědi na domněle nejzávažnější dotazy nalézají na agarových gelech v záři UV lamp a ne ve zšeřelých kavárnách intelektuálů a že se ne každému zamlouvají, není až tak úplně problém biologie. Nakonec, zkušenost praví, že stránky bulváru čekají spíše na proroky apokalyptických vizí než na biology u sekvenovacích mašin.